Kolem Hilsnerova případu se točí nekonečné množství polopravd, vyložených lží a mystifikací. Skutečná není ani podoba oběti – Anežky Hrůzové. Na fotografii, která se dodnes v souvislosti s vraždou objevuje, je její sestřenice. Sama Anežka se nikdy nenechala fotografovat.
Soud s třiadvacetiletým Leopoldem Hilsnerem, obviněným, že zavraždil spolu s dalšími dvěma muži, jejichž jména zůstala neznámá (dnes můžeme říct, že z logických důvodů – jednoduše neexistovali), bezmála dvacetiletou Anežku Hrůzovou, začal v Kutné Hoře 12. září 1899 a trval pět dní. Přinesl smutný obraz zášti, snad také davové sugesce, jež z této nenávisti a předsudků vyrůstala, i selhání rakouské justice.
Zde je však třeba říct, že hlavními reprezentanty tohoto selhání byli Češi. Hilsnera od počátku vyšetřovali Češi (až na jedinou výjimku, kterou byl soudní rada Reichenbach, jenž však projevoval střízlivé postoje), žalovali Češi a soudili Češi včetně dvanácti českých porotců. V mnohém bylo dokonce dění kolem soudu projevem útočného českého nacionalismu, který na konci 19. století už dávno opustil někdejší obranné pozice, a jak to u každého nacionalismu bývá, potřeboval svého cizáka (cizáky), jež je třeba vyvrhnout z národního lůna.
A tak byly porotcům doručeny antisemitské publikace s výmluvným názvem Ritualmord, vytištěné v Berlíně (v Rakousku by je podle všeho zabavila cenzura), dokazující oprávněnost rituálního nařčení Židů a – jak dovozuje historik Bohumil Černý – „otázky (porotců) svědkům, byť řiďounce kladené mezi otázkami právníků, prozrazovaly, čím se asi zabývá jejich představivost“.
Duch přelíčení pak udal prezident krajského soudu dvorní rada Ježek, když ve své úvodní řeči směrem k Hilsnerovi prohlásil: „Jestli jste jí tu ránu zasadil, nevíme, ale že jste spolupůsobil, to je jistá věc.“
Co potom zůstávalo vlastně k jednání?
Příznačný byl i způsob, jakým předseda soudu vyslýchal manželku starosty z Malé Věžnice Johanu Vomelovou, která nadále odmítala potvrdit, že podezřelý muž s holí, kterého krátce před vraždou potkala u lesa, byl Leopold Hilsner.
Předseda soudu: „Podívejte se na Hilsnera. Vypadal tak?“
Vomelová: „Měl jinší podobu, kulatý obličej a černé oči. Ten (myšleno Hilsner) nemá tak černé oči.“
Předseda soudu: „Vy jste řekla, že byl podobný.“
Vomelová: „Tělo jako by jo, obličej ne.“
Předseda soudu: „Vy jste si ho pořádně nevšimla?“
Vomelová: „Byl kulatější. Podle postavy byl podoben, ale obličej nemohu poznat.“
Snaha donutit klíčovou svědkyni, aby alespoň připustila, že muž, kterého potkala u úvozu, mohl být Hilsner, přesto dál nevedla k cíli a Vomelová, když na výzvu porotců předvedl obviněný židovský mladík svou chůzi, prohlásila: „To je všechno jinak.“
Ani to ale nezabrání státnímu zástupci, dr. Schneiderovi-Svobodovi, aby v závěrečné řeči směrem k porotcům jednoznačně prohlásil: „Když připouští (Vomelová), že postava, chod, pohyby jsou podobny… musíme říci, že to byl Leopold Hilsner.“
Smutnou kapitolou se stalo vystoupení dvojice polenských lékařů, kteří tělo Anežky ohledávali a svou interpretaci zločinu postavili na faktu (posléze zcela vyvráceném), že se na místě vraždy nenašlo odpovídající množství Anežčiny krve. To za prvé. Za druhé pak, že vraždilo více pachatelů, pravděpodobně tři.
Ač by to tak sami možná doslova neřekli, právní zástupce rodiny mrtvé ženy, dr. Karel Baxa, je dovedl k prohlášení, že pachatelé „odstranili šaty, aby (oběť) vykrvácela“ (MUDr. Prokeš), či „veškeré části oděvu byly uvolněny, aby odtok krve ztížen nebyl, a tím umožněno úplné vykrvácení“ (MUDr. Michálek).
Dr. Baxa: „Mohla být krev zachycena?“
MUDr. Michálek: „Tam nebyla nalezena.“
Dr. Baxa: „Ale jest to možné, když krev vystříkne?“
MUDr. Michálek: „Možné jest to zajisté, to vím z domácího hospodářství.“
Dr. Baxa: „Do nějaké nádoby?“
MUDr. Michálek: „Možno.“
„Pane doktore, vy jste řekl, že před řezem (na krku) sukně byly uvolněny. Není možno po řezu napomáhati vykrvácení?“ zeptá se nakonec s rváčskou cílevědomostí advokát a MUDr. Michálek – snad nechtě – vykreslí předlohu těch nejhorších antisemitských karikatur, jak se po letech objeví v souvislosti s polenskou aférou v nacistickém tisku: „Když se tělo nadzvedne, (odtok krve) rychleji pokračuje, důkladněji.“
Chtějí naši krev!
MUDr. Prokeš a MUDr. Michálek nejsou jedinými lékaři, kteří před kutnohorským soudem vystoupí. Zásadní svědectví přinesou také pražští patologové MUDr. Slavík a MUDr. Reinsberg, když uvedou, že skvrna nalezená na jediném kusu Hilsnerova oblečení, jež má potřebnou šedivou barvu – starých kalhotách –, pochází s největší pravděpodobností od lidské krve.
Sám Hilsner zmateně popisuje, že se v minulosti zranil na stavbě. Jeho obhájce, dr. Auředníček, žádá o odborné posudky, jež by vypracovala některá z pražských nebo vídeňských univerzit v obou lékařských záležitostech – tedy ve věci skvrny na kalhotách i množství krve nalezené na místě činu.
Marně.
Korunní svědek Petr Pešák zopakuje, že v den vraždy viděl ve čtvrt na šest u lesa Březiny Hilsnera s dalšími dvěma muži. Obhájce Zdenko Auředníček znovu poukazuje na naprostý časový nesoulad, jenž sám o sobě vylučuje možnost, že by se události odehrály, jak žaloba tvrdí. Trojice pachatelů by musela doslova tryskem – a bez chvíle oddechu – utíkat z Polné k lesu. Sám Hilsner pak běžet ještě notný kus cesty dál směrem k Malé Věžnici, aby si tam uřízl a oloupal hůl a vystrašil Johanu Vomelovou. Poté se otočit a prchat zpátky na místo činu k Polné.
Absurdní!
Jenže státní zástupce odpoví na tuto zcela legitimní argumentaci bohorovně: „Pan obhájce by chtěl mít všechno jako podle chronometru.“ Tím je věc pro porotu i soudce vyřešena.
A boj s větrnými mlýny pokračuje.
Zdenko Auředníček „požádal celý soudní dvůr, aby zajel do Polné a na místě se přesvědčil, zda svědek (Pešák) mohl poznat z dobroutovské cesty osobu stojící u Březiny“. Bohumil Černý, první historik, jenž se u nás případem zevrubně zabýval, dále píše: „Aby otřásl lhostejností soudců z povolání i porotců, pokořil se dr. Auředníček před celým auditoriem: ,Prosím opětovně snažně, aby bylo dáno místo mému návrhu. Běží o život toho člověka,‘“ ukázal při tom na obviněného Hilsnera.
„Ale hned se přihlásil neúnavný dr. Baxa a dovozoval, že nelze vytvořit takové počasí a tak čistý vzduch, jako byl tenkrát. Porotci se poradili a návrh obhajoby, aby celá porota zajela do Polné, nedoporučili. Kde zůstala jejich lidskost a svědomí? Proč se nenašel ani jediný rozhněvaný muž, který by zapochyboval o důkazech a otřásl jejich klidem? – Soudci se rovněž poradili a také oni odmítli prohlédnout si místo vraždy,“ píše Bohumil Černý v knize Vražda v Polné, jež vyšla díky uvolnění pražského jara v roce 1968.
Do dějin pak vstoupila závěrečná řeč dr. Karla Baxy. „Vyprávěl rituální baladu o děsném morytátu spáchaném na ubohé křesťanské dívce. Volil taktiku pouťového vyvolavače, který dráždí nervy diváků srdceryvnou písní a ukazovátkem diriguje jejich pozornost k výjevům kresleného kriminálního seriálu. V jeho řeči bylo více pokleslé lyriky než práva, pornografické obrazotvornosti než uvážlivé argumentace,“ píše v obsáhlé práci Tajuplná vražda, Případ Leopolda Hilsnera další z historiků – Jiří Kovtun.
„Považte situaci mladé, ctnostné dívky, když z ní strhávali šaty, když se viděla v rukou tří neznámých, kteří byli patrně jí odporné rasy, jak se na ni sápou jako na obětní zvíře,“ hřímá v soudní síni Baxa (po vzniku republiky bude osmnáct let pražským primátorem) a pateticky, aby prohloubil pocit důležitosti v myslích porotců, dodává: „Zvěst běží světem, že jsou lidé, kteří usilují o bezživotí bližních, aby se zmocnili jejich krve. Jest to příšerné, strašlivé. Člověk se vzpírá tomu věřit. My nevěříme pověstem, a přece stojíme před faktem, který je dokázaný, který se nedá vyvrátit... Musíme se brániti proti těm, kteří dostávají krev z našich křesťanských dívek. Třeba, aby proti nim bylo zakročeno.“
Jiří Kovtun shrnuje vychytralou strategii právního zástupce rodiny zavražděné dívky takto: „Ani jednou Baxa nepoužil slov ,rituální vražda‘. Při líčení zločinu v Březině vypočítal všechny vlastnosti, které ve fantazii antisemitů charakterizují rituální vraždu, ale poskytl porotcům, kteří by se zdráhali svým výrokem potvrdit tento nesmysl, východisko z nouze: budou přece hlasovat o tajemném zločinu, který za rituální vraždu nikdo neoznačil. Řekni všechno o rituální vraždě, ale nikdy ta slova nevyslov – s takovým předsevzetím Baxa začal svou řeč a předsevzetí splnil.“
Na otázku, zda byl Hilsner jedním z vrahů Anežky Hrůzové, odpoví všech dvanáct porotců ano. Předseda senátu odsoudí poté Leopolda Hilsnera k trestu smrti. Karel Baxa vychází po vynesení rozsudku ze soudní síně, aby byl oslavován shromážděnými obyvateli Kutné Hory. Ozývají se výkřiky „Nazdar“ a „Sláva“. Podobných ovací se dostane i porotcům. Dr. Auředníčka musí na cestě k jeho domovu (v Kutné Hoře bydlí) chránit před sousedy četník.
Polenská synagóga
Stojíme na ženské galerii polenské synagógy. Původní barokní stavba z roku 1684 byla ve druhé polovině 19. století přestavěna v tehdy oblíbeném novogotickém stylu. Nádherný prostor byl obnoven v devadesátých letech minulého století a otevřen veřejnosti (modlit se v Polné už dávno nemá kdo) v roce 2000. Zdejší tóru prodal stát v šedesátých letech do Spojených států. Dnes slouží v synagóze na Havaji.
Vlastně je zázrak, že se synagóga do dnešních dnů zachovala. „Bylo tu skladiště barev, starého papíru a vůbec sklad všeho nepotřebného. V březnu 1989 vydaly úřady demoliční výměr. Naštěstí se s bouráním díky tehdejší liknavosti nezačalo, a když jsme v roce 1990 založili Klub za historickou Polnou, stala se záchrana synagógy naším prvním cílem. Nejprve jsme vše vyčistili. Uvnitř bylo sutě, že jsme naplnili pět valníků. Pak jsme nechali synagógu alespoň provizorně zastřešit. Chodili sem pracovat dobrovolníci z Polné. Ukázalo se, že lidé tu mají k židovské historii města vztah, a to pokračuje do dneška,“ vypravuje muž, který stál v devadesátých letech u záchrany synagógy, předseda Klubu za historickou Polnou Jan Prchal. „Když pak o dva roky později přešla do majetku Federace židovských obcí, byla polenská synagóga zařazena do programu obnovy prvních deseti židovských svatyní v České republice.“
Dnes se zde konají koncerty, přednášky, vystupují tu děti ze základní umělecké školy v Polné. V sousedním Rabínském domě (otevřen byl v roce 2014) se dochovala původní mikve – rituální lázeň – a občas sem přijíždějí rabíni z Izraele i dalších zemí, aby se v ní vykoupali. Je tu také expozice vztahující se k hilsneriádě. Ukazuje nám ji Klára Dvořáková. Zároveň popisuje reakce, jež občasné připomínky smrti Anežky Hrůzové vyvolávají.
„Je samozřejmě dobře, že se o Hilsnerově případu mluví, zároveň se takřka pokaždé objeví negativní ohlasy. Honza je na to zvyklý,“ ukazuje Klára Dvořáková k Janu Prchalovi, „ale my tady moc ne. Když odvysílala televize Nova úplně nevinnou reportáž, přišlo hned několik e-mailů. Jeden lehce výhrůžný. Prý jak mohu říct, že si lidé v Polné přejí Hilsnerovu rehabilitaci, jestli bylo nějaké referendum, že to tvrdím. Ať si uvědomím, že je to velmi ošemetné téma a – tři tečky…“
„Já dostal dopis, že mě utopí v Pekle,“ navazuje Jan Prchal. „Víte, v Polné máme rybník, jenž se jmenuje Peklo. Jenže já už ani nechodím na policii. Když najdu nějaké výhrůžky ve schránce nebo se objeví plakát, který tihle hoši se sníženým intelektem občas někde vyvěsí, tak ho jednoduše strhnu.“
„Jsem tady v synagóze a Rabínském domě sedm let a nikdy jsem se nebála, ale tohle… Nevíte, kdo přijde. Na těch lidech to dneska nepoznáte. Už to nejsou holé lebky a nenosí baseballové pálky. Snaží se vystupovat velice seriózně a distingovaně jako ta Bartošova skupina,“ vzpomíná Klára Dvořáková na události z března 2015, kdy do Polné dorazil Adam B. Bartoš se svými stoupenci, aby si tu demonstrativně připomněli smrt Anežky Hrůzové. Na hřbitově tehdy zanechali text se slovy: „Židovská otázka nebyla dosud uspokojivě vyřešena.“
Mohou to psát nebo vyvěšovat místní? ptám se.
„To nevíme. Mohou být odjinud i odtud, z Polné,“ odpovídá Jan Prchal.
Intermezzo
Pro Nejvyšší soudní a kasační dvůr ve Vídni, k němuž se dr. Auředníček jako nadřízené soudní instanci odvolal, byl rozhodující zejména posudek lékařských kapacit. Oproti kutnohorskému soudu, jenž to odmítl, o něj vídeňský soud požádal. Stalo se tak 5. prosince 1899, když se obrátil na vedení české lékařské fakulty pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity.
Zpráva o dvou částech, kterou vedení fakulty předalo 2. března 1900 státnímu zastupitelství, vyzněla zcela jednoznačně. První část se zabývala skvrnou na šedivých kalhotách (vypracovali ji profesoři Janošík, Horbaczewski a Hlava) a nešlo podle ní vyloučit, ovšem ani doložit, že skvrny na Hilsnerových kalhotách pocházejí od krve.
Druhá, obsáhlejší část zprávy (profesoři Reinsberg, Maydl a zakladatel české patologie Jaroslav Hlava) řešila hned několik otázek, jejichž odpovědi spolu vzájemně souvisely:
Řez na krku mohl být podle autorů zprávy proveden jakýmkoliv nožem, klidně kapesním.
Podle lékařů nebylo také pochyb o tom, že všechna zranění „mohla býti učiněna jediným pachatelem. Děvče devatenáctileté, výšky těla 155 centimetrů, gracilní (útlé, slabé) kostry, mohlo být snadno přemoženo, obzvláště bylo-li údery do hlavy, což jest tu velmi pravděpodobno, omráčeno.“
K počínání a motivaci pachatele: „Zkušenost učí, že osoby, které jsou stiženy zvráceným (perversním) pohlavním cítěním, mnohdy se pohlavně ukájejí tím, že osobu ženskou zraňují nebo ji usmrcují, kterýž projev perversity zveme sadismem, při němž jde buď jen o zranění, event. usmrcení, anebo o kombinaci s nekrofilií.“
K obřadnému rozvěšení nití z Anežčiných šatů po stromech pak lékaři dodali, že „takové bizarní manipulace“ jsou dílem člověka nenormálního a úchylného.
Nic také nenaznačovalo, že oběť byla svlečena zaživa, aby krev lépe proudila a bylo ji možné nějakým způsobem odčerpat.
Jisté naopak bylo, že dívka zemřela v místě nálezu těla. Nikoli tedy v domku Hrůzových, jak naznačoval Masaryk ve své brožuře Nutnost revidovati process Polenský (vyšla 6. listopadu 1899) i kutnohorský soudní adjunkt dr. Otto Baudyš, jenž případ v Polné vyšetřoval a krátce po rozsudku se obrátil dopisem na vrchního státního zástupce.
Rozhodující však bylo, že znalci lékařské fakulty vyloučili, že by na místě činu scházela krev. „Tělo Anežky Hrůzové nebylo as mnohem těžší 50 kg a tělu takovéto váhy by bylo případné úhrnné množství krve asi 3600 gramů – při kterémž úhrnném množství krve by při smrti vykrvácením zbylo v těle nejméně 1800 gramů krve a množství z těla vyteklé by obnášelo nejvýš 1800 gramů. A tak velké mohlo být množství krve, které na zemi, na oděvu atd. nalezeno bylo.“
Shrnuto: Nic nenasvědčovalo, že by krev byla nějakým způsobem zachycena a odnesena. Pachatelem byl podle všeho jediný člověk. Jeho motivem byla sexuální deviace. Tuto zprávu pražské lékařské fakulty podpořily další odborné autority předlitavské části monarchie, včetně profesora soudního lékařství na vídeňské univerzitě MUDr. Alexandera Koliska, jenž poukázal na fakt, že psychopatický vrah z vilnosti nemá – už z principu – nikdy společníky.
V logice věci pak 23. dubna 1900 zrušil Nejvyšší kasační a soudní dvůr ve Vídni rozsudek kutnohorského soudu a nařídil nové projednání případu před porotním soudem v Písku. Leopoldu Hilsnerovi svitla naděje.
Vražda Marie Klímové
Byla to pomíjivá a víc než klamná naděje. Věci se pro Hilsnera naopak ještě zhoršily, když k první vraždě, z níž byl obviněn, přibyla druhá.
Celé to působilo jako špatný vtip.
Černý humor.
To, že profesoři lékařské fakulty i další vědci fakticky vyloučili rituální motiv vraždy Anežky Hrůzové a potvrdili, že její původ je nutné hledat v oblasti sexuální perverze, umožnilo žalobě, kterou nově zastupoval dr. Malijovský, rozšířit obvinění Hilsnera o vraždu Marie Klímové, k níž došlo nedaleko Polné v červenci 1898. Tedy necelých devět měsíců před vraždou Anežky Hrůzové.
Ve zbytku článku se dočtete:
- Co se tehdy v okolí města událo?
- Kdo upozornil na Hilsnera?
- Jak to bylo s milostí od Císaře?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
