Nejdéle sloužící ředitel NP Šumava: Bylo by bláznivé myslet si, že po mně zbyde nějaký pomník
Národní park Šumava byl vyhlášen v roce 1991. Jeho ředitelé se pak často střídali, zvláště za vedení Jana Stráského se tam situace silně vyostřila. Tehdy, v létě 2011, jím řízená Správa NP Šumava rozhodla začít kácet kůrovcem napadené smrky i v bezzásahových částech parku. Vzbudilo to silný odpor ekologických organizací i velké části vědců: aktivisté tehdy fyzicky blokovali cestu těžké technice a přivazovali se ke stromům, aby je vlastními těly bránili.
Roku 2014 se desátým ředitelem parku stal přírodovědec, ekolog, ochránce životního prostředí a malíř Pavel Hubený (* 1963) a je jím dosud, takže se na zmíněném postu udržel déle než všichni jeho předchůdci. A právě s ním připravil nakladatelský redaktor a básník Radek Štěpánek (* 1986) rozhovorovou knihu Divočina je naše šance s podtitulem S Pavlem Hubeným o Šumavě, vlcích, lidech a přírodě, kterou právě vydalo NLN - Nakladatelství Lidové noviny. Vysvětluje v ní, jak vnímá minulost i budoucnost ochrany přírody na Šumavě a jak vůbec chápe pojem přírodní divokosti.
Přirozené cykly, party… a jejich rozbíječi
Pochopitelně v ní obšírně mluví o tématu kůrovce. Přesvědčivě ukazuje, že kůrovcové kalamity se do šumavských lesů vrací pravidelně a jsou součástí přirozeného cyklu: „K odumření více než poloviny stromů, v tomto případě smrků, dochází průměrně jednou za 170 let. V porostech, kde s nimi rostou i buky a jedle, může nastat období třeba půl století, kdy ten les vypadá skutečně jako jedlová bučina“. Nebo jeřábový les, než zase začnou dominovat smrky. Pomocí drobné personifikace dokonce tvrdí, že si šumavský les „sám konstruuje vhodné podmínky pro svůj život, včetně hospodaření s vodou“, která se tam hojně zadržuje v četných vývratech. A „v partě organizmů, které vytvářejí vhodné prostředí, je i lýkožrout smrkový“.
Což řada vědců tuší už delší dobu, ostatně zmíněného roku 2011 si zřejmě větší část laické i odborné veřejnosti zprvu přála spíše to, aby těžaři stromy nekáceli. Jenže tehdy si vedení správy objednalo jistou PR agenturu, jíž se povedlo silně polarizovat názory ve společnosti, agentura dokonce později vyhodnotila svoje tehdejší působení jako příklad úspěšně vedené kampaně. Hubený to zažil na vlastní kůži: s kamarády, s nimiž si předtím dlouhé roky rozuměl, se kvůli tomu ošklivě pohádal a musel dokonce, onálepkován jako „zelený extremista“, odejít z hospody. Od té doby se ale situace uklidnila, manipulativních kampaní alespoň co se týká této oblasti ubylo, bezzásahové území se postupně rozšiřuje, takže na české a bavorské straně (s pomocí rozumných lidských zásahů) vzniká ve střední Evropě jedinečné území, v němž si příroda opět žije po svém, k čemuž patří i tom, že se na něm obnovuje populace tetřevů, rysů i vlků. Ty Hubený líčí jako zvířata zvědavá a hravá – když už se k člověku přiblíží, je to nejčastěji právě z těchto důvodů, ne že by měli neodolatelnou chuť na Karkulku.
Rekvalifikovaní lesníci
Nezastírá ale, že současné směřování parku ne všichni vítají, například lesníci si jen těžko zvykají na představu, že odteď už budou jen monitorovat a měřit stromy, jak se rozpadají, nikoli je kácet. Na Šumavě už podle Hubeného koncepce klasičtí lesníci prostě nebudou tolik potřební. Za padesát let tam má „téměř všude vládnout divočina“, tamní vesnice budou centry turismu, gurmánských potěšení a osvěty v návštěvnických centrech. Lidé z nich budou vyrážet, aby si divočinu prohlédli a zažili.
Toto směřování s sebou nese i některé paradoxy: při odstraňování meliorací, které z krajiny odváděly vodu, někdy stojí před dilematem, zdali by přitom nevnikly další škody. A tak i zde to zaměstnanci NP někde raději nechávají na přírodních procesech: „Když divočina dostane šanci volně působit, s mnoha opatřeními si časem poradí sama. Stromy odumřou, popadají, vytvoří se vývraty, díry, meliorace se zázemní… Bude to sice trvat déle, než když mu pomůžeme, ale samo prostředí má nástroj k tomu, aby se dokázalo zahojit“. Současně Pavel Hubený reflektuje, že součástí jeho práce jsou věci, které ho osobně netěší ani neuspokojují. Například „podíl na zprofanování některých krásných míst, kam dříve tolik lidí nechodilo“, který ale mají všichni, kteří veřejně propagují jakákoli místa dosud nezničená masovou turistikou.
Živoucí loď, ne pomník
Na svém díle nijak fanaticky nelpí, je srozuměn s tím, že v přírodě a ještě více v uspořádání lidských věcí (a v tom, jak k přírodě přistupujeme) se stále vše mění. Takže se sympatickým nadhledem konstatuje: „Bylo by bláznivé myslet si, že tady po mně zbyde nějaký pomník. Nebo že vytvořím něco, co se pak už nikdy nezmění“.
Publikace je orientována hlavně na současnost a nepříliš dávnou minulost, ta starší nejen že v ní pochopitelně příliš reflektována není, ale padne v ní i trochu naivní otázka, jestli se o velké šelmy začali lidé zajímat až ve chvíli, kdy se staly vzácnými. Odpovědět můžeme, že zvláště medvěd byl coby vládce lesa uctíván od pradávných dob, viz k tomu výbornou knihu Medvěd. Dějiny padlého krále (Argo, 2011).
Z publikace Divočina je naše šance je patrné, že její původci mají i „umělecké“ střevo. Dostane se v ní i na Karla Klostermanna, dozvíme se z ní, že nejlepší knihou o rybách, kterou kdy četl Radek Štěpánek, je beletristický životopis jedné konkrétní žijící v Pošumaví, Příběhy štiky Jaroslava Tejčky. A Hubený je v textu představen i jako malíř zobrazující šumavské hory s ženskými tvary. I když nabízí i jiná přirovnání a metafory, například vizi Šumavy jako obří lodi s mnoha palubami a labyrinty stromů obývané milióny většinou neviditelných bytostí. Svým srozumitelným výkladem na její pomyslnou „palubu“ zve i všechny potenciální čtenáře. I když samozřejmě vždycky se budou vyskytovat tací, kteří stále ještě říkají, že na horských hřbetech na Šumavě je kůrovcem a aktivisty způsobená poušť. Jak Hubený dodává, když se takových lidí zeptá, jestli tam byli, řeknou, že je tam nikdo nikdy nedostane: „To je pak těžké“. Každopádně po vydání této knihy by to alespoň teoreticky mohli mít s prohlédnutím svého omylu snadnější. Kdyby ji tedy otevřeli.
