Bylo nedělní dopoledne 10. listopadu 1929, když Ing. Ladislav Šístek zjistil, že se jeho podnájemnice, třiadvacetiletá Ludmila Grujbárová, dosud nevrátila z práce. Dívka bydlela v jeho domácnosti už několik měsíců a mimořádně si ji s manželkou oblíbili. Měli ji takřka za vlastní.

Inženýr Šístek se rozhodl dívku hledat. Jeho cesta vedla do smíchovského přístavu k ohradě dřevařské firmy Křižan a spol., kde Ludmila pracovala jako pokladní a úřednice.

Ve chvíli, kdy se přiblížil Vltavě, na jejímž břehu ohrada stála, spatřil obvodního policejního inspektora Ostrýda s dalším mužem. Toho inženýr Šístek neznal. Jednalo se o převozníka Karla Krupičku, který krátce předtím nalezl v řece u vjezdu do smíchovského vorového přístavu ženské šaty, dámskou aktovku, velkou účetní knihu a několik kusů naštípaného dřeva. Podezřelý nález nahlásil policii.

Inženýr Šístek došel k oběma mužům. Pozdravili se. Šístek se chystal policistovi vyložit své starosti a obavy, jakmile však spatřil předměty, které převozník vylovil z řeky, strnul. Poznal v nich šaty i aktovku své podnájemnice – Ludmily Grujbárové. Bylo jasné, že se stalo něco ošklivého.

Asi o hodinu později dorazili na místo zástupci valašskomeziříčské parní pily a továrny na bedny Křižan a spol. Odemkli ohradu i přízemní domek s kanceláří, v níž mladá pokladní úřadovala. Pohled, který se přítomným naskytl, vylíčila druhý den Národní politika takto: „Na podlaze byla shledána veliká kaluž krve, stejně tak na židli a na dřevěném pažení oddělujícím kancelář od zákazníků, kteří tam přicházejí. Nejvíce známek po stříkající krvi bylo pod oknem při psacím stole s telefonem, kde Grujbárová sedávala při práci.“

Na podlaze ležela dámská sponka do vlasů, která ještě nedávno dívce ze slovenského Suchohradu (tehdy Dimburku) nedaleko Bratislavy patřila. Naopak v příruční pokladně chyběly peníze vybrané od pražských zákazníků, jež sem každou sobotu dopoledne ukládal inkasista Ošťádal. A chyběl také tmavý pracovní plášť, do něhož se Grujbárová v kanceláři převlékala.

Nejvíce krvavých stop nalezli policisté v přístěnku, v němž bylo složené dřevo připravené na topení. Bylo zjevné, že vrah – a o tom, že jde o vraždu, teď už jen málokdo pochyboval – setřel v rychlosti a také dost neuměle zbytky krve a nejvíce zakrvavená polena, dívčiny šaty a účetní knihu, u níž zřejmě žena ve chvíli útoku seděla, hodil do řeky.

Na místo dorazili detektivové ze čtvrtého oddělení v Bartolomějské ulici (slavné „čtyřky“) vedení vládním radou Josefem Vaňáskem. Předně je zajímalo, zda se na vratech ohrady nebo dveřích přízemního domku s kanceláří objevily stopy po vloupání. Když je ani po důkladném ohledání místa činu nenašli, bylo jasné, že dívka musela útočníka znát, že ho vpustila do domku i ohrady dobrovolně. O to příšerněji se nyní všem přítomným zločin jevil.

Stále však chybělo tělo oběti.

Výjimečná dívka