Vládní rada Josef Vaňásek se stal legendou české kriminalistiky. Ve dvacátých a třicátých letech vyřešil dlouhou řadu složitých případů.

Vládní rada Josef Vaňásek se stal legendou české kriminalistiky. Ve dvacátých a třicátých letech vyřešil dlouhou řadu složitých případů. Zdroj: Archív

Dnes sídlí v Karlově ulici Divadelní akademie múzických umění. Počátkem třicátých let tu měl hostinec Hugo Hrubý.
Zavražděný restauratér Hugo Hrubý a jeho manželka Anna s malým Hugem
Sekeru propašoval útočník do pokoje pod paží
Případ staroměstské vraždy sledovaly všechny české deníky
4
Fotogalerie

Skutečné případy rady Vacátka: Trojí vražda v Karlově ulici

Případ, jako byl ten, k němuž došlo mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní v pátek 4. března 1932, policejní rada Josef Vaňásek (později literární a filmový rada Vacátko, o tom na stranách 47 až 49) dosud neřešil. Na jeho konci – nebo spíš začátku – stáli tři mrtví, jeden těžce zraněný, a dokonce poraněné devítiměsíční dítě.

Dějištěm se stal průchozí dům mezi Karlovou a Řetězovou ulicí (dnes zde sídlí Divadelní akademie múzických umění, tehdy byl v majetku záložny Důvěra), v jehož dvoře, po pravé straně, se nacházel hostinec Řemeslnicko-živnostenské besedy. Jeho majitelem byl osmatřicetiletý restauratér Hugo Hrubý. Právě on se stal spolu se svou ženou, čtyřiatřicetiletou Annou Hrubou, a matkou, šedesátiletou Marií Hrubou, obětí strašlivé vraždy. Vrah útočil sekerou a jednal s mimořádnou brutalitou.

Další člen rodiny, Hrubého švagr, bratr restauratérovy ženy Marie, šestadvacetiletý vrchní číšník Jan Větrovský, vyvázl s těžkým zraněním, jež mu způsobila bodná rána vedená v levé části prsou hluboko do plic. Syn manželů – devítiměsíční Hugo – vyvázl naštěstí jen s lehčími zhmožděninami v obličeji.

Vše se odehrálo ve vyvýšeném přízemí v místnosti nad výčepem, v níž celá rodina spala. Vstupovalo se do ní po sedmi schodech. Před dveřmi ložnice zůstala ležet zakrvácená sekera.

Vypovídá kuchařka Průchová

Kolem šesté ráno se na místo vraždy dostavil přednosta IV. bezpečnostního oddělení, takzvané čtyřky, sídlící jen nedaleko odsud v Bartolomějské ulici, Josef Vaňásek i jeho nejbližší spolupracovníci dr. Hora a dr. Zdeněk Borkovec (o takřka rovných šestnáct let později se stane během podobně časného rána prvním vyšetřovatelem smrti Jana Masaryka, vzápětí je mu však případ Státní bezpečností odebrán). Uzavřeno je celé okolí, včetně přilehlé Karlovy a Řetězové ulice.

Mezitím se objeví vozy pražské záchranné stanice – dvě z obětí brutálního zločinu stále žijí, jakkoli jsou v hlubokém bezvědomí a jejich stav je podle všeho beznadějný. A pražský tisk už po několika hodinách hlásí první poznatky z místa činu: „Na širokém loži, úplně prosáklém krví, ležel těžce sekyrou zraněný hostinský Hugo Hrubý, který měl několik ran v hlavě. Až do poslední chvíle byl v bezvědomí a nemluvil. Vedle něj jeho žena Anna se stejnými ranami, z nichž vytékal mozek. Mezi oběma manžely pak naříkal devítiměsíční hošík, rovněž sekyrou těžce zraněný,“ popisuje Národní politika a pokračuje: „Dole pod postelí na zemi ve velké kaluži krve ležela matka restauratérova s hluboce proříznutým hrdlem a se stopami tupých ran na čele. Ta byla již mrtva.“

Pátý člen rodiny – bratr Anny Hrubé a vrchní číšník Jan Větrovský – byl nalezen v chodbě pod schody do ložnice s bodnou ránou v hrudi. „Jenom jemu jedinému se asi podařilo po útoku neznámého pachatele ještě povstat a dojíti mimo byt,“ líčí dál Národní politika. Právě Větrovský zburcoval z posledních sil služebné, které přivolaly policii. Poté i on omdlel.

První ucelené svědectví o událostech osudné noci podala vyšetřovatelům kuchařka Anna Průchová. Ta spala v malém přístěnku odděleném od ložnice dřevěnými dveřmi. Nad ránem byla probuzena dětským nářkem. Po chvíli jí přišlo zvláštní, že matka dítě nijak nekonejší. Naopak dětský pláč jen sílí. Průchová otevřela dveře a strnula hrůzou. „Spatřila jsem starou paní ležeti nehybnou v tratolišti krve na zemi a nad ní skláněl se Větrovský. Pan šéf ležel na posteli a jaksi trhal rukou ležící na pelesti. Do hrozného výjevu zaznívalo naříkání dítěte a steny zraněných,“ uvedla ve své výpovědi. Celou místnost osvětlovala lampička se svíčkou na nočním stole Huga Hrubého, již majitel restaurace nechával přes noc hořet. Kuchařka Průchová byla navíc žena životem protřelá, rázná a statná, takže s ní noční události neotřásly natolik, aby nemohla hned ráno podat zevrubnou – a hlavně důvěryhodnou – výpověď.

Přednosta bezpečnostního oddělení Vaňásek se nyní zajímal o počínání Větrovského, kterého kuchařka spatřila s vražedným nástrojem v ruce. To bylo zvláštní. „Ano, stál v pokoji se sekerou v ruce, byl velmi bledý, vyvalil na mne oči a volal: ,Tady byl někdo se sekerou…‘,“ vykládala dále Průchová. „Ve velkém děsu jsem rychle přirazila dveře, a poněvadž jsem neměla klíče, vší silou jsem se o ně opřela, neboť jsem dostala z Větrovského strach. Nato Větrovský přiskočil ke dveřím, několikráte vzal za kliku a silně se o ně opíral, takže již povolovaly. S vypětím všech sil se mi podařilo jeho nápor zmoci. Po chvíli na mne znovu volal, abych šla dovnitř, že se tam stalo něco hrozného. Řekla jsem mu, aby sešel dolů a vzbudil personál, který spal vedle kuchyně. Pak jsem slyšela, jak chodil v punčochách před dveřmi, jak vyšel ven a u dveří odhodil sekeru.“

Co se dělo v dalších minutách?

Pokračuje kuchařka Průchová: „Polonahá, zkřehlá a strachem se chvějící stála jsem u dveří. Z pokoje doléhal ke mně pláč malého Hugonka a sténání mých zaměstnavatelů. Byly to hrozné chvíle. A vše trvalo hrozně dlouho. Asi po hodině se Větrovský vrátil a znovu na mne volal: ,Slečno, pojďte ven, já jsem bodnutý.‘“

Jak jste mu odpověděla? zajímal se rada Vaňásek.

„Pořád jsem se bála vyjít. A tak jsem jen křikla: ,Jeníčku, volejte někoho na pomoc!‘ A zaslechla jsem, jak znovu sestupuje po schodech do restauračního sálu a volá na děvče z kuchyně: ,Růžo, Růžo!‘ Podívala jsem se na budík, bylo šest ráno.“

O několik chvil později nalezla Růžena Malá číšníka Větrovského ležet v bezvědomí na chodbě s bodnou ranou v prsou a ztropila křik, jenž probudil i další zaměstnance restaurace a obyvatele okolních bytů. Nyní konečně vyšla ze svého pokoje i kuchařka Průchová. Znovu spatřila krvavou spoušť v pokoji a snažila se uklidnit malého chlapce, který ležel mezi těly rodičů. Růžena Malá se mezitím snažila vzkřísit Větrovského.

Všechno se odvíjelo jako ve zlém snu.

Průběh osudné noci

Jenže co se nad ránem v ložnici Hrubých vlastně odehrálo? Vše svědčilo pro to, že do bytu vnikl pachatel, či dokonce pachatelé zvenčí. Železná roleta, která kryla vchodové dveře do restaurace, byla do poloviny vytažená a zajištěná háčkem.

Domovní dveře, jež oddělovaly domovní chodbu od Karlovy ulice, byly zamčené a klíče z bytu, které obvykle visely uvnitř ložnice na velkém železném kruhu, zmizely. Nasvědčovalo to skutečnosti, že se vrah či vrazi protáhli pod roletou a vyběhli z restaurace. Vzali s sebou klíče. Proběhli průjezdem ke dveřím do Karlovy ulice a ty za sebou zamkli.

Brzy bylo také zřejmé, že se ztratila náprsní taška restauratéra Hrubého, v níž měl ještě večer asi deset tisíc korun. Druhý den se chystal zaplatit v pivovaru přibližně čtyři tisíce za pivo, další tři tisíce měl připravené pro řezníka a tři tisíce na výplatu personálu. Vkladní knížky a cennosti se však z ložnice neztratily.

 

Policejní rada Vaňásek začal z dílčích svědectví skládat průběh osudného večera. Na první pohled probíhalo vše normálně. Kuchařka Průchová po zavření kuchyně mluvila ještě chvíli s paní Hrubou a pak odešla spát do svého přístěnku vedle ložnice, aby časně ráno vstala a připravovala jídla na další den. Restauratér Hrubý sešel v průběhu večera o holi do lokálu (Hrubý měl dlouhodobě zdravotní problémy) a hovořil s hosty. Podle všech svědectví byl v dobré náladě a žertoval. Také Větrovský, který stál za nálevním pultem a čepoval pivo, se choval docela normálně. Byl hovorný a družný. Hugo Hrubý nakonec zůstal v restauraci až do půl druhé, kdy odešli poslední hosté. Tehdy ho ještě spatřil noční strážník, jak hovoří u vchodu do domu právě s Větrovským. Vše vypadalo úplně obyčejně. Muži zamkli vchod z Karlovy ulice (zadní vrata v Řetězové zavíral správce domu už v podvečer) a po schodech vystoupali do pokoje. Hugo Hrubý první, Větrovský za ním nesl na železném kole klíče.

Co se dělo poté?

Jediný přeživší, Jan Větrovský, vypověděl, že v okamžiku, kdy vstoupili do pokoje, manželka Hrubého seděla ještě na posteli. Její muž odešel do koupelny a on jako obvykle zamkl zevnitř dveře ložnice, odstrojil se a ulehl na otoman pod oknem.

Jak dlouho spal, nedokáže přesně odhadnout, když ho probudila prudká bolest v prsou. Uviděl nad sebou neznámého muže velké postavy, jenž ho bodl nožem, pak se otočil a vyběhl z místnosti. Jan Větrovský spatřil vzápětí starou paní, jak se zmítá vedle postele v tratolišti krve. Vedle ní ležela sekera.

Větrovský ji v šoku vzal do rukou a zvedl nad hlavu. V tu chvíli si všiml, že se na něj ze dveří sousedního přístěnku dívá kuchařka Anna Průchová. Když s hrůzou zabouchla dveře, snažil se ji přesvědčit, aby otevřela. Jenže kuchařka odmítla, a tak vystrašený Větrovský utekl do koupelny, kde zůstal podle své výpovědi asi půl hodiny. Když se uklidnil, seběhl po schodech dolů a vzbudil dívky, které v restauraci pracovaly. Znovu se také pokoušel přesvědčit kuchařku Průchovou, aby opustila pokoj. Dál už si nic nepamatuje. Omdlel.

Tolik výpověď vrchního číšníka Jana Větrovského.

 

Kdo odemkl dveře ložnice?

Pět dnů po útoku, ve středu 9. března ve dvě hodiny ráno, zemřela v nemocnici Anna Hrubá. O den později kolem sedmé večer ji následoval její manžel Hugo Hrubý. Následná pitva potvrdila, že pachatel zasadil každému z manželů po třech prudkých ranách čepelí sekery a restauratéra udeřil ještě jednou do čela ostřím. Stará paní Hrubá měla na krku čtyři řezné rány, nikoliv však smrtelné, takže pomalu vykrvácela.

Kdo mohl spáchat tak brutální útok?

Josefu Vaňáskovi bylo od počátku zřejmé, že klíč k řešení případu leží v rukou restauratérova švagra Jana Větrovského. Ten se pomalu zotavoval z bodné rány, která pronikla hluboko do plic. Jeho zranění bylo vážné, nikoli však smrtelné. Naopak, lékaři přišli s překvapivým poznatkem: „Podle úsudku znalců, kdyby byl bodnut nalezeným čtyři milimetry širokým, zvlášť broušeným nožem na otomanu, byl by pachatelem jistě probodnut skrz naskrz; ale bodnutí podobného rázu, jako má Větrovský, jsou obvyklá u osob pokoušejících se o sebevraždu nožem. Pravidelně v podobných případech bodne se kandidát sebevraždy nad čtvrté žebro, jak to učinil vrchní číšník.“

Otázka také zněla, co dělal Větrovský mezi čtvrtou ráno, kdy ho kuchařka Průchová spatřila stojícího se sekerou nad tělem Marie Hrubé, a pátou, kdy budil v přízemí služebnou Růženu Malou. Kuchařka Průchová byla přesvědčena, že ve chvíli, kdy Větrovského spatřila, nebyl oblečený, a dokonce, což bylo ze všeho nejpodstatnější, ani zraněný. (Připomeňme, že pokoj byl celkem dobře osvětlený noční lampičkou.) Později v chodbě, kde Větrovského ostatní zaměstnanci nalezli v bezvědomí, měl ale již navlečené modré kalhoty. Průchová také tvrdila, že když sestupoval po schodech dolů, chřestil zavěšenými klíči na velkém kruhu.

A otazníky pokračovaly: Pokud útočil pachatel či pachatelé zvenčí, kdo a jak otevřel dveře zevnitř uzamčené ložnice? A dále: Když byl Větrovský nalezen Růženou Malou v chodbě, byl nejen oblečený, ale měl dokonce čistě umyté ruce a nohy. Den předtím se však nemyl. Že by tak učinil v šoku, když se skrýval v koupelně?

Co bylo také zvláštní, stopy krve objevili vyšetřovatelé na vypínači elektrického osvětlení ve sklepě pod domem. Bylo zjevné, že mohou pocházet pouze od vraha. Ale co ve sklepě pohledával? To bylo brzy zřejmé. Policisté prohledali sklepení budovy a v hromadě popela objevili v novinovém papíru zabalené bankovky v hodnotě 8600 korun. Nyní bylo jasné, že pachatel dům i jeho spletité podzemí znal více než dobře. Tedy, že nepřišel zvenčí, ale patřil k domácím lidem.

Znovu a znovu se proto dr. Hora i přednosta čtyřky rada Vaňásek vraceli k mezerám ve výpovědi Jana Větrovského. V jeho životě násilným sklonům nic nenapovídalo. Od mala platil za mírného, až plachého. „Když viděl zařezávati kuře, utíkal, poněvadž se nemohl dívati na krev.“ V restauraci mu říkali Honza, nejspíš i proto, že nepatřil mezi nejbystřejší. Po absolvování vojenské služby nenašel stálou práci a pomáhal jako přidavač na stavbách. I tady byl oblíbený pro svou mírnou a nekonfliktní povahu.

Když mu švagr Hugo Hrubý nabídl práci ve své restauraci, byl šťastný. Konečně získal solidní obživu. Svou sestru i jejího manžela měl rád a byl jim vděčný. Podle dostupných svědectví ho však provázely v nové práci problémy. V kase mu často chyběly peníze, na práci vrchního číšníka nestačil a restauratér Hrubý mu, navzdory své nemoci, odebral mnohé pravomoci.

Co se týče alkoholu, pil Větrovský málo, a pokud přece, kořalka ho rychle přemohla. Za děvčaty nechodil. V červenci 1928 ho nikoli jeho vinou porazil na Národní třídě automobil. Větrovský utrpěl otřes mozku a několik týdnů strávil v léčebně pro duševně choré v Kateřinkách. Jako odškodné obdržel 3000 korun. Často hovořil o tom, že odjede do Ameriky nebo si otevře vlastní podnik. Na to mu však chyběly peníze.

Přes bezúhonnou minulost Jana Větrovského rada Vaňásek tušil, že nalezl člověka, kterého hledal. Proč by však Větrovský zabíjel svou vlastní sestru?

 

Rekonstrukce na místě činu

Byl čtvrtek 17. března. Od útoku v Karlově ulici uběhlo třináct dní, když podstoupil vrchní číšník Větrovský další z řady výslechů. Kolem osmé večer se psychicky zhroutil a vzápětí také doznal. Ano, byl to on, kdo zavraždil Huga Hrubého, jeho manželku Annu Hrubou a její tchyni Marii.

Druhý den byl Jan Větrovský převezen z pankrácké vězeňské nemocnice do středu města. Policejní auto zastavilo brzy ráno u zadního vchodu budovy (dnes DAMU) v Řetězové ulici. Vrchní číšník Větrovský byl bledý a celý se třásl. Jeho předchozí klid, s nímž jakoukoli účast na zločinu popíral, byl minulostí. Policejní rada Vaňásek ho vyzval, aby na místě činu zopakoval svou večerní výpověď.

A Větrovský skutečně všechno do písmene zopakoval.

Hugo Hrubý ho často – snad nespravedlivě – plísnil a on na něj v důsledku toho zanevřel. K tomu, že svého šéfa zabije, se odhodlal dva dny před činem. Ráno v den vraždy, když vstal a šel do sklepa pro uhlí, aby zatopil ve výčepu, spatřil u zdi sekeru. Ta mu vnukla osudnou myšlenku. Odnesl ji nahoru do chodby a ukryl za lednicí. Po zbytek dne pak na vraždu nepomyslel. Měl spoustu práce. Až večer, když ho Hrubý zase huboval, že nemá výčep v pořádku a v pokladně chybějí peníze, se rozhodl, že svůj čin skutečně provede.

Když před druhou v noci odešel poslední host, zamkl Větrovský domovní dveře. Poté se vrátil do kuchyně a vzal si v přihrádce nůž, který schoval do kapsy. V chodbě si vyzvedl připravenou sekeru a dal si ji pod paži, aby nebyla vidět. Kráčel za restauratérem, jenž pomalu stoupal do schodů.

Věděl, že Hrubý půjde ještě, jak je jeho zvykem, do koupelny, takže se mu podaří vnést sekeru nepozorovaně do místnosti. Zamkl za sebou dveře. Rychle se odstrojil a ulehl na otoman.

Čekal, až všichni usnou.

Kolem čtvrté tiše vstal a začal vraždit. První ránu zasadil Hrubému, ten se ještě probudil, ale vrah mu hned uštědřil další údery. V tu chvíli se pohnula také Anna Hrubá, číšník se naklonil přes spící dítě a také jí zasadil několik smrtelných ran. Devítiměsíčního chlapce přitom nevědomky poranil v obličeji. Jeho nářek vzbudil starou paní Hrubou. Než však mohla cokoli podniknout, udeřil i ji sekerou do hlavy. V tu chvíli mu ale vražedná zbraň vypadla z rukou, a poněvadž stará žena ještě sípala, skočil ke kabátu, z jeho kapsy vytáhl nůž a několikrát ji řízl do krku. Potom znovu uchopil sekeru ležící pod stolem. V tom okamžiku otevřela sousední dveře kuchařka Anna Průchová. Vzápětí zabouchla a vší silou dveře držela.

Číšník se s ní chvíli přetahoval, snažil se ji přesvědčit, aby otevřela.

Co hodlal učinit?

To prý sám nevěděl a neví ani teď.

Když neuspěl, rozsvítil si na okamžik elektrické světlo a vytáhl z kapsy restauratéra Hrubého náprsní tašku. Otevřel ji. Jen pro jistotu. Věděl, že je uvnitř velký obnos peněz. Větrovský začal hledat místo, kde by peníze ukryl. Nakonec se rozhodl pro sklep, kde bankovky zabalené do novinového papíru zahrabal v hromadě popela.

Poté vytáhl železnou roletu u vchodu do restaurace a sekeru odložil před dveřmi ložnice, aby to vypadalo, že ji tu nechal prchající vrah. Pak se Větrovský v koupelně umyl a oblékl si kalhoty, ponožky i boty. Náprsní tašku roztrhl ještě předtím na tři části a odhodil do malého kanálku, kruh s klíči spláchl do záchodu.

Nadešla chvíle, jež ho měla zbavit veškerého podezření.

Větrovský vyndal z kapsy nůž, kterým přibližně před hodinou podřezal Marii Hrubou, a bodl se do prsou. Poté nůž vyhodil oknem z koupelny tak, že spadl do starého hrnce, v němž ho ráno našli detektivové. Přesně jak zamýšlel, i oni se zpočátku domnívali, že ho zde zanechal prchající vrah.

Z posledních sil se nyní Větrovský vypotácel z koupelny a znovu klepal na kuchařku Průchovou. Snažil se ji přesvědčit, aby vyšla ze svého pokoje – ale ta opět odmítla. Větrovský se tedy po schodech sesul do přízemí, kde vzbudil Růženu Malou.

Vrahovu výpověď potvrdil zanedlouho zřízenec kanalizačního úřadu, který objevil v hlavní stoce pod budovou záložny roztrhanou náprsní tašku a asi o tři metry dál také kruh s klíči. Od krveprolití v Karlově ulici uplynulo přesně čtrnáct dní, když policejní rada Josef Vaňásek případ definitivně uzavřel.