Vladimír Mertlík: Táta dělníků, jesličky, Ježíšek a Děda Mráz v roce 1953
V klidu rána Štědrého dne se vynořily na displej paměti vzpomínky dávno zasunuté na hard disku s nápisem Dětství. Pavlačový dům z 19. století s tmavým schodištěm, které nutilo k rychlému sprintu do 3. patra, kde světlo, pronikající skleněnou kopulí dělalo z poseroutků zas hrdiny, prolézající v okolí sklepy vybombardovaných domů za ohradami s plakáty.
Škola Sanytrovka, přes jednu z těchto parcel naproti pavlači, kde šlo o přestávce zahlédnout mámu, jak věší prádlo. Letná před stavbou sousoší genia dějin, učitele a přítele československého lidu, Josefa Vissarionoviče Stalina a fronty na maso za ním. Stráně, poskytující prostor k budování bunkrů a jejich cesty měnící se v zimě v bobové dráhy pro doma vyrobené sedačky s přišroubovanými šlajfkami. Bože, to byl fofr!
Na náplavce břehu Starého města celoročně vyskládané sádky, dřevěné klece, v nichž byly před vánočními svátky „skladovány“ ryby na štědrovečerními stůl. Jaká dobrodružství skýtaly, složeny do čtyřmetrové výšky po vylámání vnitřních stěn a vytvoření nekonečných bludišť. Jaká tajemství v hloubce skrýší nám odhalovaly dívčí blůzky, které jsme ještě včera bez zájmu míjeli. Občanská plovárna, Eldorádo prvních plaveckých temp i prvních pohledů otvůrky ve stěnách do ženských kabin. Až do vyhnání jsme vydrželi civět výlohou na parket kavárny SIA, kde velcí kluci v maďarkách, rourách a károvaném saku trsali rokenrol a přehazovali si holky přes hlavu tak, až ze zahlédnutých kalhotek oči přecházely.
Dětství padesátých let bylo v mnohém pro život poučné, pestré a veselé. Z týdeníků před pohádkami jsme věděli, že dělníci s družstevníky a pracující inteligencí dosáhli pod vedením Sovětského svazu mnoha úspěchů v boji proti mandelince bramborové, americkému broukovi, kterého k nám shazovali z letadel váleční štváči z Volstrýtu, protože nám záviděli naše úspěchy. Radost pracujícím prý také způsobily zprávy o odhalení keťasů a chamtivců, kteří ukryli pod podlahu nebo zakopali na zahradě věci, zboží a cennosti, které byly před znárodněním jejich, aby je nemuseli odevzdat lidu. Někteří z nich byli lstiví a dlouho se maskovali jako hlavní komunisté, ale díky straně, Klémovi a Lidovým milicím byli včas odhaleni, rozdrceni a někteří i pověšeni. Zkraje mých studií 1. třídy obecné bylo náboženství tolerováno jako školní předmět, během nějž se po výprasku rákoskou od katechety urychlila má sekularizace i odklon od víry. Důvodem byl přitom mé odevzdané dílo „Jak se dal Josef bratrům poznati“ vytvořené vodovkami. Má netrpělivost při dokončování díla způsobila, že vodovky se slily v dílo, připomínající „action painting“ osobnosti abstraktního expresionismu, Jacksona Pollocka. Konzervativní katecheta však mé dílo označil za mazanici, na níž by Josefa nepoznalo ani prase, tím méně pak jeho bratři a ztrestal mne.
Před Vánocemi 1953 jsem se dozvěděl, že Ježíšek dárky nenosí. Soudruh prezident Antonín Zápotocký v rádiu nám dětem vysvětlil, že Ježíšek už vyrostl, dospěl, zestárl a zmoudřel. Stal se z něj tak Děda Mráz, který nespí v roztrhaných hadrech v chlívku a nošení dárků nechal na rodičích a on přináší dětem ze Sovětského svazu dárek nejcennější, světový mír! Tatínek sice tvrdil, že jsou to strašný kecy, ale já myslel, že na tom něco bude, že to soudruh prezident musí vědět, když o něm souška učitelka říkala, že hraje moc hezky na tahací harmoniku, a že napsal knížku Rudá záře nad Kladnem o tom, jak se na demonstraci dělníků přejedl kvašených okurek a bylo mu tak moc špatně, až se pokakal. Jak jsem řekl, byla to vážně doba pro děti poučná, pestrá a veselá…
Dodnes i také pamatuji na rozhovor ministra kultury, profesora Zdeňka Nejedlého, který neměl rád nějakého Dvořáka, který ho prý srazil se schodů, když pan profesor přišel žádal o ruku jeho dcery. Od té doby měl prý profesor Nejedlý radši smetanu, ale co měl rád předtím, nám zůstalo tajemstvím.
Vzpomínám si, že se pana profesora ptali po jeho návratu z Moskvy, co se tam stalo a jaké metody výuky přiváží a on pomalu rozvážně odpověděl: „Moskva?…Moskva?...Moskva…to je krásné město, tam jsem také byl…tam bojovali sovětští vojáci s německými vojáky, s Němci…Němci?…Němci!..Němcová, Havlíček, Borovský…a jiní…a jiní…a jiní…a jíní, vánoční stromeček, kapr, ryba…Ryba, Dobiáš, Jeremiáš…ti všichni se dostanou na stůl našeho pracujícího člověka…
Nedávno jsem si na pana profesora Nejedlého vzpomněl při tiskové konferenci pana premiéra.
Hezké vánoční svátky přeje vaše Zpětné zrcátko a Panoptikum
