Území Bosny a Hercegoviny bylo protektorátem Rakousko-Uherska už od roku 1878. Šestého října 1908 ale bylo do císařství plně anektováno. Zatímco mezi evropskými mocnostmi vyvolala anexe pobouření, v regionu obývaném převážně slovanským etnikem ožila v reakci na připojení myšlenka panslavismu.
Volání po vytvoření jednotného slovanského státu podněcovalo na Balkáně v roce 1908 podle všeho Rusko, které si na území činilo teritoriální i politické nároky. O slovanské vzájemnosti se ale v Evropě debatovalo odpradávna. O původu, historii a slovesnosti starých slovanských kmenů se nedochovaly takřka žádné záznamy, takže si je každý mohl vykládat po svém. Když se Přemysl Otakar II. dostal do konfliktu s Rudolfem Habsburským, šli Češi s prosbou o pomoc do Polska a apelovali, aby bratrům Slovanům přišli na pomoc. Když chtěl Karel IV. navázat užší svazky s okolními zeměmi, vzpomněl si, že jsou s Českým královstvím spojeni slovanským původem.
Myšlenka Slovanů jako jednotného, byť multikulturního etnika, se objevovala v různých učených spisech a více či méně odvážných spekulacích. Podle některých byl Slovan i Alexandr Veliký, který sice vládl Makedonii 700 let před příchodem Slovanů, ale v ideologických disputacích se na takové maličkosti nebere ohled.
Za slovanství na Sibiř
Hlavním centrem panslovanských myšlenek se postupně stal Balkán. V hlavě zdejšího filozofa, jazykovědce a kněze Juraej Križaniće vznikla i idea seskupit slovanské národnosti kolem národa nejmocnějšího – Ruska. Križanić byl myšlenkou doslova posedlý. Vypracoval podrobný scénář politického slučování, sepsal mluvnici a slovník společného slovanského jazyka a v roce 1669 se vším odjel do Ruska. Jelikož byl ale katolík a katolictví se mělo v jeho plánech stát jednotnou slovanskou vírou, u cara příliš nepochodil a skončil v patnáctiletém vyhnanství na Sibiři.
Všeslovanský sjezd
Doutnající myšlenka panslavismu ožila naplno v revolučních letech poloviny 19. století. Populární se stala opět na Balkáně, odkud odjížděli Bulhaři a Srbové studovat na ruské univerzity. Velmi silně rezonovala i v Polsku, kde ji mezi intelektuální elitou šířil kníže Adam Jerzy Czartoryski – jinak také ministr zahraničí Ruského císařství. Na Slovensku ji propagoval básník a jazykovědec Ján Kollár, jehož „Slávy dcera“ se stala de facto panslovanským pamfletem.
Paradoxně nejhlasitěji se panslavismus projevil v Českých zemích. Ty sice za vlády populárního Josefa II. prosperovaly, zdejší intelektuálové ale nelibě nesli pokračující germanizační tendence. V roce 1848 proto v Praze uspořádali Slovanský sjezd, ze kterého vzešla slavná píseň „Hej Slované“, byla zde představena slovanská vlajka (budoucí vlajka Jugoslávie) a byl sepsán „Manifest sjezdu Slovanského k národům Evropským“. Zdálo se tedy, že k vytvoření alespoň ideově propojeného všeslovanského svazku stojí máloco v cestě. Už během sjezdu se nicméně začaly ozývat opatrné hlasy, které k všeslovanské myšlence stavěly alternativu myšlenky austroslavismu.
Strejčkování stranou
Za ideu, že se Slovanům bude dařit lépe v Rakouské říši než ve spojenectví s Ruskem, se postavili i lidé, které máme tradičně spojené s velmi protirakouskými postoji – například František Palacký nebo Karel Havlíček Borovský. Oba totiž v Rusku byli, zažili jeho realitu na vlastní kůži a byli si dobře vědomi, co by nadvláda Rusů pro Slovany znamenala. Karel Havlíček strávil v Rusku celý rok. Na počátku psal domů nadšené dopisy o krásách slovanského, „vpravdě kollárovského Ruska“. Po roce stráveném v rodině univerzitního profesora Šeryveva jeho dopisy zněly úplně jinak. Píše v nich o šokujících zkušenostech s nevolnictvím hraničícím s otroctvím, o šovinismu, nenávisti, korupci, alkoholismu a všeobecném zmaru. Podle vlastních slov do Ruska odjel jako Slovan, ale vrátil se jako Čech. Své probuzení z panslovanství a rusofilství shrnul asi nejlépe v dopise z května 1844 napsaném těsně před odjezdem: „Jsem totiž v stavu a mám chuť dokázat, že Rusové nejsou naši bratři, jak je jmenujeme, ale mnohem větší nepřátelé a nebezpečnější naší národnosti než Maďaři a Němci, jazyky jejich a literatury můžeme použít, jak chceme, ale všechno strejčkování s nimi stranou. Sic to špatně vypadne.“
Perspektiva nadvlády zaostalé teokratické středověké říše (jak Rusko označil T. G. Masaryk) způsobila, že se myšlenka všeslovanského státu nikdy neprosadila. Na začátku 20. století přežívala už jen jako nástroj ruské propagandy a ani v Bosně a Hercegovině anektované Rakouskem-Uherskem nepřerostla v žádné konkrétní činy. Zrealizovala se až po II. světové válce, kdy ruský nástupník, o nic méně zaostalý a středověký Sovětský svaz násilím anektoval východní Evropu, a tím pádem i většinu zde žijících Slovanů. Soužití ve víceméně jednotném mocenském a hospodářském uskupení Slovany nijak nesblížilo. Ukázalo se, že jazyková a ideová příbuznost jsou dvě úplně jiné věci, což by ostatně přívržencům panslavismu mělo být dávno známo. Arabština a hebrejština jsou také lingvisticky příbuzné jazyky, ale mezi jejich mluvčími se žádné „strejčkování“ nekoná.
