Z Prahy do Jeruzaléma: Mystická procházka po Novém Městě pražském

Naše putování, jakkoli možná více pomyslné než skutečné, začneme u kostela svatého Apolináře. Jakkoli se může jevit v kontextu pražských chrámových staveb vcelku nenápadně, představuje zcela výjimečný objekt, jehož význam nespočívá ani tak v jednoduché stavební kompozici (v průběhu dějin nejprve barokizované, pak pro změnu novogoticky upravené) o jedné lodi se zúženým presbytářem, nýbrž v ojedinělém duchovním ukotvení této svatyně. To souviselo se založením Nového Města pražského na jaře roku 1348.

Velkolepý a ve své době zcela ojedinělý plán císaře Karla IV. nebyl totiž veden jen účelovou urbanistickou koncepcí, která povyšovala Prahu na mocenské a ekonomické centrum západního světa, ale obsahoval také mystickou náplň, jež měla Nové Město – a Prahu jako celek – vyzdvihnout ve středověké duchovní optice na roveň Jeruzalému.

Tomu nebeskému, jak ho popisuje závěrečná a vpravdě vrcholná kapitola Nového zákona – Zjevení svatého Jana –, i skutečnému, jak se objevil na prvních půdorysných mapách po roce 1099 a dobytí města považovaného za „centro mundi“, střed nebo pupek světa, křižáckým vojskem. Do poloviny čtvrté dekády 14. století vzniklo takových map asi 137. Karel IV. mnohé z nich určitě dobře znal a při plánování Nového Města se jimi inspiroval, možná dokonce řídil. Není také náhodou, že jedno z půdorysných vyobrazení Jeruzaléma – Descriptio terrae sanctae (Popis Svaté země) daroval v roce 1349 svatovítské kapitule.

Ostatně sama Praha byla – a svým způsobem dodnes je – mnohými považována za město více než kterékoli jiné podobné Jeruzalému. Nepochybně k tomu přispěl její neobvykle kopcovitý terén (stačí si vybavit Berlín či Vídeň). Když proto v roce 1143 zakládá biskup Jindřich Zdík strahovský klášter, dá mu jméno Sion.

Inspirace je tu zřejmá – olo­mouc­ký biskup Zdík dvakrát Jeruzalém navštívil. Podruhé v letech 1137 až 1138 a strahovský klášter vykazuje vůči Malé Straně a Starému Městu podobně vyvýšenou (a přitom solitérní) polohu jako hora Sion vůči starému městu jeruzalémskému.

Je přitom zřejmé, že skutečný Jeruzalém splýval v představách středověkých učenců, kartografů, stavitelů i samotných vládců s tím mystickým, nebeským, jak o něm vypravuje 21. kapitola Janova evangelia – Zářící město, verše 9 až 27.

„Tehdy ke mně přišel jeden z těch sedmi andělů … Odnesl mě v Duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi Svaté město, Jeruzalém, sestupující od Boha z nebe a zářící Boží slávou. Jasem se podobal nejdražšímu kameni, jako kameni jaspisu jasnému jako křišťál.“

V Apokalypse, jak je Janovo evangelium běžně označováno, se objevuje i zevrubný popis tohoto ideálního města: „Mělo mohutnou a vysokou hradbu s dvanácti branami, na těch branách dvanáct andělů a napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele. Tři brány byly z východu, tři brány ze severu, tři brány z jihu a tři brány ze západu. Městská hradba měla dvanáct základů a na nich jména dvanácti Beránkových apoštolů. Ten, který se mnou mluvil, měl zlatou měřicí tyč, aby změřil město, jeho brány i jeho hradbu. Město je rozloženo do čtverce: jeho délka je stejná jako šířka. Změřil tedy město tou tyčí a jeho délka, šířka i výška byly stejné – 12 000 honů. Potom změřil jeho hradbu: 144 loket lidské míry, která je mírou anděla.“

Či na jiném místě: „Jeho hradba byla postavena z jaspisu, ale město bylo čisté zlato podobné čistému sklu. Základy městské hradby byly ozdobeny všemi drahokamy: první základ byl jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint, dvanáctý ametyst. A těch dvanáct bran bylo dvanáct perel: každá z těch bran byla z jedné perly. Ulice toho města byla ze zlata, čistého jako průhledné sklo.“

Ve středověku, jenž bezprostředně očekával konec světa, se stalo líčení Apokalypsy zřejmě nejvíce formativní i citovanou částí Nového zákona.

Evangelista Jan zde pokračuje: „V tom městě jsem ale neviděl žádný chrám. Jeho chrámem je totiž Pán Bůh Všemohoucí a Beránek. To město nepotřebuje slunce ani měsíc, aby v něm svítily, neboť ho rozzářila Boží sláva a jeho lampou je Beránek. Národy se budou procházet v jeho světle a králové země do něj přenesou svou slávu. Jeho brány se ve dne nikdy nebudou zavírat a noc tam nebude. Přenesou do něj slávu a čest národů, avšak rozhodně do něj nevejde nic znečišťujícího ani působícího ohavnost a lež, ale jen ti, kteří jsou zapsáni v Beránkově knize života.“

Ano, takový je nebeský Jeru­zalém.

Někteří z nejmocnějších vládců západního světa se ho pokoušeli vytvořit už na zemi (soudobým jazykem bychom řekli simulovat jeho podmínky) a přiblížit tak vytouženou vládu Božího království. Patřil mezi ně i Karel IV. Do velkolepé kompozice Nového Města vtělil mystickou symboliku, která měla Prahu obrazu Svatého města napodobit.

Toto poselství zůstává dnes skryté v síti mnohokrát přestavěných ulic, v každodenním hluku a lomozu automobilů, ruchu tisíců chodců, v záplavě nápisů, zvuků, světel, všeho, co moderní městský život přináší. Jenže někde vespod, pod vším nánosem velkoměsta, tato hluboká Karlova mystická představa přetrvává.

Stačí ji hledat.

A toto hledání nelze započít nikde jinde než u zmíněného chrámu svatého Apolináře.

Kříž

V roce 1973 vydalo Státní nakladatelství technické literatury obsáhlou knihu architekta, památkáře a urbanisty Viléma Lorence Nové Město pražské – Nova civitas. S odstupem let se jeví bezmála jako zázrak, že mystická symbolika, již autor vyzdvihuje, i srovnání Nového Města s Jeruzalémem (po definitivním dobytí Izraelem v roce 1967 snad ještě znásobeným symbolem zla), unikly pozornosti tehdejších cenzorů.

Tedy…

Kostel svatého Apolináře se podle Viléma Lorence nachází v průsečíku „jasného půdorysného kříže“ tvořeného pomyslnou spojnicí mezi novoměstskými klášterními kostely založenými v letech 1347 až 1362 (tedy v rozmezí pouhých patnácti let) císařem Svaté říše římské a českým králem Karlem IV. Rameno kříže, které směřuje od severovýchodu na jihozápad, tvoří přímka narýsovaná mezi kostelem svaté Kateřiny Alexandrijské a kostelem Zvěstování Panny Marie Na slupi. Na něj příčné rameno spojuje kostel Panny Marie na severozápadě s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého na jihovýchodě. Celý útvar – se středem, který představuje kostel svatého Apolináře – je orientován směrem k Vyšehradu.

Že by šlo o pouhou náhodu?

Podle Viléma Lorence je taková možnost při vědomí několikaletého, a hlavně mimořádně důkladného plánování Nového Města v podstatě vyloučená. „Tento čin byl hluboce rozvážený záměr, koncepce prostá jakýchkoli improvizací.“ Kříž včleněný do zástavby Nového Města je tak nedílnou součástí od počátku zamýšleného urbanistického plánu a záměru.