Před 105 lety, 27. srpna 1916, vyhlásila korunní rada Rumunského království válku Rakousko-uherské říši. Již deset dní předtím uzavřelo Rumunsko politické a vojenské smlouvy s Dohodou, která uznávala jeho právo na Sedmihradsko, Banát a Bukovinu a slíbila oficiálně uznat spojení těchto území s Rumunskem na poválečné mírové konferenci, jíž se Rumunsko zúčastní jako rovnoprávný partner.
Podle vysoce ceněné knihy První světová válka podplukovníka Antona Wagnera čítala rumunská armáda 564 000 vojáků s 1300 děly, z nichž jen 700 bylo moderních. Polní armáda měla dvacet pěších divizí (později 23 a půl) a dvě jezdecké, pět jezdeckých brigád a dvě brigády těžkého dělostřelectva. Trpěla nedostatkem munice a chabým výcvikem, nezkušeností velitelů, taktickými omyly generality i politiků (rumunský plán, tzv. Hypotéza Z, se zakládal více na politických než strategických úvahách a naplánováním současné ofenzívy v Sedmihradsku a Dobrudži Rumuni předem dramaticky snížili své šance na vítězství) a absencí dostatečného množství výzbroje; pluk měl jen desetinu kulometů ve srovnání s německým.
S křížkem po funuse
Sebevědomá rumunská armáda stejně jako ambiciózní král Ferdinand I., povzbuzeni hrdinstvím francouzských obránců Verdunu, mohutnou ofenzívou Dohody na Sommě a počátečním fenomenálním úspěchem Brusilovova průlomu na východní frontě, vstoupili do války ze stejně zištných důvodů jako patnáct měsíců předtím Itálie. Jenže poněkud zaspali dobu. Brusilovově zpočátku úspěšné ofenzívě v době vstupu Rumunska do války už docházel dech, Německo a Rakousko-Uhersko upevnily své pozice, a navíc se projevila špatná koordinace strategie Spojenců při časovém rozvržení vojenských operací.
Zeměpisná poloha Rumunska, vklíněného mezi Bulharskem a Maďary ovládaným Sedmihradskem, byla natolik nevýhodná, že muselo počítat s momentem překvapení, a proto svůj hlavní nápor (4., 2. a 1. armádu o síle 420 000 vojáků) obrátilo proti Sedmihradsku, jež krylo pouhých 34 000 rakousko-uherských vojáků. Na dobrudžské frontě měla rumunská 3. armáda zůstat v obraně až do příchodu ruských posil.
Jásot a povznesená nálada trvaly jen krátce
Den po vyhlášení války Rumuni překročili Karpaty, vpadli do Sedmihradska, 29. srpna obsadili Brašov a valili se k Sibini a Temešváru za nadšeného jásotu místních Rumunů. Jenže když museli část vojáků a zásob odvelet, aby čelili nepřátelské ofenzívě na jihu po vyhlášení války Bulharskem 3. září, počáteční úspěšný útok uvázl na mrtvém bodě a protivník se ukázal být na výši.
Nedostatečnou koordinaci rumunských a ruských vojsk znásobil nepříjemný fakt, že Spojenci nezahájili slíbenou ofenzívu na soluňské (makedonské) frontě.
Ústřední mocnosti přecházejí do útoku
V půlce září stála rumunská 4. armáda teprve 50 až 60 kilometrů západně od sedmihradských průsmyků, v týlu jejichž obránců se podařilo soustředit údernou sílu německé 9. armády pod velením generála pěchoty Ericha von Falkenhayna (tři německé divize, včetně elitní horské z Alpského sboru, a dvě rakousko-uherské, později posílené pěti německými divizemi) s 281 děly a 288 kulomety a rakousko-uherské 1. armády generálplukovníka Arthura Arze von Straußenburga, tvořené německým I. záložním a rakousko-uherským VI. sborem a vyzbrojené 234 děly a 217 kulomety.
Rumunská 1. armáda za těžkých ztrát ustoupila až k hraničním průsmykům a německá 9. armáda po přeskupení udeřila na rumunskou 2. armádu u Brašova, ve dnech 7. až 9. října ji porazila a zahnala za hranice. Šest týdnů od rumunského vpádu se Sedmihradsko dočkalo osvobození (v očích Rumunů ovšem nové poroby).
Jelikož rumunské velení nasadilo v Sedmihradsku většinu sil, jen s největším vypětím čelilo náporu smíšených německo-bulharsko-tureckých jednotek Dunajské armády pod velením velmi schopného německého generála polního maršála Antona Ludwiga Augusta von Mackensena. Pátého září postihla rumunskou 3. armádu, čítající šest divizí a později posílenou třemi divizemi ruskými, pohroma v podobě ústupu od pevnosti Turtucaia, přičemž se protivník zmocnil 25 000 zajatců a 115 děl, a porážky u Silistry, jež Rumuny demoralizovaly stejně, jako je předtím nadchl postup do Sedmihradska.
Na Bukurešť!
Po porážce Rumunů v Sedmihradsku se Falkenhaynovi nepodařilo vpadnout z hor do protivníkova vnitrozemí. Rozhodující průlom nastal až v polovině listopadu na pravém křídle v bitvě u Târgu Jiu. Jedenadvacátého listopadu kavaleristé Schmettowova jezdeckého sboru dosáhli Craiovy, zatímco jiná skupina 9. armády zamířila na Ploješť. Zato však na východě Sedmihradska čelila Arzova armáda mohutnému náporu rumunských a ruských vojsk. V nejkritičtějším okamžiku rumunské kampaně vyrazila od města Zimnicea Mackensenova Dunajská armáda proti Bukurešti, již od října, a zejména listopadu bombardované, a 6. prosince do nebráněné a „neobydlené“ metropole vstoupila. Král Ferdinand I., premiér Ioan I. C. Brătianu a jeho vláda se přesunuli na sever do moldavských Jasů.
Nepřítel okupoval tři čtvrtiny království. Rumunská armáda přišla během tohoto krátkého tažení o čtvrt miliónu vojáků, 290 000 pušek, 250 kulometů a 450 děl. Pro srovnání: za tři roky války na soluňské frontě (od podzimu 1915 do podzimu 1918) ztratilo Srbsko podle životního díla Micheala Clodfeltera Válčení a ozbrojené konflikty 42 165, Francie 38 489, Britské impérium 29 213, Řecko 26 000, Itálie 8401 a Rusko 3180 vojáků proti 239 742 bulharským, 84 303 německým (včetně srbského tažení v roce 1915) a 743 tureckým.
Podle Clodfeltera tažení skončilo 7. ledna 1917, přičemž vítězové ztratili v boji přibližně 60 000 vojáků včetně 8000 nezvěstných a zajatých a stejný počet následkem nemocí a vyčerpání. Přesně známy jsou kupodivu jen turecké ztráty: úhrnem 16 261 osob (2676 padlých, 10 613 raněných a 2972 nezvěstných). O nízké úrovni některých rumunských generálů nejlépe vypovídá komická skutečnost, že jeden zapomněl, kam vyslal své mužstvo, zatímco druhý vzal před nepřátelskou palbou nohy na ramena.
Cena rumunského tažení
Podle Gastona Bodarta, vídeňského vojenského statistika s belgickými kořeny, přišlo Rakousko-Uhersko v roce 1916 na rumunské frontě o 3986 mrtvých (94 důstojníků a 3892 příslušníků mužstva), v následujícím roce už o 5758 (146 důstojníků a 5612 příslušníků mužstva), ale v roce 1918 úmrtnost rapidně klesla na 850 osob (sedm důstojníků a 843 příslušníků mužstva). Zahynulo celkem 10 594 vojáků (247 důstojníků a 10 347 příslušníků mužstva). A. de Lazari vyčíslil ztráty rakousko-uherské armády na rumunské frontě za Velké války na 79 000 padlých, raněných a zajatých. Němci zahrnovali své ztráty v bojích proti Rumunsku do celkových ztrát na východní (ruské frontě). Rusové vlastní ztráty podle jednotlivých front neuváděli.
Jenže, jak uvidíme později, bité Rumunsko se dokázalo zase vzchopit a po všech peripetiích nakonec stanulo v táboře vítězů.
Zkáza, drancování a hlad
Na žádost Spojenců, hlavně britské vlády, zničili Rumuni během ústupu naftové těžní věže v Muntenii a sklad nafty a derivátů. Je zajímavé, že operace proběhla pod dohledem plukovníků Thompsona a Griffithe, poslanců britského parlamentu. Okresy Dâmboviţa, Prahova a Buzău se proměnily na naléhání britské vlády a za její pomoci v moře plamenů.
Okupanti zavedli systém nejvyššího vykořisťování přírodního bohatství a pracovních sil. Denní vývoz do Německa stanovili na 200 tun vlny, 201 153 tun dřeva, 27 tun ovoce a konzerv, 93 945 tun soli, 14 679 tun kůží a 57 475 tun železa. Instrukce z 21. srpna 1917 hovořila jasně: „Nejdůležitější povinností vojenské správy v Rumunsku je co možná nejdůkladněji vydrancovat zemi ve prospěch Německa.“ V této „zrádné“ a „potrestané“ zemi nesmí zůstat nic než „holá zem“!
Jen roku 1916 uchvatitelé vyvezli 299 218 koní ze 710 000, 383 375 kusů hovězího dobytka z 1 965 000, 1 372 615 ovcí z 56 000 000, 88 130 koz a 446 636 vepřů z miliónu. Množství pětikilových balíků, jež němečtí vojáci posílali svým rodinám, se odhadovalo v době od srpna 1917 na 1002 vagóny. Od ledna do srpna téhož roku bylo tímto způsobem vyvezeno 18 000 tun potravin. Uvážíme-li, že dohodová blokáda svírala ústřední mocnosti stále tíživěji a podle některých odborníků je vyčerpávala víc než všechny jalové ofenzívy dohromady, znamenalo bezuzdné drancování jedné z nejchudších evropských zemí vítané přilepšení. Podle britského historika Roberta Williama Setona-Watsona vyvezly ústřední mocnosti z okupovaného Rumunska dva a půl miliónu tun obilí bez placení a Maďaři z 1200 lokomotiv zrekvírovali 1150!
Moldavsko centrem národního odporu
Počátkem roku 1917 se tato historická země stala střediskem národního odporu. Spojenecká ruská armáda stabilizovala frontu na linii Galac–Nămoloasa, což Rumunům umožnilo přeskupit se. Podmínky na území kontrolovaném novou vládou byly příšerné. Uchýlily se sem tisíce uprchlíků z okupovaných oblastí. Kromě třeskuté zimy je ohrožoval hlad a šířící se epidemie, hlavně skvrnitého tyfu. Jelikož zásobování armády představovalo stále větší problém, na civilisty se potraviny a léky vůbec nedostávaly.
Aby posílili morálku, vydali v dubnu a květnu 1917 král Ferdinand I. a vláda prohlášení slibující agrární reformu a všeobecné volební právo, s čímž v létě vyslovil souhlas parlament. Tyto ústavní změny král vyhlásil 19. července 1917 a po válce vstoupily v platnost.
Zlatí Frantíci
V téže době Rumuni vynaložili nesmírné úsilí na obnovu takřka zničené armády. Řídila ji početná, patnáctisetčlenná francouzská vojenská mise pod vedením generála Henriho Berthelota, který přijel do země už v říjnu 1916. Úzce spolupracoval s novým náčelníkem generálního štábu, na rozdíl od jeho předchůdce schopným generálem Constantinem Prezanem. Nadto se těšil plné důvěře krále. Podařilo se mu vybudovat z trosek armádu o dvaceti divizích, čítající půl miliónu vojáků, jež v nadcházejících zkouškách na rozdíl od loňského debaklu nejen obstála, ale prožila své hvězdné hodiny.
Po válce se Rumunsko ve vojenské oblasti orientovalo na Francii, jež tu měla vynikající renomé, jeho důstojníci ovládali Molièrův a Hugův jazyk stejně jako inteligence a Bukurešti se přezdívalo „Paříž východu“
„Rumunský Verdun“
Únorová revoluce odstartovala nezadržitelný rozklad ruské armády, který dovršila Velká říjnová socialistická revoluce. To neuniklo německému velení, jež se rozhodlo v létě 1917 podniknout generální ofenzívu, která by Rumunsko nadobro vyřadila z války.
Generál polní maršál Mackensen hodlal útokem za vydatné dělostřelecké a kulometné podpory smést moldavskou frontu, obsadit zbytek Rumunska a přimět krále a vládu odejít do exilu. Jenže v létě Rumuni Mackensenovy plány pod velením generálů Constantina Prezana, Alexandra Avereska a Eremii Grigoreska zhatili napřed vlastní malou ofenzívou u Mărăşti od 24. července do 1. srpna, během níž padlo 1500 rumunských a 2200 rakousko-uherských vojáků, a Oituzu od 8. do 22. srpna. Nelze opomenout, že za tyto úspěchy rumunská armáda vděčila talentovanému náčelníku operačního oddělení majorovi Ionu Antoneskovi, za druhé světové války maršálu, spojenci třetí říše a conducătorovi (vůdci), jehož život ukončila salva popravčí čety 1. června 1946. V rozhodující bitvě u Mărăşeşti od 6. srpna do 8. září Rumuni a Rusové, čítající 218 000 vojáků proti 245 000 protivníkovým, německou blokádu prorazili. Ztráty činily 27 410 padlých, raněných a nezvěstných na rumunské, 25 000 padlých, raněných a zajatých na ruské a 47 000 padlých, raněných a nezvěstných na německé straně. Stejně jako dvě předešlé je tato bitva, jež skončila rozhodujícím rumunským vítězstvím, řazena mezi nejslavnější v historii armády tohoto balkánského státu a výší ztrát si vysloužila přezdívku „rumunský Verdun“.
Generál Eremia Grigorescu, který mezitím převzal velení na jižní frontě Moldavska, vydal dva dny po zahájení bitvy, 8. srpna, denní rozkaz, v němž chválil rumunské vojáky, kteří pomstili „devítiměsíční utrpení a hanobení svých domovů, rodičů, žen a dětí“.
V bojích v jižním Moldavsku hrdinně padla Ecaterina Teodoroiová, dcera chudého rolníka z okresu Gorj, poručice sanitní jednotky.
Jména Mărăşti a Mărăşeşti nesly dva sesterské torpédoborce třídy M postavené v Itálii a účastnící se druhé světové války a po pádu Ceauşeskova režimu přejmenovali na Măraşeşti chloubu svého válečného loďstva, torpédoborec vlastní konstrukce Muntenia, později ovšem překlasifikovaný na fregatu.
Rumunská armáda tak napravila svou pošramocenou pověst a prokázala, že s odpovídajícím výcvikem, jehož se jí před příchodem Berthelotovy mise žalostně nedostávalo, a s lepší výzbrojí a materiálním zabezpečením je schopna čelit i tak silnému a schopnému protivníkovi, jakého představovali Němci.
Nejednoznačná úloha Ruska
Hrdinství rumunských vojáků projevené ve výše zmíněných třech bitvách bohužel nemohlo ovlivnit překotné události na východní frontě, s níž byl osud Rumunska těsně spjat. Třetího prosince 1917 podepsalo Sovětské Rusko dohodu o příměří s centrálními mocnostmi. Rozpad ruské armády v důsledku revoluční agitace těžce poznamenal rovněž karpatskou frontu a ústředním mocnostem umožnil obsadit i zbytek Rumunska. Země kromě toho čelila demoralizující kampani revolučně naladěných ruských jednotek a bolševických agitátorů. Tady je tedy negativní úloha dvěma revolucemi čím dál víc rozkládaného Ruska nepopiratelná. Pro komplexní pochopení je však nezbytné ohlédnout se do minulosti předcházející tomuto úpadku.
Když totiž Spojenci, kteří na Balkáně po vstupu Rumunska do války pro ně nehnuli prstem, požadovali po Rusku, aby kromě dvou divizí pro Dobrudžu stanovených vojenskou smlouvou vyslalo ještě další jednotky, generál pěchoty Michail Vasiljevič Alexejev, náčelník štábu hlavního velitelství (Stavky), oprávněně namítal, že to by znamenalo prodloužení fronty o dalších dvě stě kilometrů, vyslat na Balkán 150 000 až 200 000 vojáků a vzít na sebe odpovědnost za nové operace. Jelikož Spojenci u Soluně nezasáhli a bulharské a německé divize proudily do Sedmihradska a Dobrudže proti Rumunům, Rusko na svá bedra muselo proti vlastní vůli a životním zájmům vzít postupně tíhu rumunského tažení, když slibovaná britská ani francouzská pomoc nedorazila.
Podle statistického sborníku Rusko ve světové válce 1914–1918 (v číslech), vydaného v Moskvě roku 1925, čítala carská operující (bojující) armáda k 1. červnu 1916 přes těžké ztráty, jež utrpěla, 6 773 061 osob – zdaleka nejvíc ze všech členů dohodového bloku. Šestnáctého prosince 1916 vznikl Rumunský front, který přibyl k dosavadnímu Západnímu, Severnímu, Jihozápadnímu a Kavkazskému frontu a měl k 1. květnu 1917 1 386 400 osob. Zahrnoval ruskou 8, 9., 4. a 6. a rumunskou 1. a 2. armádu. Nominálně mu velel rumunský král Ferdinand I., fakticky v roli pomocníka vrchního velitele do dubna 1917 generál jezdectva V. V. Sacharov a po něm až do prosince 1917 generál pěchoty Dmitrij Grigorjevič Ščerbačov. Front ukončil existenci po věrolomném útoku vojsk Rumunska a ukrajinské Centrální rady, organizovaném Dohodou poté, co Sovětské Rusko uzavřelo příměří s Německem.
Podle výše citovaného sborníku dosáhly jenom bojové ztráty ruské armády od vypuknutí první světové války do konce roku 1916 5 840 350 vojáků (573 703 padlí, 13 654 zemřelých na zranění, 2 532 955 raněných, postižených kontuzí a otrávených jedovatými plyny a 2 720 038 zajatých a nezvěstných)! Otvírat za daných okolností novou frontu tudíž pro Rusko znamenalo neúnosnou zátěž. Na pomoc a podporu nepříliš úspěšného nového spojence muselo přesunout 35 pěších a 13 jezdeckých divizí.
Již citovaný generál Eremia Grigorescu prohlásil po bitvě u Mărăşeşti na adresu ruských vojáků: „A vy, drazí spolubojovníci 7. a 8. ruského sboru, jste svou krví prolitou po našem boku zabránili tomu, aby nepřítel pošlapal tělo naší země, a zastavili jste barbara.“ Nelze přehlížet, že na rumunské půdě obětovaly život a zdraví tisíce ruských vojáků.
Skvělé chování královského páru
Francouzský vyslanec v Rusku Georges Maurice Paléologue napsal o panovníkovi Ferdinandu I.: Král udržuje svým klidem a nebojácnou energií statečnost národa a všechny ujišťuje o obraně vlajky. Zasmušile a bez známky citu nese své profesionální povinnosti s dokonalostí pravého státníka a vůdce. V královně (Marie [Carmen Sylva], 1875 až 1938; pozn. J. Š.) na druhou stranu dřímá patriotismus až v heroické podobě. Je plna ohnivého a lidsky teplého nadšení, nadšení horoucího a ušlechtilého, má v sobě něco ze svatého ohně. Již dnes se její postava stala legendou a svou hrdostí, vírou ve vítězství a laskavostí se vlila do duše svého lidu.
Hrozba vymazání z mapy a vítězný závěr
Rumunské frontové jednotky výrazně oslabila nutnost obsadit Besarábii a Dohoda trvala na tom, aby její spojenec pokračoval v odporu za situace, kdy se už jevil jako nemožný. Jednání s centrálními mocnostmi iniciovaná královskou vládou vedla k dohodě o příměří podepsané ve městě Focşani 9. prosince 1917.
Ústřední mocnosti usilovaly o separátní mír. Německé mírové podmínky zahrnovaly odstoupení Dobrudže, ztrátu strategických karpatských průsmyků a mimořádně nevýhodné hospodářské koncese. Podmínky provázela hrozba vymazání země z mapy Evropy, na čemž se Německo a Rakousko-Uhersko dohodly již v březnu 1917. Po jednání ve městě Buftea generál Averescu s předběžnou dohodou 5. března 1918 souhlasil a 18. března vznikla nová rumunská vláda pod vedením germanofila Alexandra Marghilomana, jejíž politika vycházela z předpokladu, že ústřední mocnosti ani Dohoda nevybojují úplné vítězství. Sedmého května došlo v Bukurešti k podepsání mírové smlouvy, jejíž podmínky byly jen o málo lepší než ty předběžné. Po Černé Hoře a Rusku se Rumunsko stalo třetí zemí dohodového bloku, jíž dokázaly ústřední mocnosti vnutit svou vůli a vyřadit ji z války.
Obratný král Ferdinand I. odkládal ratifikaci bukurešťské dohody, jež tak nikdy nevstoupila v platnost, a z Jasů nadále udržoval kontakty s Dohodou. Když se v září zhroutila soluňská fronta a Bulharsko jako první z bloku ústředních mocností složilo zbraně, Rumuni zpozorněli a zavětřili jedinečnou příležitost k odvetě. Šestého listopadu 1918 rezignovala Marghilomanova vláda a do premiérského křesla usedl generál Constantin Coandă. Rumunská armáda byla opět zmobilizována a tentokrát dostali ultimátum němečtí okupanti, pokračující v bezuzdném plundrování zbídačené monarchie. Desátého listopadu Rumunsko znovu vyhlásilo válku ústředním mocnostem, ve dnech 10. a 11. listopadu překročil francouzský expediční sbor osvědčeného generála Berthelota Dunaj a Mackensenova okupační armáda se začala stahovat. Jedenáctého listopadu podepsala německá delegace v Compiègne příměří. Do té doby nejkrvavější konflikt v dějinách skončil. Prvního prosince král Ferdinand I. s královnou Marií vstoupili v čele sice zle pocuchané, ale nakonec přece jen vítězné armády do Bukurešti.
Nastal čas počítání ran...
Rumunsko přineslo nesmírné oběti
Podle oficiálních rumunských údajů z 6. ledna 1919 ztratila rumunská armáda 335 706 mrtvých a nezvěstných (9589 důstojníků a 326 117 příslušníků mužstva). Následkem bojové činnosti, hladu a nemocí zemřelo a zůstalo nezvěstných 275 000 civilistů. Podle statistik a odhadů ministerstva války Spojených států amerických z roku 1924 Rumunsko zmobilizovalo tři čtvrtě miliónu vojáků, z nichž 535 706, tj. 71,43 procenta (335 706 mrtvých, 120 000 raněných a 80 000 zajatých), ztratilo. Rozdíl mezi nejnižším (100 000 pouze bojových úmrtí podle statistického souhrnu amerického plukovníka Leonarda Portera Ayrese Válka s Německem z roku 1919) a nejvyšším (400 000 mrtvých a nezvěstných podle francouzského listu Temps z 5. listopadu 1919) odhadem počtu mrtvých rumunských vojáků je čtyřnásobný!
Vedle těchto extrémních číslic uvádí řada zdrojů (dánský sociolog Christian Døring, francouzský časopis Drapeau bleu, bulletin Svazu velkých francouzských sdružení proti nepřátelské propagandě z 27. května 1919, Statistická ročenka Německé říše 1921/1922, americký vojenský publicista a statistik W. F. Willcox, rakouský profesor statistiky na Vídeňské univerzitě hejtman Wilhelm Winkler, ruský politik a ekonom Vladimir Saveljevič Vojtinskij, Meyerova a Velká sovětská encyklopedie) shodně cifru 159 000. Rumunská královská vláda odpověděla v anketě Mezinárodního úřadu práce Společnosti národů, že z miliónu zmobilizovaných čtvrt miliónu, tedy plná čtvrtina, padlo a zemřelo (pro srovnání: ve Francii to podle téhož zdroje bylo 17,6 procenta). V poměru k počtu výdělečně činné mužské populace činili mrtví a nezvěstní v Rumunsku jedenáct procent, kdežto v zemi galského kohouta 10,5 procenta. Tady je však třeba poznamenat, že kritérium „výdělečně činného mužského obyvatelstva“ není právě optimální. Tento pojem není dost jasný a v různých zemích je vnímám odlišně (zejména ve smyslu podchycení takzvaných pomáhajících členů rodiny a ve smyslu rozdílných věkových hranic). Proto není správné používat ukazatele málo vhodného pro srovnávání v mezinárodním měřítku. Navíc se u mnoha zemí příslušné číslice vůbec neuvádějí.
Počty zmobilizovaných a mrtvých Rumunů podle této ankety pokládá za věrohodné známý sovětský demograf Boris Cezarevič Urlanis, jenž ve své historicko-statistické studii Války a evropské obyvatelstvo čtvrt miliónu mrtvých upřesnil na 152 000 padlých, 25 000 zemřelých na zranění, 40 000 v zajetí, 30 000 na nemoci a 3000 při mimořádných událostech. Micheal Clodfelter tvrdí, že asi polovina vojenských a většina civilních obětí podlehly nemocem, hladu, vyčerpání atd.
Spencer C. Tucker ve své Encyklopedii první světové války: politické, sociální a vojenské dějiny opakuje údaje o rumunských vojenských ztrátách podle Pentagonu, ale soudí, že země zmobilizovala dokonce 1,234 miliónu vojáků. Započítává pravděpodobně i osoby povolané znovu v roce 1917 a v samém závěru Velké války, kdy do ní Rumunsko opět vstoupilo.
Zajatec, ten tvrdý chleba má
Německý filolog a říšský komisař pro záležitosti válečných zajatců Wilhelm Albert Doegen napsal v prvním svazku svého díla Zajaté národy z roku 1921, že Rumuni měli v německém zajetí procentuálně zdaleka nejvyšší úmrtnost: 28,90 procenta. Do 10. ledna 1919 ze 43 297 zajatců (1656 důstojníků a 41 641 příslušníků mužstva) jich zemřelo 12 512 (12 důstojníků, tj. 0,72 %, a 12 500 příslušníků mužstva, což obnáší 30,02 procenta). Z nich drtivou většinu – 12 402 – skosily nemoci (22 břišní a 27 skvrnitý tyfus, 54 návratná horečka, 1397 Tbc plic, 51 Tbc ostatních orgánů, 535 úplavice, 1720 zánět plic a 8596 ostatní nemoci). Následovaly mimořádné události (65), zranění (38) a sebevraždy (sedm). Z 52 800 Rumunů zajatých rakousko-uherskými vojáky zemřelo 4200, tj. osm procent. Z 18 000 Rumunů se z bulharského zajetí vrátilo domů podle knihy amerického národohospodáře a profesora Illinoiské univerzity Ernesta Ludlowa Bogarta Přímé a nepřímé náklady na Velkou světovou válku z roku 1920 jen 7200, zatímco do rumunského zajetí padlo 6450 bulharských důstojníků a vojáků a internováno zde bylo 9000 civilistů. Ústup do Moldávie mnozí nazývali pochodem smrti.
Tady je však nevyhnutelné učinit důležitou poznámku. Poražení vítěze nesoudí. Ani válečným zajatcům armád ústředních mocností se totiž v Rumunsku rozhodně nežilo v bavlnce. Časopis Wirtschaft und Statistik uveřejnil v roce 1923 tabulku, podle níž v rumunském zajetí zemřelo dle zahraničních zdrojů z 12 898 německých válečných zajatců 2537, tj. 19,7 procenta, a podle nejvyššího německého odhadu dokonce pět tisíc, což představuje 39 procent! Rakousko-uherských vojáků nepřežily rumunské zajetí tři tisíce.
Nešlo přitom o nějaké masové vyvražďování ve stylu katyňského masakru nařízené z nejvyšších míst. Pokud uvážíme, že v Rumunsku za Velké války umíraly hlady desetitisíce nešťastníků, je logické, že při rozdělování potravin, jichž se kriticky nedostávalo, Rumuni upřednostňovali vlastní lidi před nenáviděným protivníkem, a připočteme-li často otřesné hygienické podmínky, není divu, že úmrtnost byla alarmující. To jsou prostě hrůzy války.
Vznik Velkého Rumunska
Před první světovou válkou mělo Rumunsko rozlohu 137 908 kilometrů čtverečních a 7 904 404 obyvatele. Poválečná rozloha vzrostla na 316 132 kilometrů čtverečních (o 128 procent) a počet obyvatel na 17 343 549; zvýšil se o 118,5 procenta. Plocha, na níž se pěstovalo obilí, vzrostla na 11 751 586 hektarů v porovnání s dřívějšími 5 665 160 hektary.
Uskutečnil se sen mnoha Rumunů: Velké Rumunsko – România Mare.
V tomto článku autor kromě uvedené literatury čerpal hlavně z Dějin Rumunska akademika Mihaila Rollera, vydaných Státním nakladatelstvím politické literatury roku 1957, a z Dějin Rumunska Kurta W. Treptowa, vydaných Nakladatelstvím Lidové noviny roku 2000.
