Domácí násilí není sexy téma, říká zmocněnkyně pro lidská práva Taťána Malá. Plánuje reformu OSPOD
Otřesné případy týraných nebo zavražděných dětí zvedly vlnu nevole a poptávku po změnách systému, který podle expertů všem nedokáže zajistit bezpečné dětství. O potřebách reformy, vztahu společnosti k tělesným trestům nebo roli neziskovek mluví v rozhovoru pro Reflex zmocněnkyně vlády pro lidská práva Taťána Malá z hnutí ANO.
Počty týraných a zanedbávaných dětí rostou, dokazují to čísla ministerstva práce a sociálních věcí, které tento týden jeho zástupce prezentoval ve sněmovně. Téma řeší politici i proto, že Českem před několika týdny rezonoval příběh tříleté Viktorky, kterou zavraždil její vlastní otec.
Odborníci mluví o pochybení úřadů, protože Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) měl informace o tom, že otec má problémy se závislostí. Dříve se také léčil na psychiatrii kvůli agresivitě. „Je nejvyšší čas zatáhnout za nějakou brzdu. Věřím, že je to prioritou pana premiéra,“ uvedla na pondělní tiskové konferenci Malá. Dodala, že poslanci pracují na změně legislativy.
Nová zmocněnkyně, která v této roli vystřídala Kláru Šimáčkovou Laurenčíkovou, deklarovala, že se chce zaměřit na ochranu dětí. Zároveň ale reprezentuje hnutí, které bylo v minulosti k legislativním zákazům, například fyzických trestů u dětí, spíše skeptické. Její kolega z hnutí Patrik Nacher, první místopředseda sněmovny, v minulém volebním období zákon o nepřijatelnosti tělesného trestání dětí kritizoval a říkal, že nic neřeší. Malá v rozhovoru pro Reflex popisuje, že se nad tématem násilí na dětech s kolegy ne vždy shodne.
Paní zmocněnkyně, od 1. ledna platí v občanském zákoníku nepřijatelnost tělesného trestání dětí. Vaše hnutí ANO k této změně v minulosti přistupovalo velmi vlažně, až odmítavě. Budete jako zmocněnkyně tento zákon aktivně hájit a propagovat, nebo ho považujete za nadbytečný zásah státu do rodiny?
Debata tady bude vždycky, je určitá část společnosti, která fyzické tresty vidí trošku jinak. Na druhou stranu si myslím, že už jsme se jako společnost hodně posunuli. Čím dál víc rodičů chce vychovávat děti bez fyzických trestů a sami si uvědomují, že vždy, když k tomu musí sáhnout, je to spíše jejich selhání než nějaká výchovná metoda. A to si myslím, že je dobře, a to bylo cílem, poslat společnosti jasnou zprávu o tom, že fyzické tresty nemají být tradiční výchovnou metodou.
Jsem o tom sama přesvědčená a myslím si, že je to dobrá cesta. Nebudu tvrdit, že jsem se k tomu jako máma tří dětí nikdy neuchýlila. A taky vím, že to vždycky bylo moje selhání, člověk k tomu sklouzne v situaci, kdy je vyčerpaný, unavený a neví si rady. Můžeme to vidět i na ulici nebo v obchodním domě, v takovém případě bychom měli takové lidi spíše podpořit a neříkat o nich, že jsou špatní nebo bůhvíco. Nikdy nevíte, v jaké situaci se nachází a co mají ten den za sebou. Potřebujeme se spíš jako společnost zamyslet, jestli to zkrátka v takových chvílích nejde řešit i jinak.
I mladí poslanci umí být konzervativní
Takže vlastně souhlasíte s Patrikem Nacherem. Ten říká, že zákaz trestání dětí nic neřeší, protože je v podstatě nevymahatelný.
Myslím si, že zákon je dobrá cesta pro to, jak ve společnosti minimalizovat výskyt násilí. Mnohdy to začíná fyzickými tresty doma a potom to pokračuje i násilím ve vztazích, ve škole a přenáší se to i do partnerských vztahů. Co mi přijde hodně zajímavé, je, že osm z deseti mužů, kteří podstupují program proti používání násilí, říkají, že zažili domácí násilí nebo zažili fyzické tresty doma. Je to i vědecky potvrzené, mně se líbí například myšlenky bohužel již zesnulého psychologa Radka Ptáčka.
Ty o fyzických trestech?
Prezentoval nám vědecké výzkumy o tom, že fyzické tresty u dětí nefungují. Ony sice poslechnou, ale dělají to jenom ze stresu a strachu, ne proto, že by situaci pochopily. Rozumím tomu, že část naší společnosti je vůči tomu velmi tolerantní. Nechci, abychom ty rodiče, kteří občas sáhnou k fyzickému trestu, nějak soudili nebo říkali, že jsou špatnými rodiči. V mnoha případech to nemusí být pravda. Měli bychom je ale motivovat k zamyšlení nad tím, jestli by to prostě nešlo a nemělo jít jinak. U nás je to podle mě opravdu generační věc, bude trvat ještě dlouho, než se dostaneme třeba k severskému modelu, kde je jakékoliv násilí vůči dětem ve společnosti nepřípustné.
Mluvíte o generační záležitosti. I sněmovna v tomto volebním období omládla, vnímají mladí poslanci tato témata jinak? Pozorujete na nich, že některé otázky jsou pro ně citlivější než pro poslance, kteří jsou v politice desítky let?
Obecně se dá říct, že ti mladší k tomu mají trochu jiný přístup. Na druhou stranu i mezi mladými se najdou hodně konzervativní, kteří třeba právě tuhle výchovu zažili a nepřijde jim na tom nic divného. Doba se ale mění, a proto si myslím, že tolerance k tělesným trestům bude menší a menší.
Terénní pracovníci potřebují psychologickou podporu
Pojďme dál, Česko v posledních měsísích žilo případy jako Bertík nebo Viktorka. Ministerstvo práce tento týden zároveň oznámilo nové statistiky: 8 dětí za rok zemřelo po krutém zacházení, úřady odebraly z rodin přes 3300 dětí. Resort oznámil také plánovanou reformu péče o děti. Zajímal by mě váš pohled a také jestli máte konkrétní plán, jak kupříkladu reformovat OSPOD tak, aby sociální pracovníci nebyli jen papírovými kontrolory, ale skutečnými ochránci v terénu?
Zaprvé musí mít OSPOD jednotné vedení, jednotné metodické pokyny a hlavně dobré zázemí. Sociální pracovníci potřebují naši podporu, teď mám na mysli hlavně tu psychologickou, práce v terénu je extrémně náročná. Na jednoho pracovníka OSPODu připadá opravdu hrozně moc případů. A druhá z věcí, bez které to stoprocentně nepůjde, je multioborová spolupráce a komunikace mezi jednotlivými orgány.
Ať už je to škola, praktický lékař, OSPOD, soudy nebo školní psychologové. V praxi se pak stává, že školní psycholog přijde při práci s tím dítětem na spoustu věcí, ale je vázán mlčenlivostí a nemůže je použít třeba v okamžiku, kdy nějakou situaci v té rodině řeší OSPOD. Toto si myslím, že jsou věci, které bychom měli systémově vyřešit. Protože za prvé ušetří spoustu času, trápení dítěte, které musí neustále vykládat totéž na dvaceti různých místech, a zároveň nám to umožní ušetřit spoustu peněz a kapacit.
Není pravdou, že stát v ochraně dětí selhává hlavně proto, že je systém roztříštěný mezi čtyři ministerstva? Kdy konečně uvidíme sjednocení pod jeden resort, o kterém se mluví už deset let?
Je. Je to skutečně problém, ale logicky to tak prostě být musí. Děti žijí v rodině, chodí do školy, k lékaři a ty oblasti od sebe prostě nejde oddělit. Je to naprosto logické, že každou agendu řeší několik ministerstev. Co bychom měli umět, je dobrá komunikace, resorty nemůžou jet každý svým tunelem a podle svých not. Každý ten jeden případ, to není číslo, to je jedno dítě, jehož osud je mnohdy skutečně v rukou toho státu, protože prostě nemělo štěstí na to, narodit se do rodiny, kde bude mít láskyplné a hezké zázemí. My mu nemůžeme pomoct, pokud úředníci budou šlapat jenom podle těch předem striktně daných not a nebudou umět si v ten pravý okamžik sdělit ty správné informace.
Bez nezisku to nepůjde
Česko dává miliardy korun na ústavní péči, psychiatrii a řešení kriminality. Proč stát stále odmítá investovat stejné částky do včasné prevence a podpory ohrožených rodin ještě předtím, než k násilí dojde?
Není to jen o penězích, celkově jsme jako společnost v tomto ohledu zaspali. Nejen politici, všichni. Teď mluvím o opatrovnických věcech a obecně tématech, které se týkají sexualizovaného a domácího násilí. To byla dlouho „popelka“ a dlouho to nebylo téma ani pro politiky. Pojďme si na rovinu říct, že problematika domácího sexualizovaného násilí se zvedla až v minulém volebním období. Pomohlo tomu zřízení podvýboru, kdy na to konečně začala existovat platforma. Ono to není úplně politicky sexy téma.
Přijde vám to tak? Mně přijde, že se toho naopak teď chce chopit více lidí napříč stranami.
Když se o tom bavím s kolegy, tak ano, souvisí to také s tím, že v politice je velká většina mužů, pro které tohle není úplně téma, kterému by se chtěli věnovat, většinou ho zvedají ženy. Myslím si, že máme našlápnuto dobře, téma už je ve veřejném prostoru, velmi za to děkuju médiím, bez nichž by to nešlo. Já to sleduju i na svých příspěvcích na sítích. Tohle není téma, které úplně táhne.
Říkala jste, že násilí na dětech nebo domácí násilí je jednou z priorit premiéra Babiše. Jak ale zajistíte, aby ochrana dětských práv nebyla jen první položkou na seznamu rozpočtových škrtů, jakmile se začne mluvit o úsporách?
V těchto oblastech jsou nenahraditelné neziskové organizace, které se tímto zabývají. Toho jsme si jako politici a vláda velmi dobře vědomi. Určitě není vůbec v zájmu státu, aby jakýmkoliv způsobem byla jejich práce omezená. Jsme si vědomi toho, že potřebují finance, a ze své pozice se budu snažit o to, aby to financování bylo zajištěno. Jsem si taky velmi dobře vědoma toho, že zároveň žijeme v politické i ekonomické realitě, tlaky na státní rozpočet jsou obrovské, paní ministryně financí bude hájit svůj rozpočet zuby nehty, ale já za sebe slibuju, že se budu snažit o to, aby opravdu ten rozpočet na tyhlety věci byl zachován.
Vaše vláda ale po neziskovkách „jde“, někteří vládní poslanci, typicky třeba Jindřich Rajchl, si s některými neberou servítky. Budete na něj tedy apelovat, aby se ve svém chování mírnil?
Není neziskovka jako neziskovka. Pakliže bude mít pan kolega Rajchl zájem se o tomto bavit, já se s ním určitě sejdu. Je fakt moc důležité, aby ve veřejném prostoru zaznívalo, že práce, kterou dělají neziskové organizace právě v téhle oblasti, je prostě nenahraditelná. Stát sám o sobě nezřizuje žádnou krizovou linku, to všechno dělají právě neziskové organizace a my politici bychom to měli mít v paměti.
Musíme schválit DSA
Vládní koalice mluví hlavně o „politických neziskovkách“, což není vyjasněný termín. Tento týden má ve sněmovně konferenci Centrum Locika, které se soustředí na pomoc dětem a rodičům. Je to tedy také politická neziskovka? Vadí vám, že vaši kolegové zvedají takovou diskuzi?
Nevadí mi, že se to téma neustále zvedá. Myslím si, že čím více se zvedá, tím více se o tom mluví a tím více věcí dokážeme vysvětlit. Je potřeba, aby i nezisk vysvětloval a uměl obhájit svoji práci, kterou skutečně v drtivé většině případů právě v té oblasti třeba domácího sexualizovaného násilí dělá skvěle. A je potřeba, aby tu práci uměl i prodat.
Pojďme na poslední téma. Tradiční pojetí násilí na dětech se mění. Děti jsou dnes často obětí kyberšikany nebo predátorů dříve, než vyjdou z dětského pokoje. Je český státní aparát vůbec schopen držet krok s technologickým násilím, když má problém vyřešit i „klasické” týrání v rodině?
Kybersvět bude vždycky o pár kroků před námi. Určitě ale nemůžeme rezignovat na to, co se v něm děje. Co se týká obecně potírání násilí v kyberprostoru, my musíme upravit podmínky tak, aby bylo snazší prokazování toho, že k trestnému činu došlo, V tom je důležitá DSA směrnice (Digital Services Act, nařízení Evropské unie, které zpřísňuje pravidla pro online platformy, pozn. red.). Ta je velmi často podrobována obrovské kritice, ale je tady část, která je pro nás z hlediska potírání škodlivého obsahu nezbytná.
Já jsem v tomto duchu vystoupila i na plénu Poslanecké sněmovny a za tím si stojím. Rozumím naprosto obavám, aby nedocházelo k nežádoucím zásahům do svobody slova. Na druhou stranu jsem si velmi dobře vědoma, že bez implementace té směrnice nebude možné efektivně postihovat hrozby jako deepfake. A to si myslím, že je něco, co si určitě nesmíme nechat líbit.
