Vrchní státní zastupitelství v Praze zamítlo koncem ledna žádost o obnovu procesu s Leopoldem Hilsnerem, údajným vrahem dvacetileté Anežky Hrůzové, s tím, že tehdejší antisemitské tendence patrné ve společnosti „neměly dopad na podanou obžalobu ani na rozhodnutí jednotlivých soudů“ a „řetěz nepřímých důkazů neumožňuje jiný závěr“ než ten, že Leopold Hilsner je vrah. Odpověď na tuto vpravdě neuvěřitelnou argumentaci odjíždíme hledat přímo do Polné, kde popisované události na jaře roku 1899 začaly.
S Janem Prchalem kráčíme po silnici kolem úvozové cesty na okraji lesa. Místní mu od nepaměti říkají Březina. Vlastní úvoz je dnes už zarostlý, ale před sto a více lety tudy putovaly valníky a vozy všeho druhu mezi Polnou a Malou Věžnicí (dnes Věžničkou), vesnicí vzdálenou od Polné asi tři kilometry. Chodci kráčeli po pěšinách kolem úvozu. Buď v sousedství pole, směrem k městu – zde je dnes silnice, po které jdeme nyní my –, nebo z druhé strany podél lesa.
Tudy se také ve středu 29. března 1899 ubírala bez několika dnů dvacetiletá dívka, vlastně spíš mladá žena, i když neměla ještě vážného nápadníka. Ze dvou pěšin na horním okraji úvozové cesty si zvolila tu lesní, nejspíš proto, že nebyla rozbahněná jarním táním.
Bylo půl šesté, když ji spatřil obuvník Petr Horáček, jak jde kolem Božích muk při vstupu do Polné po cestě směrem k lesu. V tu chvíli byla od místa, jež se jí mělo stát osudným, vzdálená asi půldruhého kilometru.
Kolik mohlo být hodin, když k němu došla?
Dívka byla zdravá, v podvečerním chladu jistě spěchala. Možná tedy tři čtvrtě na šest, snad o málo méně – v tu chvíli byla zezadu zákeřně přepadena, omráčena a pak doslova ubita kameny. Nakonec, zřejmě již jako mrtvá, škrcena a poté zohavena řeznou ranou na krku.
Jmenovala se Anežka Hrůzová.
A snad žádná vražda v novodobých českých dějinách, alespoň odmyslíme-li politické zločiny, neprobudila takové vášně a neučinila její oběť podobně slavnou (snad s výjimkou Otýlie Vranské o 34 let později).
Na hřbitově v Polné má Anežka hrob s reliéfem novopackého sochaře Antonína Suchardy (otce slavného autora pražského pomníku Františka Palackého Stanislava Suchardy), a ačkoli není známo, že by žili její příbuzní, leží na něm i nyní, po 122 letech, čerstvé nařezané květiny.
Stovky a tisíce jiných vražd, stejně zákeřných a odporných, zůstaly zapomenuty. Vzpomínka na smrt Anežky Hrůzové žije dál…
„Ona je košerovaná!“
Po 122 letech stojíme na místě, kde se tehdejší události odehrály.
Okolo obyčejného kříže a symbolického hrobu složeného z navršených kamenů roste několik vzrostlých stromů. Tehdy tu byla jen nízká smrčina, z níž vrah několik stromků vytrhal a vyřezal a kolmo, jako by stále rostly, je umístil na tělo nebohé dívky. Také u paty kříže leží věnec a svazek květin.
„Lidé tu dodnes zapalují svíčky,“ vypravuje náš průvodce Jan Prchal. „Víte… asi ne mezi všemi, ale mezi mnoha obyvateli Polné jsou tehdejší události pořád živé. Nezapomněli na ně. Ale také nám tu občas vylepují letáky extremisté, většinou koncem března, když se přiblíží výročí smrti Anežky Hrůzové,“ dodává předseda Klubu za historickou Polnou a vůbec muž, jenž se dějinami svého města i neobjasněnou smrtí Anežky Hrůzové již dlouhé roky zabývá.
Rozhlížíme se okolo. Na pohled je zřejmé, že ani v tehdejším měřítku nešlo o zvlášť odlehlé místo. Úvozová cesta (tedy i pěšina, po níž dívka šla) byla podle policejního měření vzdálená od prohlubně, v níž byla Anežka Hrůzová podle stop krve zavražděna, dva metry deset centimetrů. O dalších pět metrů a sedmdesát centimetrů dál – nahlíženo od cesty – leželo její smrčky maskované tělo.
Přitom právě na úvozové cestě nedaleko Malé Věžnice spatřila krátce před vraždou (z Polné vyšla v 16.45, kráčela zvolna, mohlo být tedy kolem 17.20) manželka starosty této obce Johana Vomelová neznámého muže máchajícího stejnou holí, jaká byla posléze nalezena na místě vraždy. Muž byl dvacet až třicet let starý, střední postavy, kulatého bezvousého obličeje. Na sobě měl šedivé šaty.
„Náhle ji předešel a vyděsil. Vykládal něco o smrčcích, které hledá, a pak zmizel v lese,“ popisuje Jan Prchal nepříjemný zážitek ženy, jež během následujících měsíců projeví nemalou osobní statečnost a morální integritu, když odmítne – přes nemalý nátlak okolí – tohoto muže identifikovat jako Leopolda Hilsnera.
Tělo Anežky Hrůzové bylo objeveno teprve čtvrtý den po vraždě – v sobotu 1. dubna. Zvláštní přitom je, že mladá žena, která v životě nenocovala mimo domov, matce ani staršímu bratrovi nescházela (otec zemřel před několika lety, v obci se vykládalo, že ho Marie Hrůzová utrápila). Na její zmizení se přišlo až poté, co matka Anežky Hrůzové přišla v pátek do krejčovského salónu Blandiny Prchalové, kde dívka pracovala a odkud také dva dny předtím vyrazila na svou poslední cestu (sídlil v domě č. 14 někdejšího židovského ghetta). Nesháněla se však po dceři, která již dvě noci nepřišla domů, ale po košíku, jejž měla mít u sebe, a skutečně se také našel vedle těla oběti.
Tento emocionální chlad i rozbroje, které v rodině podle sousedů panovaly, velitele místní četnické stanice, čtyřiatřicetiletého Josefa Klenovce, zprvu zarazily. Podezření však rychle opustil ve prospěch mnohem lákavější stopy…
V sobotu ráno zorganizuje strážmistr Klenovec pátrání desítek dobrovolníků včetně školních dětí. V rojnici pročesávají okolí Polné. Polonahé tělo Anežky Hrůzové nalezne jeden ze školáků – dvanáctiletý Ludvík Jirka. Dostane se mu za to pomyslné slávy či odměny (jeho dětská duše to tak nejspíš chápala), když se po boku polenských občanů objeví na morbidní pohlednici, jejíž předlohu pořídí jeden z vydavatelů přímo na místě činu.
Co bylo nalezeno na místě činu?
Stala se Anežka Hrůzová obětí rituálního obřadu?
Jak dnes vypadá místo vraždy?
Dočtete se dále v článku.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
