Do Burundi za občanskou válkou i zbytky dětské bezstarostnosti nás přenese román Zemička
Mít se jako v bavlnce, bohužel ale v zemi, kde propuká občanská válka? To se „poštěstilo“ protagonistovi románu Zemička, jehož autor se kromě literatury věnuje také rapu. V útlé knize se ohlíží za minulostí, za dětstvím stráveným v Burundi v devadesátých letech.
Román – či román novelistického rozsahu – Zemička rwandsko-francouzského autora a rappera Gaëla Faye (* 1982) vyšel nedávno jako v pořadí šestý svazek ambiciózní edice Hlas nakladatelství Vyšehrad. A to v převodu Tomáše Havla, plodného překladatele z francouzštiny, který si pomalu, ale jistě buduje v několika nakladatelstvích vlastní „edici“ francouzsky psaných novel zasazených do Afriky.
Nic než štěstí
Otec Gaëla Faye byl Francouz a jeho matka pocházela z Rwandy, sám autor prožil dětství v Burundi. To samé platí o protagonistovi jeho prvního románu, Gabrielovi, kterému se říká Gaby. Hned na prvních stranách popisuje rozluku svých rodičů, která jej vytrhla ze šťastné dětské bezstarostnosti: „Ale v čase předtím, před tím vším, před tím, co vám budu vyprávět, a vším ostatním, bylo jen štěstí, žádné ptaní, žádné vysvětlování.“
Když se rodiče rozejdou, jeho poklidný dětský svět se pomalu začíná bortit – a spolu s tím země směřuje ke katastrofě. Velká část příběhu, jejž Gaby žijící ve Francii rekonstruuje ze svých vzpomínek, se odehrává v první polovině devadesátých let. Ve Rwandě, domově vypravěčovy matky, probíhala od roku 1994 jedna z nejděsivějších genocid 20. století, při níž zemřelo kolem milionu lidí. Z velké části pocházely oběti z kmene Tutsiů, jejž masakrovali Hutuové. A konflikt probíhal i ve vedlejší Burundi.
My kluci z dobré čtvrti
Gaby vyrůstá v dobré čtvrti, v blahobytu, o němž může většina obyvatel Burundi pouze snít. Gaël Faye se v knize dlouho zaměřuje právě na co nejživější popis formativních let protagonistova života, aniž by politická situace toto období nějak extrémně ovlivňovala. Když k tomu však později dojde, vpád dějin do mladíkova života a do životů jeho přátel je o to brutálnější a naléhavější.
I proto, jak sugestivně se autorovi daří evokovat různá místa, v nichž se příběh odehrává. Vyprávění je velmi smyslové, Gaël Faye neustále popisuje všelijaké vůně, zvuky: „Ucho mi odlehlo. Hluk aut znovu začal sílit. Ozývalo se cinkání zvonků čínských kol, šoupání sandálů po udusané hlíně chodníku, zvuk pneumatik na horkem rozbředlém asfaltu. Všechno se vracelo k životu.“
Deziluze bez patosu
Autorovi se velmi dobře daří přiblížit roky, kdy člověk přikládá enormní význam každé drobnosti, která by jej mohla vytrhnout z všednosti. Gaby si třeba začne vyměňovat dopisy s francouzskou studentskou Laurou. Pro Lauru Gaby patrně představuje jen povinný úkol ve škole, pro něj se jedná o takřka fatální svazek, což se odráží v tom, že zatímco její psaní je jaksi povinně milé, on v odpovědi chce vypsat takřka všechno, co jím zmítá. A o Lauře tvrdí, že si ji vezme.
K tomu samozřejmě nedojde. Román je deziluzivní, nikoli však patetický či plačtivý, i když by do takové polohy vzhledem k dějinné etapě, již popisuje, mohl upadnout. Právě díky tomu, že se to nestane, je Zemička kniha rozsahem sice útlá, ale jedna z těch, na něž člověk jen tak nezapomene.
