Babička zabiják, výstavní miminko a další zásadní evoluční objevy jedné primatoložky
Proč nás přitahuje „Fungl Nové Mimi“? Jak to souvisí s konzumací placenty? A k čemu jsou dobré babičky? O tom všem pojednává poutavá i provokativní kniha americké antropoložky a primatoložky Sarah B. Hrdy.
Jak by mohl přírodní výběr, který začínal s opicí tak sebestřednou a soupeřivou, jako je šimpanz, zvýhodnit schopnosti a svérázné vlastnosti mysli, které jsou základem pro tak vysokou úroveň spolupráce u lidí? Jak mohla „matka příroda“ zrodit tak hypersociální opici, když jako výchozí materiál měla opici tak impulzivně sobeckou? I to jsou otázky, které si klade americká antropoložka a primatoložka Sarah Blaffer Hrdy (* 1946) ve své vlivné knize Matky a ti druzí: Evoluční původ vzájemného porozumění, kterou v překladu Viktora Jurka letos vydalo nakladatelství Peoplecomm. Autorka v ní tvrdí, že příčinou evolučního úspěchu našeho živočišného druhu bylo to, že se na výchově a ochraně dětí podílela širší komunita, tedy že to byla činnost kooperativní. Šlo o pomoc starších sourozenců, otců, ale hlavně babiček, jejichž evoluční význam autorka vyzdvihuje. Právě jejich role v prodloužení lidského života podle ní umožnila matkám dříve porodit další dítě, čímž zásadně zvýšila reprodukční úspěch celého našeho rodu a urychlila lidskou evoluci.
Kooperativní výchova nás odlišuje
To, že se rodičovská péče občas přeorientuje na cizí mláďata, přitom najdeme i u mnoha jiných druhů, i když třeba tam, kde je riziko záměny až příliš vysoké, se podle autorky vyvinula jakási preventivní ochranná opatření. Zvláště u stádně žijících zvířat: kupříkladu jehně, které se vzdálí od matky a pokusí se získat mléko ze struků jiné ovce v okolí, bývá hrubě odstrčeno.
A rozšířené toto chování není ani u jiných lidoopů. Kooperativní výchova je podle autorky jedinečná lidská vlastnost, protože nás odlišuje od našich nejbližších příbuzných, tedy šimpanzů či goril, kde se matky starají o mláďata převážně samy. Platí to zřejmě i pro šimpanze bonobo, kteří jsou jinak známí svou mírumilovnou a matriarchální společenskou strukturou, jež je kooperativnější než u jiných druhů šimpanzů.
Úspěšné dítě je to důvěryhodné
Aby dítě přežilo v prostředí kooperativní výchovy, muselo si aktivně získávat a udržovat pozornost potenciálních náhradních rodičů. Děti, které se naučily nejlépe signalizovat své potřeby, budit důvěru a rozumět úmyslům, náladám a emocím svých pečovatelů, měly větší šanci na přežití. Tento selekční tlak vedl k obecnému rozvoji sociální kognice a empatie.
Což může mít různé projevy. Kupříkladu posedlost popularitou a náležením k partě, která je zvláště u dospívajících dívek tak jasně patrná, může zřejmě úzce souviset s vytvářením vazeb, které byly v prostředí předků rozhodující pro úspěšnou výchovu dětí. Jejich „pocit sebe sama“ se přímo organizuje kolem schopnosti navazovat a následně udržovat vztahy, proto se současně děsí rozpadu přátelství a dalších sociálních vazeb.
Autorka ve své argumentaci plynule přechází od etologie přes antropologii k nedávné historii i současnosti. Její výklad je fundovaný, ale nechybí v něm ani pasáže populární, esejisticky hravé až spíše žurnalisticko-aktualizační. Například když hledá analogie mezi vzezřením mláďat nelidských živočichů a těch našich. Tvrdí, že i mnohá zvířecí mláďata vypadají tak, aby přitahovala péči. Tak u makaků rhesus nebo paviánů pláštíkových, u nichž matky nedovolují ostatním členům skupiny, aby si jejich novorozence brali a starali se o ně, se malí potomci „honosí černým poporodním kožíškem doplněným jasně růžovou kůží kolem uší, nohou a zadečku, jako by chtěla udělat pořádnou reklamu značce ‚Fungl Nové Mimi‘“. Mláďata afrických gueréz pláštíkových se zase rodí pokrytá jemnou, sněhově bílou srstí. „Opravdu se tyto opice tolik liší od nafoukaných rodičů, kteří vystavují svoje dětičky navlečené do pestrobarevných oblečků luxusních značek?“ ptá se Hrdy s humornou nadsázkou.
Pasti na smysly a zlé bábrlíny
A dodává, že „pastí na smysly” jsou nejen mláďata, ale stejně účinnými signály mohou být i chemické doplňky, které porod doprovázejí, jako placenta. Ta je pro řadu živočichů takřka neodolatelná a její konzumace, placentofagie, se u novopečených matek vyskytuje téměř všeobecně u všech masožravých i býložravých savců, až na několik výjimek. Právě u lidoopů je sporadická. Jak autorka ironicky dodává, většina zpráv o placentofagii u lidí pochází od rodičů z hnutí New Age, kteří se mylně domnívají, že se vracejí k „přirozenějšímu" způsobu porodu: „Je však evidentní, že tento zvyk je přirozený pouze v případě, že lidé napodobují spíše předky předlidské než lidské.“
Svědčí přitom o autorčině intelektuální poctivosti, že si situaci nezjednodušuje a neváhá uvádět i fakta, která její tezi problematizují. Například že samozřejmě není ani zdaleka zaručena laskavost úplně každé babičky. Za určitých okolností se babiččino působení dokonce ukazuje jako vyloženě škodlivé. Třeba „dlouhodobé preference určitých rodinných konfigurací v jistých částech světa“, zejména upřednostňování potomků mužského pohlaví, mohou vést k tomu, že „babička z otcovy strany vezme věci do svých rukou a zbaví se nechtěné vnučky“. Podle statistik prý obecně platí, že vliv babiček z otcovy strany na přežití vnoučat není tak jednotně příznivý jako vliv babiček ze strany matky.
Chytré dvounohé opice bez empatie?
Kniha mírně zpochybňuje i dilema z úvodu recenze. Hrdy totiž zneklidněně konstatuje, že „část dnešních dětí vyrůstá a přežívá až do dospělosti, aniž by kdy navázala vztah s pečujícími dospělými založený na skutečné důvěře, a jejich zkušenosti z dětství pravděpodobně předurčují, jak budou následně pečovat o druhé“. Obává se, že spolupráce, porozumění a empatie nemusejí být konstantním rysem člověka navždy. Vyvíjejí se u každého nově narozeného vždy znovu a jen za určitých výchovných podmínek. Jestliže čím dál větší část našeho druhu nebude mít tyto podmínky, ale přesto přežije a rozmnoží se, nebude už záležet na tom, jak cenné byly pro nás základy spolupráce v minulosti. Soucit a touha po citovém propojení se v případě takového černého scénáře vytratí stejně nevyhnutelně jako třeba zrak u ryb žijících v temných jeskyních.
Naši potomci za tisíce let budou podle autorky i nadále dvounohé opice schopné vytvářet symboly, technologicky zdatné v oblastech, o jakých se nám zatím ani nezdá, a budou stejně soutěživí a machiavelističtí jako dnešní šimpanzi, snad i ještě inteligentnější než dnešní lidé. „Není však jisté, zda budou stále ještě lidmi v těch rysech, které dnes považujeme za charakteristické pro náš druh – tedy zda budou stále ještě obdařeni empatií a zvědavostí ohledně emocí druhých a formovaní naším pradávným dědictvím komunitní péče,“ obává se Hrdy.
Což je provokativní úvaha, k níž je nutno dodat, že by zřejmě bylo potřeba desítek až stovek tisíc let, než by k takové hluboké evoluční změně došlo. A je diskutabilní, nakolik je takový vývoj pravděpodobný. Snad se zatím dá pořád předpokládat, že více se budou rozmnožovat ti, kteří jsou dost empatičtí a kooperativní na to, aby si vůbec našli partnera. I když v případě dystopického vývoje si ovšem umíme představit třeba hromadné množírny neempatických jedinců. Každopádně autorčino varování můžeme chápat jako podnět k tomu, abychom i v éře digitálních technologií pěstovali, kultivovali a opatrovali, čím jsme podle ní mezi lidoopy výjimeční.
