Pozadí událostí, které se odehrály 6. září 1936 ve vile maďarského vojenského přidělence, nebude zřejmě nikdy objasněno. Fotografie dvou hlavních aktérů – řidiče Belly Szabóa a diplomatovy milenky Margit Westerhasyové – se nedochovaly. Pro dějiny zůstanou bezvýznamnými postavami. Naopak velcí hráči, kteří stáli v pozadí následujícího příběhu, nechybějí dodnes v žádné encyklopedii.
Detektivové pražského Bezpečnostního oddělení se k celé věci vlastně jen připletli a nejspíš tušili, dokonce možná dobře věděli, že kráčejí po vrcholu ledovce a skutečné motivy, příčiny i hybatele zločinu, který vyšetřují, nejspíš nikdy neodhalí. Je také možné, že velitel vojenského zpravodajství (československé armádní rozvědky a kontrarozvědky) plukovník František Moravec přinejmenším z kolegiality vůči vládnímu radovi Josefu Vaňáskovi některé okolnosti, které případ provázely, objasnil. A samozřejmě alespoň pro pořádek je třeba říct, že není též vyloučeno, že kriminální případ, o němž zde bude řeč, žádné pozadí neměl a jednoduše šlo o čin ze vzteku, náhlé zášti nebo objednanou vraždu nepohodlné milenky. Opravdu pouhé milenky.
Nic z toho dnes už asi nezjistíme. Jakkoli se časová shoda a případné riziko, jež by na sebe objednavatel vraždy bral, jeví takřka neúnosně…
Tři výstřely
Byl pátek 6. září 1936 krátce po třetí hodině odpoledne, když k strážníkovi, který řídil dopravu na nedaleké křižovatce, přiběhl soused maďarského vojenského přidělence žijícího v nedaleké vile (U Mrázovky 1835/11) s tím, že se v domě střílelo. Policista vnikl do čtyřpokojového bytu v prvním patře, kde podplukovník generálního štábu István Ujszászy se svým personálem bydlel. Hned v předsíni narazil na sedmadvacetiletého řidiče Bellu Szabóa. Držel se za levou ruku, z níž silně krvácel. O kus dál ležela na zemi o poznání starší žena. Mrtvá. S hlavou zalitou krví. Jak se záhy zjistilo, šlo o hospodyni, ve skutečnosti však milenku, nebo spíš partnerku maďarského diplomata, sedmatřicetiletou Margit Westerhasyovou. Na skříňce objevil policista revolver (někteří svědci z řad sousedů budou dokonce v rozrušení tvrdit, že ho Bella Szabó ještě svíral v ruce).
Vojenský atašé podplukovník István Ujszászy v bytě nebyl. Nebyl dokonce ani v Praze. Jako maďarský pozorovatel se právě účastnil vojenských manévrů na Slovensku. Řidič byl odvezen k ošetření. Tělo Westerhasyové, rozvedené manželky budapešťského advokáta a matky čtrnáctiletého syna, převzali soudní lékaři.
Trvalo ovšem dobrých čtyřiadvacet hodin, než se vyjasnily diplomatické záležitosti a byt, v němž se vše odehrálo, mohl být policisty zevrubně prozkoumán. Jisté bylo jedno: řidič Szabó je za měsíční plat 250 korun, byt a stravu soukromým zaměstnancem podplukovníka Ujszászyho a diplomatická exteritorialita (a s ní související imunita) se na něj nevztahuje. Den po nahlášení smíchovských událostí – tedy v sobotu 7. září 1936 – tak zahájil policejní rada Josef Vaňásek na Bezpečnostním oddělení v Bartolomějské ulici jeho výslech.
Ze všech svědectví, prvního ohledání těla oběti i zkoumání na místě činu bylo jasné, že došlo ke třem výstřelům – dva zasáhly hospodyni, jeden zranil řidiče. Nyní šlo o to, zjistit, kdo a v jakém pořadí střílel.
Při prvním výslechu, ještě před tím, než byly známé výsledky pitvy, řidič Szabó prohlásil, že v pátek po obědě vyvrcholila další z nekonečné řady hádek mezi ním a hospodyní (či pánovou milenkou) Margit Westerhasyovou. Vše začalo, když žena rozbila zrcadlo – již podruhé v krátké době a on jí vyčetl, jak zachází s majetkem jejich zaměstnavatele. Ponížená Margit Westerhasyová, která žila s diplomatem už několik let, se vzteky neznala. Vytáhla revolver, který jí před časem István Ujszászy věnoval, na řidiče vystřelila a poté spáchala, zřejmě pod dojmem toho, co v náhlém afektu učinila, sebevraždu.
Jenže pak dorazila do Bartolomějské ulice zpráva soudních lékařů, profesora Hájka a docenta Knoblocha. Podle ní byla rána, jíž byl zasažen do ruky řidič Szabó, vystřelena ze vzdálenosti několika metrů – mohla být proto vypálena Westerhasyovou. V tomto ohledu se jevila řidičova výpověď pravdivá.
Stejně tak nelze vyloučit (ovšem ani potvrdit), uváděli profesor Hájek a docent Knobloch, že střela, která prošla krkem ženy, zasáhla páteř a ochromila celé její tělo, byla vypálena náhodně při vzájemné potyčce, ať už řidičem, nebo hospodyní. Jisté však je, že druhou ránu, která pronikla do ženiny hlavy nad levým okem, vypálil sám Szabó, stojící pravděpodobně nad ležící obětí. Žena toho po prvním, v podstatě smrtelném zásahu nebyla schopna (jeden z pražských deníků shrne zprávu soudních lékařů pod titulkem Může se mrtvý zastřelit?).
Po tom, co byl konfrontován s výsledkem pitvy, změnil někdejší poddůstojník Bella Szabó výpověď. Nyní tvrdil, že na něj žena vystřelila, on se k ní vrhl, aby jí zbraň vzal, v potyčce zmáčkla Westerhasyová znovu kohoutek – šlo o střelu, která ji zasáhla do krku. Druhou ránu do ženiny hlavy, připouštěl nyní Szabó, vystřelil sám.
Proč?
Bella Szabó kriminalisty šokoval. Prohlásil totiž, že si ve zlomku vteřiny vybavil přání svého pána, které mu tlumočil, když ho v srpnu odvážel na slovenské manévry. Podplukovník Ujszászy prý chtěl, aby v době, kdy nebude doma, jeho milenku „nějak šikovně odpravil“ a pak jen zatelefonoval na maďarské velvyslanectví, že „milostivá paní spáchala sebevraždu“.
Na otázku, jaký by k tomu měl mít vojenský atašé důvod, řidič odpověděl: „Nevím, jaký měl pan podplukovník zájem, snad to chtěl proto, že na něho žárlila a byla hysterická. Snad ale také proto, že pomáhala podplukovníkovi v jeho služebních věcech. Psávala mu dlouho do noci na stroji, on jí diktoval – a ve všem byla jeho pravou rukou.“
V tuto chvíli chtěli přirozeně kriminalisté vyslechnout i podplukovníka Istvána Ujszászyho, jenže ten ihned po oznámení zločinu odcestoval do Maďarska a s odvoláním na svou diplomatickou imunitu komunikoval s vyšetřujícími orgány i soudem pouze písemně. Bylo tak zřejmé, že celé pravdy se vyšetřovatelé nikdy nedoberou. Pouhé dva dny po vraždě (8. září 1936) hlásí pražský Polední list, nepochybně instruovaný některým z policistů: „Důležitější (než dobře známé jméno pachatele; pozn. red.) však nyní zdá se být motiv zločinu. Z klidu šoférova dá se soudit, že to bude daleko vážnější příčina než zprvu uváděné milostné drama. Jeho sebevědomí, při hrozném podezření, činí dojem, jako by zatčený čekal na slíbenou pomoc.“
Síť maďarských špiónů
Je otázkou, zda se Josef Vaňásek jako přednosta kriminální ústředny, která se případem zabývala, dozvěděl o souběžně probíhající akci druhého oddělení hlavního štábu československé armády. Tedy vojenského zpravodajství, v jehož čele stál (přinejmenším fakticky) od roku 1934 plukovník František Moravec.
Jeho oddělení začalo na jaře 1936 (tedy jen několik měsíců před smrtí Margit Westerhasyové) rozkrývat výkonnou síť maďarských špiónů, kterou na československém území řídil – kdo jiný – právě vojenský atašé István Ujszászy, v jehož smíchovském bytě se tragédie odehrála.
Kdo vlastně byl tento muž?
Narodil se 30. srpna 1894 do bohaté šlechtické rodiny. Od dětství se připravoval na vojenskou kariéru a od roku 1912 studoval na nejprestižnější vojenské škole tehdejší monarchie, v rakouském Mödlingu. Po jejím dokončení se v roce 1915 zapojil do bojů první světové války. Jako poručík dělostřelectva obdržel v následujících letech osm vojenských vyznamenání.
Ve dvacátých letech Ujszászy dál studuje – jeho zaměřením se záhy stává zpravodajská, tedy výzvědná i kontrašpionážní činnost. Působí na maďarském generálním štábu i ministerstvu obrany. Mluví plynně německy, francouzsky, anglicky a srbsky, což ho předurčuje k službě v zahraničí. Zpočátku je přidělen vojenskému atašé ve Francii, poté se stává vojenským přidělencem ve Varšavě a v roce 1934 přijíždí do Prahy. V listopadu 1935 je povýšen na podplukovníka.
István Ujszászy je takřka literárním obrazem uherského aristokrata v uniformě (přinejmenším ve smyslu romantického stereotypu). Oslnivě inteligentní, pohledný, dívkami milovaný. Zároveň ale přenáší své bohémství do práce. „Zpráva (tajné služby; pozn. red.) ho charakterizuje jako lehkovážného bonvivána,“ popisuje Ujszászyho studie zveřejněná v roce 1993 Centrem pro výzkum zpravodajské činnosti při americké CIA. „Jeho ambice i oddanost službě nebyly právě horoucí“ a obvykle se rozplynuly „s prvním obláčkem potěšení. Mohli jste ho označovat za muže vína, žen a zpěvu…“
Soud bez obžalovaného
Pražský soud začal projednávat vraždu Margit Westerhasyové začátkem března 1937. Svědci shodně potvrdili, že Westerhasyová na podplukovníka vášnivě žárlila (ostatně právem) a sousedé z domu, v němž Ujszászy bydlel, prohlásili, že se z diplomatova bytu ozývaly časté hádky.
Před soudem vystoupila i bývalá podplukovníkova kuchařka, která potvrdila, že v domácnosti docházelo k „strašným scénám“ a podplukovník svou partnerku bil.
„Co bylo příčinou těchto scén?“ zajímalo soud.
Kuchařka odpověděla přímočaře: „Podplukovník měl četné známosti s dalšími ženami.“
Poté je čten dopis, jejž napsal soudu nepřítomný István Ujszászy. Tvrdí v něm, že svého řidiče nikdy k vraždě nenaváděl. Jestli nyní Bella Szabó říká opak, je to jen vrahova výmluva. „To je lež! Podplukovník lže!“ ozve se v tu chvíli zoufalý výkřik obžalovaného.
Další dva dopisy předal policii sám Ujszászy. První adresovala Margit Westerhasyová svému milenci. Podle vrchního komisaře Zdeňka Borkovce, který vyšetřování vedl, ho rozepsala den před smrtí a dokončila přímo v den vraždy. Na obálce je pouze oslovení: „Pišťovi!“
Westerhasyová vytýká Ujszászymu nevěru a píše, že nyní, když se jí nabažil a pro jiné ženy ji opustil, půjde mu docela tiše z cesty. Nebude mu dělat potíže. Jen ho prosí, aby se postaral o její matku. Dopis končí slovy: „Děkuji Ti za těch několik chvilek lásky, vím, že je všemu konec. Odcházím. Přijdeš domů, ale mne zde již nebude. Nemohu žít.“
Druhý dopis adresovala, ale neodeslala Westerhasyová matce a zní mnohem bojovněji. Pisatelka si stěžuje na podplukovníka, jenž s ní „po tolika letech“ tak ošklivě zachází jen proto, aby ji donutil k odchodu a zbavil se jí. „Tentokrát se ale nedám,“ končí list Margit Westerhasyová.
V úterý 3. března je soudní líčení skončeno. Žaloba se tentokrát s obhajobou výjimečně shodne. Ten, kdo zmáčkl spoušť, sedí sice na lavici obžalovaných, druhý viník tu však chybí. Státní zástupce dr. Tržický v závěrečné řeči k porotcům prohlásí: „Usoudíte-li, že obžalovaný je nevinen, a soud ho propustí na svobodu, můžeme očekávat, že se tento muž sejde za hranicemi se svým pánem, že si stisknou ruce a řeknou si: Co jsme chtěli, to se také stalo. A tímto činem by utrpěla na pověsti československá justice, která v tomto případě měla velmi nesnadnou práci, protože jí chyběl výslech podplukovníka Ujszászyho.“
Po něm vystupuje obhájce obviněného dr. Milde a podobně tvrdí: „Zde vedle obžalovaného by měl po právu sedět ještě podplukovník Ujszászy, který by mohl velmi mnoho o motivu vraždy povědět.“
Porota poté většinou hlasů rozhodne o tom, že Bella Szabó spáchal vraždu prostou. Podobně většinou hlasů (devět ku třem) zamítne možnost, že jednal v sebeobraně. Senát vynese rozsudek – dvacet let těžkého žaláře.
Bella Szabó se rozpláče.
Kam se poděla ona pomoc, na niž tak spoléhal?
Zrádci v armádě
A otázky, které si nejen odsouzený mladík musí klást, pokračují: Je možné, že se stal pouhou loutkou ve vyšší hře? Že skutečně jednal na popud svého zaměstnavatele, jemuž byl zcela oddán, jenže příčinou pobídky nebyla Ujszászyho snaha zbavit se nepohodlné milenky, nýbrž podplukovníkova obava, aby ponížená a uražená žena nevyzradila, co ví o skutečné činnosti maďarského vojenského atašé v Československu? Byla přece „jeho pravou rukou“, jak Szabó opakovaně vypověděl…
Musely uplynout desítky let, než se tyto otázky objevily v novém kontextu. Ten nepřinesl sice odpovědi, přesto mnohé naznačil…
Stalo se tak v již zmíněné studii Centra pro výzkum zpravodajské činnosti při CIA zveřejněné v roce 1993 (bezmála šedesát let po vraždě Margit Westerhasyové), čerpající z materiálů opatřených americkými zpravodajci v Československu bezprostředně po skončení druhé světové války. Uvedený text popisuje velkolepou špionážní hru, do níž byl podplukovník Ujszászy na našem území zapojen. Hru, která neskončila rozbitím a okupací Československa, ale pokračovala během celé války a měla nemalý vliv na průběh válečných operací ve střední a východní Evropě.
Vraťme se do roku 1937. Po skončení soudního procesu a návratu do Československa se István Ujszászy stěhuje do vily na Ořechovce a působí nadále ve funkci vojenského atašé na maďarském vyslanectví. Jeho pohyb, podle uvedeného materiálu CIA, sledují vojenští zpravodajci. Záhy zjistí, že dvakrát měsíčně, vždy v sobotu, rozesílá svým agentům v Československu obálky dopravené předchozího dne diplomatickým kurýrem z Maďarska. Tyto na pohled banální dopisy, doplněné o vzkazy vepsané neviditelným inkoustem, českoslovenští zpravodajci stopují. Postupně tak během dvou let (1936 až 1938) rozkryjí síť 253 maďarských špiónů. Do jednoho budou zatčeni v předvečer vyhlášení mobilizace v září 1938 (připomeňme, že Maďarsko je po celou dobu první republiky pokládáno za úhlavního československého nepřítele a toto, ostatně oprávněné, přesvědčení s rostoucím německým tlakem a nebezpečím jenom sílí).
Příslušníci druhého oddělení hlavního štábu, jehož pátrací skupina (B 19) je vedena plukovníkem Františkem Moravcem, jenž také celou operací řídí, odhalí na československém území devět maďarských vysílaček, z nichž šest pravidelně předává zprávy maďarské rozvědce a tři jsou připraveny pro případ vyhrocení mezinárodní situace či přímo válečného konfliktu. Česká kontrarozvědka stanice obsadí, osvojí si volací kódy i šifry a nadále z šesti fungujících vysílaček vysílá upravený obsah. Tři zbylé, dosud „mlčící“ stanice jsou přirozeně zajištěny.
Jako jeden z Ujszászyho nejvýkonnějších agentů je odhalen štábní kapitán Josef Skládal, blízký spolupracovník armádního generála Ludvíka Krejčího. Dopis pro něj obsahuje nemalou finanční částku. Při domovní prohlídce jsou v kapitánově bytě nalezeny tři další dopisy z Budapešti a velké obnosy v italských lirách a maďarských pengő. Jejich původ nedokáže vysvětlit. Po Skládalově zatčení vyjde najevo, že prozradil Maďarům mobilizační plány, které sám připravoval. Důvodem byly peníze, či lépe – náročná a extravagantní manželka, jíž toužil splnit jakékoliv přání. Několik dní po svém zatčení se Josef Skládal v cele oběsí.
A nemilá překvapení pokračují.
Dalším zrádcem z řad armády se ukáže být náčelník štábu páté pěší divize v Českých Budějovicích podplukovník Opočenský. Pro Maďary pracuje déle než dva roky. Důvod jeho zrady? Ten nejobvyklejší – dluhy. Krátce po svém zatčení zemře populární a všemi vážený podplukovník (během první světové války bojoval proti Rakousku v srbské armádě) na infarkt.
Podplukovník Josef Kukla pracoval pro maďarskou tajnou službu dokonce pět let. Maďaři ho naverbovali, když sloužil na Slovensku v Banské Bystrici. Později působil jako zástupce velitele 1. jízdního pluku v Terezíně. Plné doznání vymění Kukla za zachování vojenské penze pro manželku a tři děti. Poté spáchá sebevraždu.
Josef Burda, známý vřelým vztahem k alkoholu, sloužil jako důstojník u pohraničního praporu. Popraven je na základě retribučních dekretů v létě roku 1946, když vykonání rozsudku prvorepublikového vojenského soudu zabrání okupace a začátek války.
Příslušník někdejší rakouské armády kapitán Josef Stočes ukrýval jednu ze tří „spících“ vysílaček určených pro zapojení v případě války. Také on je obviněn z vlastizrady a popraven.
Vyznamenání pro špióna
Pro velitele vojenského zpravodajství Františka Moravce to byly chvíle napětí. Budou Maďaři po „eliminaci“ důstojníků, kterou rozkázalo provést velení armády, v rozesílání dopisů pokračovat? Další pátek přinesl odpověď. Na Wilsonově nádraží v Praze se objevil kurýr s diplomatickou zásilkou.
Zdálo se to takřka neuvěřitelné. Maďarská rozvědka používala dokonce stejný neviditelný inkoust a podplukovník Ujszászy s bohorovností sobě vlastní nadále nosil všechny dopisy, pěkně najednou, do poštovní schránky naproti vyslanectví. Pokaždé v sobotu v jedenáct hodin dopoledne, přesný jako švýcarské hodiny. Ještě na schránku udeřil dlaní, aby dobře zapadly.
Proč nerozesílal dopisy z různých míst? Proč alespoň některé nepředal dalším zaměstnancům vyslanectví nebo přátelům? Taková naivita a neopatrnost byly ohromující. Dokonce natolik, že se František Moravec obával provokace, zpravodajské hry vedené ze strany maďarské rozvědky. Byla to zbytečná starost. „Ve skutečnosti zůstal celý postup nezměněn po dobu dvou let. Třiapadesátkrát vybrali Češi dopisy každou druhou sobotu ze stejné poštovní schránky,“ popisuje dokument CIA. Až do odchodu Istvána Ujszászyho z Prahy tak mohli podsouvat maďarské rozvědce falešné informace.
K tomu dojde počátkem roku 1938, a protože mezinárodní politice, a zejména diplomacii není pokrytectví cizí, vyvrcholí Ujszászyho působení v ČSR vskutku absurdním aktem, když mu 11. února 1938 předá ministr národní obrany František Machník „jménem prezidenta republiky“ Řád bílého lva třetí třídy. Tedy nejvyšší československé vyznamenání. Tisková služba ministerstva národní obrany dodá: „Podplukovník Ujszászy poděkoval za plné pochopení, s nímž se celou dobu svého čtyřletého pobytu u nás setkával při všech snahách o dobrý vzájemný vztah mezi Maďarskem a Československem.“
Aby toho nebylo málo, ocenění maďarského vojenského atašé je přítomen náčelník hlavního štábu – armádní generál Ludvík Krejčí, jenž byl tak potupen, když zjistil, že jeden z jeho nejbližších spolupracovníků Ujszászymu donášel.
Skrytá válka
Celý příběh, na jehož počátku stála podezřelá vražda ve smíchovské vile, tím ovšem nekončí. István Ujszászy je po návratu do vlasti jmenován plukovníkem. Staví se do čela druhého oddělení maďarského generálního štábu (VKF-2), ocitá se tak v čele společného velení vojenské rozvědky a kontrarozvědky.
Krátce poté (vše se odehrává během několika měsíců, které dělí Evropu od začátku druhé světové války) jej navštěvuje v Budapešti posel plukovníka Moravce, aby dal veliteli maďarského zpravodajství najevo, že pro dobré československo-maďarské vztahy, o nichž hovořil při předávání Řádu bílého lva, může pracovat dál. Šokovaný Ujszászy je konfrontován s obsáhlou složkou kompromitujících materiálů.
Nynější šéf maďarských zpravodajců a jeden z nejmocnějších mužů v zemi byl dva roky loutkou v rukou plukovníka Moravce. A to vše zejména kvůli své neopatrnosti, zanedbání základních pravidel konspirace a snad i lenosti. Jde o fatální a vpravdě kolosální selhání. Podle záznamů Františka Moravce otřesený Ujszászy prohlásí: „Mám na vybranou mezi životem zrádce a smrtí jako zrádce. Dávám přednost životu.“ Od té chvíle spolupracuje s československou vojenskou rozvědkou, jež ho po okupaci českých zemí a útěku Františka Moravce do Londýna (v noci na 15. března 1939) předá britským kolegům.
Další měsíce a roky v životě Istvána Ujszászyho jsou naplněny tajemstvím, které se dosud nepodařilo rozkrýt ani maďarským historikům. Nejasná a rozporuplná zůstává i motivace, s níž během druhé světové války postupuje. Očividně nepatřil k fanatikům (snad tomu zabraňoval už jeho původ a bohémská povaha) a od počátku nevěřil v německé vítězství.
Přinejmenším od roku 1943 se také pokoušel vyjednávat se západními Spojenci. Němci a maďarští nacisté mu nevěřili, což na sklonku války vyústilo v jeho opakované zatčení.
Ale po pořádku: Hned na začátku války, po napadení Polska, pomáhá k útěku vysoce postaveným polským důstojníkům, včetně budoucího vůdce polské exilové armády Kazimierze Sosnkowského (zde je třeba říci, že Maďarsko, jež se plnohodnotným členem nacisty ovládané Osy stane až v dubnu 1941, přijme celkem sto tisíc polských uprchlíků).
Pouhých pět dnů po zahájení bojů se István Ujszászy setká v Drážďanech s admirálem Wilhelmem Canarisem, mocným šéfem Abwehru, vojenské zpravodajské služby nacistického Německa. Zároveň však mužem, který po celou válku, dokonce i před ní, spřádá plány na státní převrat a pracuje proti národně socialistickému režimu (oběšen bude 9. dubna 1945). Toto setkání se ještě několikrát zopakuje. Záminkou se stanou Canarisovy návštěvy u příbuzných v Budapešti.
První dubnový den roku 1942 jmenuje maďarský vůdce Miklós Horthy Ujszászyho generálmajorem a fakticky ho postaví do čela všech detektivních, vojenských i policejních složek státu. Z této pozice se podílí na perzekuci demokratické i komunistické opozice. Je dekorován řadou německých, italských, bulharských, chorvatských nebo japonských vyznamenání.
Zároveň navazuje, zejména v Římě a Istanbulu, kontakt se západními Spojenci. Od září 1943 je ve styku s americkou OSS (Office of Strategic Services), vojenskou zpravodajskou službou založenou prezidentem Rooseveltem, faktickou předchůdkyní CIA. Podle dokumentů OSS odtajněných na počátku devadesátých let ve Spojených státech poskytoval István Ujszászy západním Spojencům neocenitelné informace (nechme nyní stranou čistě spekulativní otázku, nakolik byl k této spolupráci přinucen v předvečer druhé světové války československým vojenským zpravodajstvím a nakolik ji podnikal ze své vůle a přesvědčení). O rok později, na podzim roku 1944, je také zařazen na seznam deseti maďarských důstojníků, kteří se pravidelně hlásí americkým zpravodajským službám a má jim být poskytnuta ochrana.
Ujszászyho snahy o vyvedení Maďarska z války, či alespoň zajištění lepší pozice po jejím konci (který bude pro Osu fatální, o tom generál nepochyboval) vezmou za své po německém obsazení maďarského území v březnu 1944. Ujszászy je v polovině dubna se svou snoubenkou, herečkou a zpěvačkou Katalin Karádyovou zatčen. Gestapo považuje generála Ujszászyho za zrádce a hlavu konspirace namířené proti třetí říši a Katalin Karádyovou za jeho pomocnici. Admirál Horthy žádá Hitlera o generálovo vydání k maďarskému soudu. Začátkem července je István Ujszászy skutečně propuštěn. Spojenectví s Maďarskem je v tuto chvíli pro Německo cennější. Proti bývalému náčelníkovi generálního štábu Ferenci Szombathelyimu, generálmajoru Istvánu Ujszászymu a dalším vojenským vůdcům je poté vznesena formální žaloba, avšak budapešťské soudní řízení skončí 14. října 1944 jejich osvobozením.
Jen několik hodin poté je však Horthy svržen a vlády v Maďarsku se ujímá radikální antisemitské uskupení – Strana šípových křížů v čele s „vůdcem národa“ Ferencem Szálasim. Začíná masové vraždění Židů (jen v Budapešti zemře při masakrech šípových křížů na 100 000 mužů, žen a dětí). Szálasi vyhlašuje totální mobilizaci. Válka má být po boku třetí říše vedena do posledního okamžiku. Generál Ujszászy se ukrývá na švédském velvyslanectví. Šípové kříže na něj vydávají zatykač, je degradován.
Filmovou hvězdu a generálovu snoubenku Katalin Karádyovou dostanou po třech měsících z vězení šípových křížů Ujszászyho přátelé. Je v zoufalém stavu. Přesto se jí krátce po propuštění podaří na břehu Dunaje zachránit výměnou za zlato a šperky, které ukrývala ve svém bytě, skupinu židovských dětí, jež se chystají příslušníci šípových křížů postřílet. Ukrývá je pak ve svém bytě až do dobytí Budapešti Rudou armádou v únoru 1945. Po letech je za to v Izraeli oceněna titulem Spravedlivý mezi národy.
Život poté…
Blíží se konec války. Budapešť padne po dvouměsíčním obléhání 13. února 1945. Týden předtím, 5. února 1945, je generál Ujszászy zatčen NKVD (podle některých zdrojů se sám vydal do sovětských rukou). Je převezen do ruského vězení Butyrka, poté do Krasnogorské věznice u Moskvy. Jeho snoubenka Katalin Karádyová je v roce 1945 informována, že zahynul, a na několik měsíců se psychicky zhroutí.
Během norimberského procesu s válečnými zločinci je čteno Ujszászyho svědectví. V únoru 1948 je sovětským ministerstvem státní bezpečnosti (MGB) předán zpět do Maďarska, kde je nadále vězněn pod jménem Ivan Fekete. Zemi, a zejména její bezpečnostní aparát již plně ovládají komunisté instruovaní sovětskými poradci. Jak, kdy a kde István Ujszászy zemřel, není dodnes zřejmé.
Podle některých hypotéz byl zavražděn v některém z objektů maďarské tajné služby, podle jiných zdrojů se tak stalo ve východním Německu, možná byl přinucen k sebevraždě. Neví se ani to, kde jsou pohřbeny generálovy ostatky.
Filmy s Katalin Karádyovou se nesměly po nastolení vlády šípových křížů promítat. Totéž se opakovalo po roce 1948. Jako filmová hvězda Horthyho éry nemohla vystupovat v divadle ani operetě (obdoba s osudem českých hereček protektorátní éry se přímo nabízí). V roce 1951 odešla Katalin Karádyová do Rakouska, usadila se v Salcburku, poté žila v Bruselu, brazilském São Paulu a konečně od roku 1968 – po intervenci Roberta a Edwarda Kennedyových, kteří jí opatřili víza – ve Spojených státech. V New Yorku si otevřela módní salón s klobouky. Katalin Karádyová zemřela 8. února 1990. Pohřbena je v rodném Maďarsku.
Tak končí neobyčejný a mnohovrstevnatý příběh, na jehož počátku stála vražda Margit Westerhasyové ve smíchovské vile, kterou si podle mnoha indicií objednal v roce 1936 maďarský atašé István Ujszászy. Chtěl se své milenky zbavit a zároveň se bál, že ví příliš mnoho? Kdo ví. Pražští kriminalisté v čele s vládním radou Josefem Vaňáskem a vrchním komisařem Zdeňkem Borkovcem úplnou pravdu nikdy neodhalili. Nesměli. Lidské osudy bývají zamotané a jen málokdy černobílé.
