Lze být zároveň pannou i matkou? Chudou venkovankou i královnou? Nebo světicí podezřelou z nevěry? Spojit tolik protikladů dokázala jen Maria, matka Ježíšova. S výjimkou jejího syna se asi žádná postava, ať historická, legendární, nebo literární, nedočkala tolika vyobrazení, modliteb nebo úcty jako právě ona. A přece, když se podíváme do Nového zákona, zjistíme, že se o ní text zmiňuje spíš okrajově a vlastně zdaleka ne vždy pozitivně. A i když poskládáme všechny zmínky o Marii ve všech evangeliích, dostaneme jakési leporelo o pouhých šesti nebo sedmi obrázcích.
Tím prvním by bylo Zvěstování, když se jí zjeví anděl a oznámí, že počne syna z Ducha svatého. Josef, její snoubenec, ji považuje za nevěrnici, ale nechce ji vystavit posměchu a rozhodne se ji zapudit v tichosti. Maria vzápětí odejde do Ejn Kerem u Jeruzaléma za sestřenicí Alžbětou. Podruhé ji zastihujeme o devět měsíců později, když ve vysokém stupni těhotenství opět putuje, tentokrát do Betléma, kde ve stáji porodí syna, a pak před vražděním neviňátek s novorozeným chlapcem prchá dále na jih do Egypta. Každá z těchto Mariiných cest představuje trasu více než sto kilometrů dlouhou.
Znovu se objeví až za dvanáct let, když s Josefem a dospívajícím Ježíšem vykonají pouť do jeruzalémského chrámu. Syn se tam rodičům ztratí a na jejich výčitky reaguje jakýmsi – snad pubertálním – odseknutím. Pak následuje přestávka dalších dvaceti let, do doby, kdy už Ježíš coby mladý potulný kazatel zavítá do rodného kraje. Ukáže se, že ho vlastní rodina považuje za blázna, přítomna je zřejmě i Maria. Ježíš se od pokrevních příbuzných distancuje a za „matku a bratry“, tedy pravou rodinu, označí své učedníky.
Stopy konfliktu obsahuje i scéna prvního Ježíšova zázraku při svatbě v Káni galilejské, proměnění vody ve víno. Výjev působí dojmem, že matka Ježíše svou neopatrností vystavila nepříjemné situaci, nebo ho dokonce považuje za eskamotéra, který na požádání dělá zábavné kousky.
Pak už se setkáváme s Marií, jak je přítomna synovu umučení a pokusí se ho pohřbít. Ve Skutcích apoštolských, nejstarším textu Nového zákona, ji v krátké zmínce zastihujeme, jak se modlí s ostatními prvokřesťany – až na to, že ona se modlí k „Synu božímu“, kterého sama porodila.
Pod vrstvami víry
„Historická“ Maria se mohla narodit někdy po roce 20 před naším letopočtem (tedy vlastně „před Kristem“). Vzhledem k tomu, že ještě nebyla vdaná, mohlo jí být v okamžiku narození syna jen patnáct let, snad i méně. O jejím vzhledu můžeme pouze spekulovat, pravděpodobné je, že se nepodobala modrookým blondýnám z pozdějších obrazů. Hnědovlasé Madony se v západním světě rozšířily teprve ve dvacátém století. Ve filmech ji nejčastěji hrály Italky. V Posledním pokušení Krista od Martina Scorseseho (1988) a v Gibsonově Umučení Krista (2004) byla tato role svěřena herečkám s židovskými kořeny, Verně Bloomové a Maie Morgensternové.
Na starých malbách bývá zobrazena jako vznešená dáma, často rovnou v královské modři. Historici se přou, jestli by po sňatku s řemeslníkem Josefem patřila spíš mezi chudinu, nebo řemeslnickou „střední třídu“. Ani v takovém případě ji nečekal lehký život. Od ženy se očekávalo, že bude hlavně rodit děti, pokud možno syny. To bylo životu nebezpečné poslání, obvyklý věk dožití židovských žen ve starověku se mohl pohybovat kolem 25 let, právě kvůli rizikovým porodům. Skutečnost, že se Maria dožila Ježíšových „Kristových let“, kdy jí mohlo být k padesáti, nebyla samozřejmá.
Druhým úkolem žen byla správa domu. Muž se staral o venkovní záležitosti, vydělávání, cesty, kontakt s úřady i náboženskou obcí. Ženě patřila domácnost, i když v ní mohla mít velkou autonomii. Svobody si ale příliš neužila, kromě rození, kojení a hlídání dětí měla na starost i časově náročný nákup, zpracovávání a uchovávání potravin. A také dnes zapomenutou část „ženských“ prací, tedy zpracování různých materiálů, zejména textilu. Ne náhodou je Maria v okamžiku Zvěstování zpodobňována při předení vlákna.
Maria byla venkovanka. Dnes je Nazaret středně velké izraelské arabské město. Před dvěma tisíciletími byl jen židovská horská vesnice, podle archeologických údajů v něm mohlo žít kolem čtyř set lidí. „Mimomanželské početí“ by v takové obci nezůstalo utajeno, Mariin náhlý odchod za Alžbětou je možné chápat i jako pokus rychle uniknout dozoru, posměchu nebo i pomstě okolí.
Miriam z Nazareta
Podle staré anekdoty se pozná, že Ježíš i Maria byli Židé, protože ona považovala syna za Boha a on se o ní domníval, že je panna. I když necháme opovážlivé žerty stranou, zůstane Mariino židovství jako výrazný fakt.
Jméno získala po starozákonní hrdince Miriam. Podle náhrobních kamenů z přelomu letopočtu nějakou podobu tohoto jména nosila asi pětina židovských žen, včetně manželky krále Heroda Mariamné a také dalších čtyř novozákonních ženských postav, třeba Máří Magdalény (Reflex 52/2015). Maria pravděpodobně mluvila aramejsky a doma jí říkali Mariam, české Mařenky i ostatní evropské Marie, Mary, Marielly, Marion a další získaly podobu svého jména přes jeho řeckou a latinskou verzi.
Jako zbožnou Židovku zpodobňují Marii i evangelisté, včetně zmínky o rituálním očišťování po porodu, obřízce syna nebo návštěvě jeruzalémského chrámu. Už scéna Zvěstování je líčena podobně, jako když se Sára dozví o početí syna Izáka nebo Hana o tom, že porodí Samuela, budoucího proroka. I početí Alžběty, Mariiny sestřenice, matky Jana Křtitele, je stylizováno podle starozákonního vzoru. Je tu ovšem důležitý rozdíl, všechny zmíněné ženy otěhotněly v manželství a po dlouhém, zdánlivě marném čekání. Maria počala mimo manželství, „předčasně“ a nezáměrně.
Dva evangelisté uvádějí Ježíšův rodokmen, jenž ho spojuje s králem Davidem, případně už s praotcem Abrahámem. Tyto genealogie kromě mužských předků nezvykle zmiňují i čtyři starozákonní hrdinky. Jde o ženy, které jednaly troufale v záležitostech tělesné lásky, i když ve vyšším zájmu – jde například o polepšenou nevěstku, cizoložnici nebo pachatelku incestu. Maria, panenská matka podezřelá z cizoložství, jako kdyby do této řady také patřila. Zmíněné ženy jsou ovšem předkyně „otčíma“ Josefa, odkaz výbojných žen na Ježíše přechází netělesně.
Pro evangelisty je důležité udržet Mariin židovský odkaz proto,
že Ježíše chápou jako dědice Hospodinových příslibů národu Izraele,
a proto jsou jeho početí a narození líčeny coby série naplnění různých proroctví. Evangelia byla vlastně kombinací propagace nové víry u pohanů, polemiky s ostatními Židy a apologetikou namířenou k těm váhajícím.
Ostatní židovské proudy odpovídaly vlastními polemickými texty. Například se jednalo o parodie, které převracely evangelijní verzi Ježíšova života. Ušetřena nezůstala ani Panna Maria. Podle těchto textů byl Ježíš počat, když se Marie lstí nebo násilím zmocnil jistý muž, nebo byla Maria svedena, případně vedla necudný život. Toto židovské „antievangelium“ nemělo za cíl v první řadě vrhnout špatné světlo na Marii (vystupovala spíše v roli oběti), ale na postavu Ježíše – ten by jako člověk s nedůstojným původem ztrácel nárok na mesiášství. Pro křesťany byly tyto texty bolestivé kvůli hanobení posvátných hrdinů, ale i proto, že zasahovaly citlivé body jejich vlastní věrouky. Otázky jako panenské početí totiž vyvolávaly spory i uvnitř křesťanského společenství a Židé vlastně formulovali potlačené křesťanské pochyby.
Křesťané zase v pozdějších apologetických legendách používali Židy jako temné pozadí svého příběhu. Jeremy Cohen mluví o „hermeneutickém Židovi“, postavě, jež v příběhu popírá křesťanské pravdy, ale nakonec je nucena je uznat, a tím je dvojnásob legitimizuje. Často se legendy objevovaly, když bylo potřeba prosadit nějakou novou nauku o Marii nebo mariánské místo, přičemž nasazení „hermeneutického Žida“ umlčelo polemické hlasy uvnitř křesťanské komunity.
Hlavními protivníky byli v příbězích židovští muži, Židovky příležitostně vystupují coby potenciální spojenkyně, jako kdyby mezi nimi a Marií bylo jakési sesterství. V oblasti Nazareta bylo dokonce zaznamenáno, že Marii uctívaly i židovské ženy a později se k ní obracely o pomoc i muslimky – Maria byla postava překračující hranice vyznání.
V Evropě vystupovala Maria jako vzorná křesťanka, tedy protiklad Židovky, jíž ve skutečnosti byla. Situace se změnila až ve 20. století, když křesťané i Židé začali znovu objevovat a doceňovat židovské kořeny křesťanství a chápat Mariino židovství jako klíč k pochopení její nekonformní osobnosti. Francouzský katolický spisovatel Léon Bloy také proslule označil antisemitismus za „políček do tváře Panny Marie“. Izraelský historik David Flusser o Marii zas napsal, že její postavu chápe jako nejpřirozenější pojítko mezi Židy a Ježíšem.
Náš člověk v nebi
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
