nahoru

Jaroslav Marvan: Přizpůsobivý chlapík i skvělý herec, který dokázal povýšit i průměrné režimní filmy

Darina Křivánková23. února 2017 • 00:15
Jaroslav Marvan: Přizpůsobivý chlapík i skvělý herec, který dokázal povýšit i průměrné režimní filmy
foto: archív Jaromíra Farníka

Před druhou světovou válkou to býval jednoduše dobrý herec, spíš figurkář, po válce miláček publika, představitel hlavních rolí, národní umělec. V seriálu Bohéma se postava Jaroslava Marvana (11. 12. 1901–21. 5. 1974) objevovala marginálně, ale vždy s jasným sdělením: servilní chlapík, připravený k práci, přizpůsobivý a velmi vstřícný... Vůči čemukoli, z čeho mohlo něco kápnout. Herec holt potřebuje hrát. A Jaroslav Marvan hrál neustále.

„Sloužíš-li, nechceš přece pořád sedět na kozlíku. Snaž se proto vždycky sedět v kočáře.“ Dobře míněné rady svého otce se Jaroslav Marvan držel velmi pevně. Cosi „služebného“ se do jeho hereckého projevu otisklo velmi silně. Přičítal to svým úřednickým začátkům v pražském Zeměpisném ústavu, a především na ředitelství pošt.

„Moje úřednická dráha nebyla dlouhá, ale pro další mé působení u divadla svou cenu měla. Snad mi něco zůstalo v gestu, podle něhož se na hony pozná důstojnost státního zaměstnance z kanceláře – ať je tam sebevětším poskokem,“ vzpomínal Marvan ve svých memoárech.

A možná tahle stopa měla větší hloubku než jen souznění s hereckým typem notářů, starostů, bankéřů, advokátů, strážníků či radů. Marvan vždy platil mezi herci za disciplinovaného, skvěle připraveného, chodil včas, uměl text, pracoval dobře a rychle – sen každého režiséra i producenta.

Eva Olmerová: vymydlená, voňavá, vulgární a upřímná
JIŘÍ ČERNÝ 9. srpna 2018 • 10:15

Eva Olmerová: vymydlená, voňavá, vulgární a upřímná

Burianův nahrávač

Pro herecký i lidský vývoj Jaroslava Marvana bylo určujících osmnáct let strávených po boku Vlasty Buriana v jeho divadle a při natáčení filmů, jejichž hvězdou Burian býval. Do divadla krále komiků nastoupil Marvan na přímluvu svého kamaráda ze školních let Josefa Čapka. Měl za sebou poměrně bohaté zkušenosti z ochotnických divadel na Žižkově, ale i z Užhorodu, kde jako zaměstnanec poštovního ředitelství strávil tři roky.

U Buriana se chytil dobře, zprvu podobně jako jeho kolega Jindřich Plachta, s nímž sdílel šatnu, kloubil občanské povolání s hereckou profesí. V roce 1926 pak nastoupil do stálého angažmá a stal se z něj jednou provždy herec. Byl spolehlivý a flexibilní a poměrně rychle se vyšvihl po předčasně zesnulém Karlu Nollovi na místo druhého muže souboru. Stal se z něj Burianův nahrávač.

Pro jakéhokoli herce musela být spolupráce s Burianem obtížná, pro pedantského Marvana dvojnásob. Burian byl pověstný tím, že se příliš nezdržoval zkoušením. Některé scénky jel poprvé až na premiéře, nebylo výjimkou, že tak úplně nevěděl, v jakém kuse zrovna hraje, nemluvě o tom, že se jen tu a tam zabýval textem ze scénáře. Nicméně jeho improvizace na více či méně dané téma byly geniální a plnily pokladnu. Ostatně ředitelem svého vlastního divadla se Burian stal jen díky tomu, že ho z jiných scén vyhodili pro nespolehlivost, jeho potenciál byl ale tak mocný, že divadelní podnikatelé – rada Červený a podplukovník Roja – přišli s projektem Divadla Vlasty Buriana. Ti dva je fakticky řídili, další oporou byl dramatik, herec a kabaretiér Emil Artur Longen, jenž pro Buriana napsal řadu her.

Srpen 1968: Dosud nepublikované fotografie sovětské okupace ze skautského věstníku

Nerovný, ale výhodný svazek

Burian byl skutečná hvězda, už tehdy král komiků, a jak je známo, krále dělá jeho svita. V čele té herecké tedy stál Marvan. Vždy ochotný být svému rozmařilému šéfovi oporou – na jevišti i před kamerou. Vracet jeho třeskuté smeče, držet pohromadě děj hry, vracet ji po improvizačních sólech na správnou kolej, nahazovat repliky, posloužit pointě vtipu…

Byla to role nesmírně důležitá a současně obrovsky nevděčná. Od Marvana chtěla velké sebezapření. Burian si byl Marvanovy užitečnosti velmi dobře vědom a také ji uměl ocenit. Jak byl ješitný, tak dokázal být velkorysý. Marvan si zas dobře uvědomoval, co mu spolupráce s nejpopulárnějším českým hercem přináší. Byl to zkrátka oboustranně výhodný svazek, i když nerovný a problematický.

Zatímco se Marvan musel smířit s rolí „toho druhého“, byla tu spousta takových, kteří museli skousnout postavení „těch třetích v řadě“. Kolegialita byla mezi herci prokládána řevnivostí a svého druhu závistí, to platilo vždycky. Třeba kvalitní komik a znamenitý prvorepublikový figurkář Čeněk Šlégl těžko nesl Marvanův vzestup u Burianů. Jako služebně starší měl pocit, že si zaslouží větší prostor, než se mu dostávalo.

Nešlo jen o role, jejich velikost a význam, ale i o velikost vily a nablýskanost vozu. Takže když za války Burian zprostředkoval Marvanovi velmi výhodnou koupi tehdy populárního vozu Zetka, mohl Šlégl puknout závistí. Poměřováno vozy vypadala popularita herců asi takhle: Burian vlastnil několik, dalo by se říci mnoho, automobilů. Nejnovější modely těch tuzemských, k tomu pár světových značek, Marvan měl onu zmiňovanou zetku, Šlégl nic. Zdánlivý detail, ale lidská závist je nekonečná.

Nevyjasněná smrt po boku agenta StB. Talentovaný herec Ivan Luťanský záhadně zemřel ve …

Hlavní a charakterní

Zatímco Burian jako nejpopulárnější český herec čelil za války obrovskému tlaku, na takového Šlégla se ani tlačit nemuselo, ochotně si poněmčil jméno a prokazatelně kolaboroval. Marvan plul konformně s davem ve snaze nezadat si, ale ochotně přitakávat tam, kde to bylo zrovna třeba. Ve svých pamětech líčí válečné období jako sérii vcelku veselých historek z těžké doby.

Fakt, že z nich vytěsnil všechny problematické momenty, lze přičíst na vrub toho, že byly sepsány na začátku sedmdesátých let. Anebo je prostě nechtěl vidět. Setkání s Karlem Hašlerem při natáčení Městečka na dlani, během něhož byl Hašler na udání zatčen, líčí jako setkání s někým, jehož sláva jednoduše už pominula. Inu, za války se holt zatýkalo a popravovalo.

A po válce také. Burianovi zlomilo vaz mnohem víc jeho arogantní chování, slavomanství a bohatství vystavované na odiv než těch pár válečných přešlapů, které nebyly zas tak dramatické. Tou dobou už byl Jaroslav Marvan dva roky členem souboru vinohradského divadla. Konečně se mohl těšit z hlavních a charakterních rolí. A prokazatelně nebyl mezi těmi, kdo za Buriana ztratili slovo.

Po válce si řada herců neškrtla nejen proto, že měla nějaký ten škraloup z války, ale jednoduše se do nové doby nehodili typově. Třeba takový milovník ryze buržoazního střihu, Svatopluk Beneš. V knize Být hercem líčí, jak mu Marvan, jehož popularita po válce značně stoupla, dohodil roli v inscenaci Poslední muž. Marvanovi se totiž vyklidilo pole a otevřely nové možnosti. A také asi zaplál duch proletářského Žižkova, odkud pocházel. Z rolí továrníků a advokátů se rychle a bezbolestně přehrál mezi dělníky a zemědělce.

Černý den německé armády: Ofenzíva Spojenců 8. srpna přiblížila konec první světové války

Kvalita ve špatných službách

Je fér dodat, že je hrál skvěle. Profesně se dokázal popasovat s kaž­dým úkolem, který před něj postavili. Jeho herectví s nakažlivou energií ovšem komunistickému režimu sloužilo dokonale. Kdyby hrál nerudného revizora Gustava Anděla v komediích Dovolená s Andělem a Anděl na horách nějaký šmírák, byly by z toho jen průměrné barvotiskové taškařice. Se skvělým Marvanem ale filmy o prima životě v socialismu trhaly divácké rekordy, lidem byla jeho interpretace lidských slabostí blízká. V době premiéry je uváděla hned tři kina na Václavském náměstí, která byla dlouho vyprodaná. Ostatně v televizi se reprizují dodnes, a to právě kvůli skvělým hercům. Nad ideologickým odérem se bohužel už jen pousmějeme.

V kvasu padesátých let Marvan ochotně a s velkým nadšením přijal i roli milované herecké hvězdy – s lecčím, co kdysi záviděl Burianovi. „Marvan nedělal zájezdová představení v žádném případě pro peníze. Často zval soubor na večeři, mnohdy byla útrata vyšší než honorář,“ vzpomínal Svatopluk Beneš.

Z Vinohrad pak vedla hercova cesta přes Městská divadla pražská do Národního, kde setrval od roku 1954 až do smrti. Hrál hlavní, nebo alespoň velké role, točil filmy, sbíral státní vyznamenání: 1951 státní cena, 1953 titul zasloužilý umělec, 1971 národní umělec. Toho národního dostal se zpožděním prý kvůli avantýře, kterou si upletl v Národním divadle. Ačkoli, avantýra… Šlo o dlouholetý přiznaný vztah s herečkou Alenou Jančaříkovou, z něhož se v roce 1960 narodila dcera Alena. Marvan se k ní hlásil, což bylo sice jeho charakterové plus, ale dost narušilo image muže léta věrného ženě Marii. V kontextu socialistického vnímání společnosti bylo každopádně jeho chování označeno za amorální. Alena Jančaříková ovšem rok po narození dcery tragicky zemřela a Marvanovi tak odpadlo dilema, jak situaci řešit.

Sedm: Příběh prestižní agentury, která ze své historie vymazala českého fotografa …

Rozhodně v kočáře

S Vlastou Burianem se po válce nestýkal. „Burianův druh humoru se už tak dobře neuplatňoval jako dřív. Ani on sám se zřejmě nemohl svou povahou a založením vpravit do nových společenských poměrů,“ dočteme se v knize Jaroslav Marvan vypravuje. Přimlouval se prý, aby Burian dostal velkou roli v Plaveckém mariáši, ale prý ji odmítl. Nejspíš kvůli tragické zkušenosti z pitomého filmu Slepice a kostelník, která mu měla umožnit návrat před kameru. Inu, některý herec potřebuje hrát (za každou cenu), jiný ne.

Na Marvana čekaly skvělé role i v televizi, postavě rady Vacátka ze seriálu Hříšní lidé města pražského a přidruženým filmům věnoval tři roky života. Točil i během dnů, kdy míval v divadle premiéru, prý mu to pomáhalo odreagovat se a nepodlehnout trémě. V Národním odmítal malé role, nesnášel, když se o něm mluvilo jako o komikovi, a prý velmi rád přijímal drobné lichotky.

Natočil na dvě stovky filmů, divadelních rolí bylo ještě mnohem víc, pracoval takřka bez přestání. A když na to přišlo, pohovořil k občanům z televizní obrazovky coby člen Ústřední volební komise Národní fronty ČSSR. To se psal rok 1971. V jiném kontextu, ale velmi podobně zažil totéž co Vlasta Burian za války. Role populárního a všemi milovaného herce je v tomto ohledu nesmírně nevděčná, v rukou mocných je v nesvobodné době výhodným nástrojem pro manipulaci davu. A jestli chce hrát, těžko se ubrání. Otázkou zůstává, s jak velkou ochotou režimu poslouží. Navíc když jde o to, nesedět na kozlíku, ale v kočáře.

10 nejděsivějších hororů první dekády 21. století. Nepropásli jste je?
Královna burlesky Dita Von Teese chce vypadat jako žena z filmů pro pamětníky



Klíčová slova: Jaroslav Marvan, herec, film



Kurzy měn
25,720
22,580
28,600
Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější