Před 105 lety narazil britský vojín po bitvě u francouzské vesnice Marcoing na raněného německého vojáka. Svědomí mu nedovolilo oslabeného nepřítele zastřelit a nechal ho odejít. Zachránil tak život 29letého Adolfa Hitlera.
Osudy dobrého vojáka Henryho Tandeyho za světové vojny byly o poznání méně legrační než ty, které vykreslil Jaroslav Hašek ve Švejkovi. Rodák z Warwickshire narukoval ve 24 letech a během tří let prošel třemi nejstrašnějšími bitvami první světové války. V říjnu 1914 byl nasazen s yorkshirským regimentem Green Howards v první bitvě u Yper, kde britský expediční sbor rozstřílel kulomety nevycvičené německé pěšáky tak mladé, že se jim přezdívalo Kinderkorps. Po dvou letech strávených v zákopech plných špíny, bahna a mrtvol byl poslán do bitvy na řece Sommě. Hned první den zde přišli Britové o 19 tisíc vojáků a po pěti měsících překročil počet obětí na obou stranách zákopů milion. Tandey byl postřelen do nohy a strávil několik měsíců v nemocnici.
Po propuštění byl přeřazen k 9. pěšímu regimentu, který byl nasazen do třetí bitvy u Yper odehrávající se u města Passchendaele. Ta vešla do dějin vojenství jako ukázka špatně připravené taktiky a dala vzniknout trpkému žertu o „Lvech vedených osly“. Britští i němečtí důstojníci vrhali bez rozmyslu jednotky proti kulometným hnízdům, nechali je plahočit bezedným bahnem a umírat po tisících v zákopech i mezi nimi. Na bojišti zanechalo během čtyř měsíců životy půl milionu vojáků. Tandey byl opět zraněn a po návratu na frontu nastoupil k 5. regimentu Vévody z Wellingtonu, který se účastnil bitvy o strategické město Marcoing. Henry Tandey po ní obdržel nejvyšší britské válečné vyznamenání Kříž královny Victorie a v závěrečných hodinách zažil zvláštní setkání.
Hrdina a zraněný nepřítel
Tandey patřil v roce 1918 k nejzkušenějším a nejodvážnějším vojákům jednotky. Když Britové bojovali 28. září o strategický most přes kanál vedoucí do města Marcoing, vyběhl z krytu a v dešti kulek nosil na poškozený most fošny, aby jeho regiment mohl zaútočit. Byl zraněn, ale odmítl odejít na ošetřovnu. Namísto toho vedl přes most předsunutou osmičlennou jednotku, která vzápětí padla do německé léčky. Namísto aby se vzdal, zavelel k útoku na bajonety a zahnal sedmatřicet Němců na útěk.
Během potyčky utrpěl další těžké zranění, ale opět odmítnul ošetření a dohlížel na průběh doznívající bitvy. Během jeho hlídky mu náhle vkročil do zorného pole zraněný a neozbrojený německý voják. Tandey zvedl zbraň, ale svědomí mu nedovolilo stisknout spoušť. Němec se zastavil, vděčně mu pokynul a zmizel. O dvacet let později se začalo proslýchat, že zraněným vojínem, kterého Tandey ušetřil, byl Adolf Hitler.
Obraz v Hitlerově pracovně
Pověst provází mnoho nejasností a podle všeho ji má na svědomí sám vůdce Třetí říše. V roce 1938 za ním do Německa přicestoval britský premiér Neville Chamberlain s posledním chcimírským pokusem odvrátit neodvratnou válku. Hitler ho přijal na svém venkovském sídle v Bavorsku a během rozhovoru mu ukázal obraz visící na čestném místě v jeho pracovně. Byla na něm zobrazena skupina britských vojáků v troskách rozstříleného města. V popředí skupinky nese jeden z nich na zádech zraněného spolubojovníka s ovázanou hlavou. Hitler na něj Chamberlaina upozornil se slovy: „Tento muž mě málem zastřelil.“ Obraz namaloval italský malíř Fortunino Matania na zakázku regimentu Green Howards. Mužem v popředí byl Henry Tandey.
Jestli se Tandey a Hitler skutečně setkali, nebo jestli si führer příběh vymyslel, aby Chamberlainem manipuloval, je předmětem dohadů. Podle záznamů bavorského Státního vojenského archivu byl Hitler od 25. do 27. září 1918 na dovolené, a váleční historikové pochybují, že by se stihl vrátit na frontu a zapojit se do bitvy. Zastánci pravosti příběhu zase poukazují na fakt, že reprodukci Mataniova obrazu Hitler vlastnil už od roku 1936. Z první světové války si přitom budoucí vůdce odnesl celoživotní trauma, po zásahu nervovým plynem byl dočasně oslepen a porážka Německa v něm probudila touhu vybudovat na jeho troskách nesmrtelnou Říši. Proč by tedy ve své pracovně přechovával upomínku hrdinství britských vojáků, pokud by k obrazu neměl osobní vztah? Proslýchá se také, že Hitler vlastnil výstřižek novinového článku oznamující Tandeyho vyznamenání Křížem královny Viktorie, a podle připojené fotografie na obraze svého zachránce poznal.
Omlouvám se Bohu
Jak se na příběh dívá sám Tandey? Dozvěděl se o něm již v roce 1938 od důstojníka, který ho slyšel od premiéra Chamberlaina. Připustil, že během bitvy 28. září ušetřil život německému vojákovi, ale nechtěl se pouštět do spekulací, kdo jím byl. Pověst se ale roznesla a žila svým životem. V roce 1939, během bombardování Londýna, s ní za Tandeym přišel novinář Coventry Herald. Ptal se, jestli svého rozhodnutí nestisknout spoušť nelituje. V článku Tandey odpovídá slovy: „Podle některých lidí jsem se tehdy setkal s Adolfem Hitlerem. Možná mají pravdu, i když já si ho nevybavuji. Když ale vidím, kolik lidí, žen a dětí zabil a zranil, omlouvám se Bohu, že jsem ho nechal jít.“
O čtyři roky později spáchal Adolf Hitler v podzemním bunkru sebevraždu. Henry Tandey po válce nastoupil do liverpoolské automobilky Standard Triumph Works, kde pracoval dalších 38 let. Zemřel v roce 1977 ve věku 86 let.
