Hampejzy staré Prahy: Nostalgický pohled do života pražských prostitutek a kuplířů

Ten přišel před časem – zřejmě omylem či jinou nepředpokládanou shodou okolností – na obchodníkovu ruskou adresu. Stálo v něm: „Vaše Blahorodí! Oznamuji Vám, že mám u sebe čtyři překrásné dámy, a sice tři poloblondýnky a jednu brunet­ku jako Cikánku. Z těch jsou dvě sedmnáctileté, jedna osmnáctiletá a brunetce jest půl devatenáctého roku. Všecky mají cestovní zavazadla připravená a mohou se okamžitě vydati na cestu. Jen ve Vídni nebo v Berlíně musejí se zastaviti na ruském velvyslanectví, kde jim budou cestovní pasy potvrzeny. Vezmete-li si ty dámy, budete nejlépe spokojen, neboť jsou to zcela nezkušená děvčata. Dámy, které Vám chci odeslati, způsobí ve Vašich salonech vzrušení, neboť jsou to pravé grácie. Mají překrásné toalety i šperky a všechny čtyři dohromady mají pouze sedm set zlatých dluhů, které je nutno předem za ně zaplatiti. Prosím, abyste, až psaní toto obdržíte, přijel na hranice rakousko–ruské do obce Granice a dámy si odtud odvezl. Račte také ihned zaslati peníze, abych bez prodlení s dámami do Granice mohla odjeti.“

Svůj dopis zakončila dotyčná Kateřina Terschová následovně: „Chci s Vámi dále trvale a pravidelně obchodovati a slibuji, že se mnou budete spokojen. Prosím za okamžitou odpověď, abych mohla vše k cestě zaříditi. Cestovní potřeby stály by mě jinak mnoho namáhání, poněvadž bych je nemohla krýti z vlastní kapsy. Svou kapsu mám dočista vyplundrovanou. Pozdravuji Vás, mnohokráte ruku líbám a zůstávám Vaše. Kateřina Terschová, majitelka Ústavu pro dodávání dívek z Čech do cizo­zemska, Praha.“

Obchodník Zambrini se nyní v průvodním dopise obracel na pražskou policii s tím, že pisatelku dopisu nezná, nikdy o ní neslyšel, ale je zřejmé, že se jako „majitelka Ústavu pro dodávání dívek z Čech do cizozemska“ zabývá prodejem duší či lidskokupectvím, jak se tehdy říkalo.

Červená knihovna lehkých holek

Pražská policie začala ihned po ženě, jež se chlubila vedením tak zvláštní instituce, pátrat a skutečně objevila po čase jistou Kateřinu Terschovou, vdovu po majiteli továrny na výrobu rukavic. Že by však dobře situovaná dáma z lepší společnosti byla ve skutečnosti otrokářkou, mezinárodní organizátorkou prostituce a zabývala se kuplířstvím?

Služebně starší policisté si záhy vzpomněli, jak přibližně před devíti roky (tedy v letech 1886 či 1887) řešil pražský soud případ jisté Kateřiny Drahoňovské. Ta pocházela z vážené úřednické rodiny, záhy však sešla na scestí a rodiče si s ní nevěděli rady. Dívka upadla do rukou kuplířů – prostituci se věnovala nejen v Praze, ale také v Norimberku, Berlíně a Hamburku. Jako devatenáctiletá se vrátila do Čech. Usadila se v Českých Budějovicích a dál se živila prostitucí.

V tu chvíli se na ni usmálo štěstí.

Bylo to jako naplněný sen, příběh z červené knihovny všech prostitutek.

Na jihu Čech se seznámila s Josefem Scholzem. Pětasedmdesátiletý stařec z Prahy se do dívky beznadějně zamiloval, odvedl ji z veřejného domu, finančně zabezpečil, obdaroval drahou garderobou i šperky a po své smrti, k níž došlo ostatně jen za několik měsíců, odkázal v závěti obrovský majetek 80 tisíc zlatých. Případ řešil – patrně z popudu Scholzových příbuzných – pražský soud. Ale nenašel žádný důkaz, že by dívka starého muže jakkoli podvedla a peníze na něm vymámila nelegální cestou.

Další příběhy najdete ve speciálu Procházky hříšnou Prahou >>>

Z prostitutky se stala bohatá žena. Záhy se také provdala, když si vzala o osm let staršího, zřejmě velmi pohledného rukavičkářského pomocníka Alexandera Tersche a za peníze získané z dědictví po starci mu zařídila onu továrnu na rukavice. Jenže v podnikání se manželům nedařilo, a když v roce 1888 Alexander Tersch zemřel, ocitla se jeho žena takřka bez prostředků.

Brzy bylo inspektoru Ledererovi, jenž vyšetřování vedl, zřejmé, že bývalá prostitutka Kateřina Drahoňovská a pisatelka dopisu Kateřina Terschová jsou jedna a tatáž osoba. Nyní bezmála třicetiletá žena byla po smrti manžela na mizině, a tak se jednoduše vrátila k profesi, kterou ovládala nejlépe – k prostituci, respektive její organizaci. A jak se záhy zjistilo, svůj podnik pojala opravdu ve velkém – využila kontaktů, jež nabyla v místech svých někdejších působišť, a to nejen v Německu, ale též ve Varšavě nebo v Českých Budějovicích, a zásobovala veřejné domy po celém Rakousku i v zahraničí českými dívkami.

Policisté ženu sledovali. Dlouho se jim však nedařilo získat podstatný důkaz, či alespoň indicii. Až 4. února 1896 dorazil na policejní ředitelství anonymní korespondenční lístek odeslaný z Královských Vinohrad. Jeho pisatel češtinou plnou pravopisných chyb nasáklou germanismy policii sděloval, že jistá dáma v Tyršově ulici na Novém Městě číslo popisné 1834 „šafuje holki do auslandu“.

Nebylo nač čekat.