Předobrazem literárního a posléze i filmového rady Vacátka se stal spisovateli Jiřímu Markovi vládní rada Josef Vaňásek, jenž vedl do své smrti v roce 1938 IV. bezpečnostní oddělení pražského policejního ředitelství, takzvanou čtyřku, v Bartolomějské ulici. Vyšetřoval v podstatě všechny těžké zločiny, které se v oblasti Velké Prahy odehrály. O jeho skutečných případech vypravuje tento seriál.
Byl to Vaňáskův mistrovský počin. Za 24 hodin vyřešil případ vraždy na smíchovské usedlosti. Dal při tom na své zkušenosti, pozorovací talent i instinkt a nepodlehl tlaku okolí, ať už to byli ostatní policisté, novináři, nebo svědci, kteří od počátku směrovali vyšetřování docela jiným směrem.
Tohle je stručný záznam dění oněch 24 hodin.
Osmnáctého ledna 1933: Krátce po šesté večer zazvonil na bezpečnostním oddělení v Bartolomějské ulici telefon. Z okresního velitelství na Smíchově hlásili, že na samotě Závěrka (č. p. 191), na vrchu zvaném Brabenčák, byla surovým způsobem zavražděna žena. Šlo o dvaašedesátiletou Františku Halamovou, jež obývala hospodářský domek sousedící s větší patrovou budovou uprostřed velké ovocné zahrady. Ženu objevil příbuzný – železniční zřízenec Josef Cícha, bydlící právě v sousedním domě. O půl páté přišel domů z práce. Manželka, zároveň neteř zavražděné Halamové Antonie Cíchová, na něj čekala s večeří, kterou mu jen chvíli předtím připravila. Potom vyšli společně na zahradu, aby prořezali křoví.
Ihned však ucítili kouř. Nejprve hledali na půdě svého domu, nic však neobjevili, přešli proto k sousedícímu hospodářskému domku, v němž bydlela Halamová, vdova po drážním zámečníkovi. Zaklepali, ale nikdo se neozýval. Vstoupili dovnitř. Kuchyň byla prázdná, ve vzduchu se však povaloval dým, také v sousední klenuté místnosti, která sloužila vdově jako obývací pokoj, nikdo nebyl, záclony dýmu však byly o poznání hustší a neprostupnější.
Konečně ve třetí malé místnosti, jež sloužila jako komora či sklad, spatřil Cícha na zemi podivnou hromadu hořících a doutnajících hadrů. „Chtěl je vyhodit z místnosti. Jakmile však do nich kopl, zahlédl ruku. Zděšený vyběhl ven a zavolal sousedy,“ líčila události pondělního večera Národní politika.
Pátrání po tulákovi
Před sedmou dorazil na smíchovskou usedlost přednosta detektivního oddělení, vládní rada Josef Vaňásek, se svými lidmi. Ti začali s výslechy místních lidí i obyvatel domů v sousedství (ty však odděloval od zahrady vysoký a neprůhledný plot). Ohledání místa činu bylo, jako vždy v přítomnosti rady Vaňáska, mimořádně důkladné. Činnost kriminalistů komplikovala tma. Proto byl do zamřížovaného okénka vedoucího ke komoře, v níž se vražda odehrála, umístěn elektrický reflektor.
Z výpovědí sousedů vyšlo najevo, že se v okolí usedlosti pohyboval během dne tulák. Byl to „mladý muž ze Slovenska, jehož tvář nevyjadřovala nic dobrého“. Žebral o jídlo i peníze a počínal si velmi neodbytně a drze. Přes studené lednové počasí neměl zimní kabát, ale jen tmavé dvouřadé sako. Naposledy byl viděn přímo u vrat zahrady v půl třetí. To znamená v době, kdy se podle odhadu soudního lékaře vražda odehrála.
Františka Halamová byla zároveň známá jako dobrosrdečná žena, která žádného prosebníka neodmítla. Vždycky našla trochu jídla nebo drobných mincí. Také se ve svém domku nikdy nezamykala. „Policie se domnívá, že tento žebrák bude patrně pachatelem zločinu,“ uzavřely referát o prvních hodinách vyšetřování Národní listy.
Na zahradní cestě spojující domek, v němž vdova bydlela, se sousední vilou objevili kriminalisté nepatrné stopy čerstvé krve. Pocházely pravděpodobně z vražedného nástroje, s nímž vrah odcházel, prchal z místa činu. „Odbočil snad pachatel z chodníku na zadní část zahrady?“ ptaly se noviny. „A pak dolů přes starý park ke dvířkům v dřevěném plotě? Proč šel k obydlené vile, kde bylo nebezpečí, že bude spatřen?“
Poznatky vládního rady
Devatenáctého ledna: Byl to především vládní rada, kdo hypotéze o vraždícím tulákovi neuvěřil a podle Národní politiky „hned první den na místě zločinu prohlásil, že pachatel je z blízkého příbuzenstva zavražděné“.
Vedly ho k tomu tři zásadní indicie:
V kuchyni, kde se zavražděná pohybovala před tím, než odešla do zadní komůrky, byl naprostý pořádek. Blízko kamen ležely kousky rozjedeného chleba a vůbec vše svědčilo, že Františka Halamová svého návštěvníka dobře znala.
V celém bytě byla otevřená pouze jediná skříň v obývací místnosti, kde měla vdova uložené peníze a vkladní knížky. Na ní také zůstaly stopy krve, pravděpodobně z rukou pachatele. Vrah peníze nehledal, šel najisto. Musel znát zvyklosti ženy.
Františka Halamová měla při ruce malou trubku, na kterou v létě troubila, když se u domu objevili kupci ovoce nebo zeleniny a neteř s manželem byli právě daleko v zahradě. Používala ji ale také v případě, že ji navštívil někdo cizí a měla obavy o svou bezpečnost. Odpoledne inkriminovaného dne (a k vraždě mělo podle soudních lékařů dojít před třetí hodinou) ovšem prokazatelně netroubila.
Rada Vaňásek vyslal proto své muže, aby provedli detailní domovní prohlídku v sousedním patrovém domě a při tom se zaměřili právě na byt Josefa a Antonie Cíchových (v domě bydleli ještě manželé Soukupovi a vdova Kateřina Žáčková). Byla to totiž právě neteř zavražděné, jež působila během pátrání na místě činu nesmírně zmateně a nervózně. Rada Vaňásek ji nechal převézt na „čtyřku“ v Bartolomějské ulici a tady osobně zahájil její výslech. Cíchová si stále častěji protiřečila a nebyla daleko nervovému zhroucení.
V šest hodin večer pak začala další, ještě důkladnější prohlídka v bytě Cíchových a o chvíli později už kriminalisté radovi do Bartolomějské ulice hlásili, že v hromadě mouky objevili umyté kladivo, jehož tvar a rozměry zcela odpovídají vražedné zbrani. Antonie Cíchová se vzápětí přiznala k vraždě své tety.
Triumf bezpečnostního oddělení
Byl to nešťastný příběh, který snad jen v krajní podobě ilustroval tradovaná klišé o společném hospodaření dvou žen. Usedlost Závěrka se zelinářskou a ovocnou zahradou si pronajal v roce 1915 otec vražednice Antonín Kohlíček. Když v roce 1925 zemřel, přešel nájem na jeho dceru, ale hospodářství ve skutečnosti vedla její teta, Kohlíčkova sestra Františka Halamová.
Ženy spolu podle svědků vycházely celé roky dobře. Až poslední dobou se začaly množit rozepře a sváry. Šlo při tom – jak jinak – o peníze. Cíchové se zejména nelíbilo, že Halamová podporuje svého vnuka Jaroslava Halamu ze společných peněz. K tomu přistoupila hádka o vkladní knížku, již neteř své tetě před časem dala, aby vyrovnala finanční vklad do hospodářství, a vzájemné obviňování z nehospodárnosti.
V pondělí 18. ledna požádala Františka Halamová svou neteř, aby jí pomohla při dojení. Přitom jí oznámila, že v příštích dnech přijde na návštěvu její vnuk. Následná hádka vyvrcholila tím, že Antonie Cíchová do ženy strčila, a když upadla, začala ji mlátit kladivem do hlavy. Soudní lékaři odhalí posléze asi sedm smrtelných úderů. Potom na tělo naházela staré hadry a papír, vše polila petrolejem a zapálila. Pak se nenápadně vrátila po dlážděném chodníčku do svého domu (na cestě jí ukáply z kladiva dvě kapky krve, jež přivedly na její stopu kriminalisty) a uvařila manželovi večeři.
Když později hledali společně zdroj kouře, sledovala počínání manžela a předstírala, že o ničem neví. Když Josef Cícha objevil pod hromadou hořících a doutnajících hadrů mrtvolu, tvářila se vyděšeně a překvapeně. Během výslechů se však stále víc zaplétala do rozporů, které nedokázala vysvětlit.
Od vraždy na smíchovské usedlosti Závěrka (z větší části bude zbořena v padesátých letech) k dopadení pachatele tak uběhlo jen 24 hodin. „Jde o skutečný úspěch bezpečnostního oddělení, a především zásluhu šéfa kriminální policie, vládního rady Vaňáska,“ uzavřela líčení případu Národní politika.
Dodejme, že Antonie Cíchová byla v říjnu 1933 odsouzena k trestu smrti provazem, když odpověď dvanáctičlenné poroty na otázku úkladné loupežné vraždy zněla kladně v poměru hlasů deset ku dvěma. Prezident Masaryk změnil trest ženy na doživotí.
Vacátko je téměř dokonalý Vaňásek
Po stopách vládního rady Josefa Vaňáska se vydala spisovatelka Blanka Kovaříková. Výsledkem její detektivní práce (jak příhodně zní toto označení v souvislosti s kriminalistou) se staly dvě knihy – Rada Vacátko & jeho hříšní lidé, respektive Zločin a vášně za rady Vacátka (spoluautorem je kriminolog Miloš Vaněček). Asi nikdo neví o rysech a zákrutech Vaňáskovy povahy, o jeho veřejném i soukromém životě tolik jako ona.
Byla povaha vládního rady Vaňáska taková, jak ji v podobě legendárního rady Vacátka vylíčil spisovatel Jiří Marek a jak ji diváci znají ze slavného televizního seriálu?
Jiří Marek měl sice fantazii, bez níž se spisovatel neobejde, ale vycházel z vyprávění svého přítele a kolegy na novinářské fakultě Františka Gela. Ten začínal za první republiky jako soudničkář a poznal osobně jak policejního radu Josefa Vaňáska (Vacátka), tak i jeho kolegy. Marek měl tedy nejlepší zdroj informací, jaký si mohl přát. Když pak režisér Jiří Sequens vybral do role Vacátka Jaroslava Marvana, došlo ke kongeniálnímu spojení. I Marvan se s některými lidmi z prvorepublikové mordparty znal, mám doloženo, že chodil hrát kulečník s policejním lékařem Miroslavem Vejvodou, jenž rovněž posloužil tvůrcům jako předloha – dokonce ponechali seriálovému doktorovi stejné příjmení. Když se na Marvana přišel podívat na plac syn pana rady Vaňáska, složil mu poklonu, že jeho tatínka vystihl dokonale. Zachovalo se svědectví Vaňáskova syna, že otec spal takřka s telefonním sluchátkem u uší, dovolenou téměř neměl, a když, tak v blízkosti Prahy, aby mohl kdykoli přijet k případu, neměl rád zbytečné teoretizování, byl to praktik, ale přitom nakloněný novým poznatkům a metodám. Proto se stal i průkopníkem boje proti drogám v dobách, kdy o jejich skutečné nebezpečnosti vědělo jen pár zasvěcenců.
Víme třeba něco o jeho politických názorech?
Byl to především vlastenec a demokrat. Vystudoval práva na České univerzitě a v roce 1904 vstoupil do policejních služeb. Ačkoli to bylo ještě za Rakouska-Uherska, brzy měl možnost projevit své smýšlení. Za první světové války byl totiž přeložen do Plzně a tady musel řešit výbuch muniční továrny v Bolevci, která inspirovala Karla Čapka k napsání románu Krakatit. Vaňásek zachránil desítky lidí před vězněním či trestem smrti, když prokázal, že nešlo o sabotáž. Proto mohl po převratu pokračovat v kariéře na Policejním ředitelství v Praze. Páni detektivové se snažili do své práce politiku nemíchat. Nicméně dcera Josefa Vaňáska byla národní socialistka a zřejmě právě politická angažovanost ji po únoru 1948 přivedla k sebevraždě. Lze se domnívat, že podobné názory měl i její tatínek.
Jaký byl jeho soukromý život?
Ačkoli byl pověstný workoholik, stihl se oženit. O jeho manželce Pavle, rozené Zimmermanové, se toho mnoho neví. Údajně byla výborná kuchařka a plnila všechna přání svého dominantního a poněkud pedantického muže, který vyžadoval pečlivě vyžehlené košile… V roce 1909 se jim narodila již zmíněná dcera Adéla, o tři roky později syn Josef. Vaňásek se práci věnoval i doma a ovlivnil tím oba své potomky, takže šli studovat práva. Zatímco Adéla studium nedokončila, Josef ano a až do roku 1948 měl vlastní advokátní praxi. Ve třicátých letech dokonce s otcem jel na kriminalistický kongres do Antverp. Jinak pan rada s rodinou vyjížděl nejraději do pronajaté letní vilky v Mokrovratech u Dobříše a občas si dopřál odpočinek v lázních.
Vy jste se setkala s vnuky rady Vaňáska. Jaký obraz vládního rady se v rodině tradoval?
Považuji za velké štěstí, že se ještě podařilo zastihnout oba vnuky naživu. Bohužel se v rodině muži nedožívali vyššího věku než 60 let, to se týkalo pana rady, jeho otce, jeho syna a nakonec i vnuka Pavla. Pouze starší vnuk Milan Červenka, syn Adély, toto pravidlo porušil a dožil se 80 let. Jelikož se narodil v roce 1932, zažil slavného dědu bohužel jen do svých šesti let. V rodině se tradovalo, že sloužil své vlasti a rozhodně to nedělal ze zištných důvodů. Milan schovával fotky, na nichž děda pózuje u jeho kočárku v parku na Karlově náměstí nebo ho drží v náručí kdesi na zahradě. Mladší vnuk Pavel tvrdil, že všechna alba skončila kdesi na skládce při stěhování, ale na sklonku života jedno našel. Bylo plné fotek z exotických dálek, což se nám moc nezdálo. Nakonec jsme zjistili, že pan rada navštívil v roce 1931 mezinárodní výstavu koloniálních a zámořských zemí v Paříži, a tam tehdy postavili repliku kambodžského chrámu Angkor Vat, Bílého domu z Washingtonu a podobně. Pravděpodobně tam byl i s manželkou a možná jí tak chtěl vynahradit to, že ji nikdy jindy do ciziny nevzal.
Také další postavy povídek Jiřího Marka měly své předobrazy, které diváci znají i z filmů a seriálu o hříšných lidech města pražského. Kdo byl tedy ve skutečnosti pan Bouše, Brůžek či Mrázek?
Jak jsem s kolegou Milošem Vaněčkem z Národní protidrogové centrály postupně rozkrývala osudy dalších detektivů, ožívaly nám před očima postavy detektivů Tučka, Dlaska, Salače, Borkovce, Kinkora, Suchého či Kintnera. Těch pánů bylo na IV. bezpečnostním oddělení ještě víc, ale u těchto jmen se podařilo najít jejich rodiny a vyzpovídat je. Třeba v případě detektiva Mrázka jsme se shodli, že mu za vzor posloužil Jiří Tuček, milovník psů a postrach všech kapsářů. U revírního inspektora Jaroslava Kinkora a detektiva Petra Salače příbuzní shodně tvrdili, že je to celý pan Brůžek, tedy v seriálu herec Josef Bláha. Nejde jen o určité shodné rysy – oba detektivové byli velcí elegáni, o Kinkorovi například František Gel v Přítomnosti napsal, že je skutečným lordem pražské kriminálky, mužem s úsměvem sympatických amerických detektivů a vždy s nejčistším límečkem v Praze – ale tvůrci seriálu skutečně tyto rodiny navštívili a snažili se o nich získat informace.
Jak byla vlastně práce prvorepublikových detektivů placená? Jednalo se o prestižní zaměstnání?
Snad vždycky se práce u policie potýkala s nedostatkem financí, se špatným technickým zázemím, detektivové chodili ve 30. letech většinou pěšky nebo jezdili tramvají, aut bylo málo. Jejich kariéra se řídila přesně danými předpisy a s každým povýšením se zvýšil plat, z něhož se slušně uživila rodina s dvěma dětmi. Většina prvorepublikových detektivů byla od policie po komunistickém puči v roce 1948 vyhozena, takže, pokud se dá mluvit o prestiži, ta tímto momentem nadlouho zmizela.
