Epidemie kosily už od starověku v hojné míře nejen civilisty, ale také vojáky | Reflex.cz
nahoru

Epidemie kosily už od starověku v hojné míře nejen civilisty, ale také vojáky

Jaroslav Šajtar31. března 2020 • 08:30
Pacienti společně s personálem za 1. světové války ve vídeňské nemocnici - ilustrační snímek
Pacienti společně s personálem za 1. světové války ve vídeňské nemocnici - ilustrační snímek
• foto: 
National World War I Museum

Současná pandemie nového koronaviru SARS-CoV-2, jež mimořádně těžce doléhá zvláště na Itálii a Španělsko a v celosvětovém měřítku si k 30. březnu 2020 vyžádala už 37 140 obětí ze 777 286 nemocných, nás nutí zahledět se do dřívějška. V minulých stoletích totiž nemoci za války hubily mnohem více lidských životů, a to i vojáků, nežli nepřátelské zbraně. Množství osob se mačkalo na malém prostoru, o nějakých rouškách, a dokonce ani nejelementárnějších prostředcích proti epidemiím si mohly nechat jenom zdát a s hygienou obecně byly na štíru.

Tyfus za napoleonských válek, mor za rusko-turecké války z let 1828 až 1829, cholera a tyfus za krymské (východní) a neštovice za francouzsko-pruské války, jež se odehrály v XIX. století, kdy se už epidemiologie mohla pochlubit nemalými úspěchy, skosily velké množství vojáků. Doktor L. A. Tarasevič ve svém projevu na konferenci bakteriologů a představitelů lékařských a zdravotnických organizací pro boj s nakažlivými nemocemi prohlásil, že „ve válkách XIX. století zahubily mikroby mnohem více lidí než zbraně“.

Starověk

Zřejmě první, kdo nás informoval o epidemiích v armádě, byl slavný starořecký epický básník Homér, který v eposu Ílias vyprávěl, že při obléhání Tróje způsobily Řekům více škod nemoci než nepřátelská kopí.

V V. století př. n. l. vypukla mezi perskými vojsky, jež zaplavila po bitvě u Thermopyl Řecko, děsivá morová epidemie a úplně podlomila jejich síly. O půl století později, za peloponéských válek, morová epidemie vypukla nanovo. Podle Dějin peloponéské války starořeckého historika a tvůrce pragmatického výkladu dějin Thúkídyda jen při své druhé vlně usmrtila 4400 pěších těžkooděnců (hoplítů), 300 jezdců a mnoho dalších vojáků. Roku 395 př. n. l. zdevastovala epidemie kartaginskou armádu obléhající Syrákúsy. Popsal ji starořecký historik Diodóros Sicilský. Adrianos z Tyru, skvělý řecký rétorik, sofista a učitel v Athénách, psal, že epidemie zle řádily rovněž v armádě Alexandra Makedonského v Indii. Za občanské války v Římě vypukl roku 86 př. n. l. v armádě mor, který ji téměř celou zničil.

Roku 125 n. l. vzplanula v římských legiích vyslaných do Afriky u města Utiky poblíž Kartága epidemie moru, jež zahubila 30 000 lidí. O čtyřicet let později, za vlády slavného římského císaře Marka Aurelia, propukla silná epidemie moru v legiích vyslaných pod velením Ovidia Cassia do Sýrie k potlačení povstání a obležení Seleukie. Římští vojáci strádali nedostatkem potravy a po dobytí Seleukie se mezi nimi rozšířila zkázonosná epidemie, již podle dochované legendy zavinilo to, že při hledání pokladů pronikli do jeskyně v Apollónově chrámu, z níž chaldejští kněží jako trest za zhanobení svatyně „vypustili zárodky nemoci“. Vojáci navrátivší se triumfálně do Říma epidemii roznesli a ta pak řádila až do roku 180, tedy patnáct let! (Doufejme, že COVID-19 bude mít kratší životnost.) Z Říma se roznesla do celé Itálie, a dokonce se objevila až na březích Rýna.

Počátkem III. století utrpěla citelné ztráty armáda římského císaře Alexandra Severa uprostřed Caledonských močálů. Roku 425 dolehla na Huny ohrožující Konstantinopol epidemie s takovou silou, že museli odtáhnout.

Středověk

Ve druhé polovině X. století zdecimovaly armádu německého císaře Oty I. epidemie, na něž se umíralo do čtyřiadvaceti hodin. Ve druhé polovině XI. století dopadl na německou armádu Jindřicha IV. mor, zejména pak po dobytí Říma roku 1083. Rok poté vypukla nová epidemie, která vyhladila celou německou posádku ve Věčném městě. I další němečtí dobyvatelé měli smůlu. Roku 1137 zdeptaly epidemie Lotharovu armádu, ale to nebylo nic proti tomu, co napáchaly v armádě císaře Friedricha Barbarossy. V srpnu 1167 vzplála po dobytí Říma v jeho vojsku epidemie takového rozsahu, že ho většinu vyhladila. Koncem téhož století se rozšířila v Horní Itálii v armádě Jindřicha VI. Jak je tedy vidět, Apeninský poloostrov nějak epidemie přitahoval odedávna.

Nesmírnou zkázu způsobovaly epidemie křižáckým armádám. Při první křížové výpravě roku 1097 se rozšířily nejprve mezi ženami a dětmi doprovázejícími vojáky a potom dopadly také na křižáky. Od září do 24. listopadu, tedy za pouhé dva měsíce, jim podlehlo 100 000 lidí! Když ke křižákům dorazily čerstvé posily z Německa, vypukla epidemie znovu a zahubila i je. Někdy umíralo denně až pět set křižáků!

Při druhém křižáckém tažení se epidemie rozšířila v armádě krále Ludvíka VII. v Malé Asii, ale mimořádně těžce dolehla na třetí křížovou výpravu. Podle Michauta zůstalo z celé německé armády naživu jen 5000 pěšáků a 700 jezdců. Své si vytrpěla i armáda egyptského a syrského sultána Saladina. Ve XII. století křižáckou armádu značně zmenšila epidemie úplavice. Německý lékař, vojenský zdravotník a publicista H. Fröhlich odhadoval ve svém stěžejním díle O ztrátách na lidech ve válkách souhrnný počet obětí všech epidemií v křižáckých taženích na tři milióny, ale tato cifra je silně zveličená, poněvadž tak obrovské množství lidí se jich při tehdejší logistice nemohlo ani zúčastnit.

Neúplné zprávy o epidemiích mezi vojáky se dochovaly také z XV. století. Vojsko anglického krále Jindřicha V. po vylodění v Harfleuru postihly žaludeční choroby, které ho zmenšily o tři čtvrtiny. V roce 1486 vypukla při obléhání Granady ve vojsku Ferdinanda Katolického epidemie skvrnitého tyfu, která podle G. Kirchnera skosila 17 000 vojáků.

Raný novověk

Epidemie se prudce šířily za italských válek v XVI. století. Roku 1528 vzplála v Horní Itálii epidemie tyfu, jež se přelila na jih země, kde mezi sebou bojovala francouzská a španělsko-německá vojska. V ležení před Neapolí zahubila 30 000 francouzských vojáků. Bezmála o čtvrt století později se rozhořela silná epidemie tyfu a úplavice v osmdesátitisícové armádě Karla V. obléhající Mety a do dvou měsíců ji ztenčila na třetinu. Roku 1573 přišli Španělé v tyfové epidemii při obléhání severoholandského Haarlemu o 10 000 vojáků.

Rovněž v tureckých válkách nalézaly silné epidemie svou krutou žeň. Současníci tvrdili, že německá vojska zabíjela spíše takzvaná uherská nemoc než turecké šavle. Roku 1542 zdeptal skvrnitý tyfus vojsko braniborského kurfiřta Joachima . V ležení u Budína a posléze při ústupu na něj zemřelo přes 30 000 vojáků. Dvacet let nato dosáhly epidemie v armádě Maxmiliána II. takového rozsahu, že císař musel uzavřít mír výhodný pro Turecko. Své si vytrpěla v tomto století také švédská armáda.

Třicetiletá válka

Nesmírnou zkázu způsobila střední Evropě třicetiletá válka. Semeništěm epidemií byli vždy vojáci, za nimiž se všude, kdekoliv se objevili, šířily nemoci hubící civilisty po tisících. Z dochovaných zpráv vyplývá, že epidemie řádily též v armádách. Známý německý vojenský historik Hans Delbrück psal ve svých Dějinách vojenského umění, že již na začátku vojenských akcí, tj. v zimě 1618 až 1619, ztratila česká armáda u Budějovic přes 8000 zemřelých na nemoci, což představovalo dvě třetiny jejího stavu. Roku 1620 vypukla v Rakousku a v Čechách ve špatně živených vojscích Katolické ligy epidemie skvrnitého typu, jíž podlehlo 20 000 Bavoráků. V následujícím období roznášeli Valdštejnovi vojáci nákazu po celém Německu. Roku 1626 zahubila epidemie úplavice 1600 příslušníků dánské posádky v Tangermünde.

Ačkoli švédský král Gustav Adolf usiloval o dobrý zdravotní stav své armády, epidemie přesto neodvrátil. Jeho armáda, čítající koncem roku 1630 41 675 vojáků, jich za pouhý půlrok ztratila hlavně následkem nemocí čtrnáct tisíc. O dva roky později, po návratu do ležení, jež kdysi opustila, v ní epidemie propukla znovu a od 29. srpna, kdy měla 26 300 vojáků, se do 16. září zmenšila na dvanáct tisíc. V ležení u Norimberka zbylo za čtrnáct dní z 15 000 jezdců sedm tisíc. Z 31 000 pěšáků zemřelo za měsíc 17 000, přičemž jen tisícovka padla v boji. Za nástupce Gustava Adolfa se vojsko během pětitýdenního pochodu ztenčilo následkem epidemie z 22 000 vojáků na dvanáct tisíc.

Aby toho nebylo málo, vypukla epidemie moru. Ve zhořelecké posádce zabil dýmějový mor v roce 1633 435 vojáků. Ve Svídnici, kde se utábořila Valdštejnova a švédská armáda, epidemie kosila muže obou znepřátelených stran po tisících. Z Valdštejnových 30 000 mužů zemřelo 8000 a Švédů 12 000 z pětadvaceti tisíc.

Cromwellovo irské tažení

Epidemie pustošily armádu Olivera Cromwella za irského tažení let 1648 až 1650. Malárie, úplavice a bahenní horečka doslova rozpouštěly celé pluky. Cromwell napsal 25. listopadu 1649 předsedovi Dolní sněmovny Lenthallovi: „Řeknu vám rovnou, že většina vojáků v armádě se hodí spíše pro nemocnici než pro bitvu.“ Přes zimu zdevastovaly zdravotnické ztráty anglickou armádu v Irsku natolik, že musela přivolat posily. Epidemie ustala až v dubnu 1650.

Známý sovětský demograf Boris Cezarevič Urlanis soudí ve své historicko-statistické studii Války a evropské obyvatelstvo, jež vyšla i v češtině a z které pochází většina citací a statistických údajů obsažených v tomto článku, není-li uvedeno jinak, že celkem v XVII. století zemřelo v armádách na nemoci 2,2 miliónu osob!

Horší než nejkrvavější bitvy

O tom, jak vypadala situace v XVIII. století, nejlépe vypovídá obsáhlý dialog mezi hlavním hrdinou Polemyatrem a jeho přítelem Leocestem v knize Francouze Rémyho Forta o otázkách vojenského zdravotnictví.
Leocest se ptá Polemyatra, co dělal za války.
„Polemyatr: Bojoval jsem.
Leocest: Bojoval? S kýmpak?
Polemyatr: S nepřítelem.
Leocest: S jakým nepřítelem?
Polemyatr: S nepřítelem pro vojska nejnebezpečnějším.
Leocest: Patrně míníte nemoci, ale podle mého názoru jsou železo a oheň mnohem nebezpečnější.
Polemyatr: Ale měl byste vědět, že nemoci obvykle hubí v armádě více lidí než zbraně a působí často citelnější ztráty a větší zkázu než nejkrvavější bitvy.
Leocest: Což je možné, aby na nemoci umíralo více vojáků než na rány? Vždyť padlých v bitvách bývají deseti- a statisíce.
Polemyatr: Za prvé, není nijak snadné zabít tolik ozbrojených lidí, a za druhé, nebývají bitvy tak časté... Většina vojáků v bitvě neumírá a obyčejně se přesvědčujeme, že z velkého počtu bojujících připadá na třicet raněných sotva deset mrtvých. Kromě toho nesmíme zapomínat, že se na jedinou ránu neumírá tak často... Naopak nemoci hubí vojska ustavičně a v takovém rozsahu, že je těžké vyhnout se jejich léčkám a bránit se jejich útoku. Nemoci nikdy neuzavírají příměří, které tak často uzavírají válčící strany; nemoci pronikají do řad vojska stejně jako špehové a přestrojení nepřátelé a dostávají se do všech částí tábora, vstupují do stanů vojáků, zastihnou je nenadále a zakroutí jim krk dříve, než se mohou začít bránit; proto nezapomínejte, že právě nemoci oslabují a hubí celé armády.“

Tato slova potvrzuje německý statistik Georg Friedrich Kolb, jenž vypočítal, že ve válkách údobí 1733 až 1864 zabily nepřátelské zbraně půldruhého miliónu lidí, ale nemoci šest a půl miliónu! Největší ruský historik poloviny XIX. století, univerzitní profesor Sergej Michajlovič Solovjov, napsal ve svém životním díle Dějiny Ruska od nejstarších dob o tažení švédského krále Karla XII. do Ruska během severské války (1700 až 1721): „Tažení zpustošenou zemí bylo pro hladové vojsko těžké; vojáci musili sami sklízet z polí klasy a mlít je mezi kameny na mouku. Ke všemu se ještě neměli kde ukrýt před neustávajícími lijáky a usušit se.

A pak přišly nevyhnutelné následky vlhka a špatné výživy – nemoci; vojáci říkali, že je léčí tři doktoři: doktor Vodka, doktor Česnek a doktor Smrt.“ Podle Urlanisova odhadu v severské válce zemřelo na nemoci 200 000 vojáků, z toho polovina ruských, ve válce o dědictví rakouské (1741 až 1748) 300 000, v sedmileté (1756 až 1763) 350 000, v tureckých válkách XVIII. století 600 000 a stejný počet ve válkách revoluční Francie (1792 až 1800). Roku 1778 vypukla válka o dědictví bavorské mezi Rakouskem a Pruskem, jež trvala do roku 1779. Podle knihy rakouského vojenského statistika s belgickými kořeny Gastona Bodarta Ztráty na životech v moderních válkách zemřelo na nemoci 12 625 rakouských vojáků, což představovalo dvě třetiny všech ztrát armády Marie Terezie. Podle E. Richtera skosily epidemie 12 000 pruských vojáků.

Obrovskou úmrtnost na nemoci vykazovala vojska dobyvatelů XVIII. století v koloniálních válkách, kde se na nich podepsalo pro Evropany nezvyklé a nezdravé podnebí – až čtyři sta tisíc!

Napoleonské války

Urlanis usuzuje, že v napoleonských válkách let 1805 až 1815 zemřelo na nemoci zhruba 900 000 francouzských vojáků, k nimž připočítává 300 000 jejich spojenců, takže dospívá k výslednému číslu 1,2 miliónu vojáků zemřelých na nemoci v armádách Napoleona Bonaparta. Výše zmiňovaný Bodart se přiklání k dvojnásob nižší cifře, přičemž sem započítává i zemřelé vyčerpáním, hladem, vlivem nepříznivých klimatických podmínek a při mimořádných událostech. Ze zdravotnického hlediska se nejzhoubnější stala válka ve Španělsku v letech 1808 až 1814 (250 000 císařových vojáků zemřelých na nemoci) a tažení do Ruska v roce 1812 (150 000). Urlanis píše, že na nemoci zemřelo 1 150 000 císařových protivníků, a tudíž nemoci v napoleonských válkách zahubily 2 350 000 vojáků!

Od napoleonských válek po rusko-japonskou

Pro toto období existuje již poměrně dostatečný a spolehlivý statistický materiál. Pro přehlednost jsme údaje shrnuli do následující tabulky:

Počet zemřelých na nemoci v % k početnímu stavu armád v letech 1798–1905

Tabulka zemřelých vojáků na nemoci během válečných tažení

*Pro zajímavost uveďme, že to byla první velká válka, o níž existují oficiální souhrnné informace; ty dřívější se týkaly zpravidla pouze jednotlivých bitev či tažení. Známý antropolog profesor V. V. Bunak napsal v článku Nové údaje o válce jakožto biologickém faktoru, uveřejněném roku 1922 v Ruském lékařském časopise, že „spojenecká vojska v krymské válce ztratila 491 453 mužů zemřelých na nemoci“, což je fantasmagorické hausnumero.

Velká válka

Do vypuknutí první světové války, v řadě zemí nazývané Velká, lékařství značně pokročilo. Hromadné očkování proti tyfu, choleře a tetanu, izolování infekčně nemocných, výstavba velkého množství léčebných ústavů a zavádění profylaktických opatření způsobily, že podíl zemřelých na nemoci v porovnání s předchozími konflikty výrazně poklesl. Ne však ve všech zemích. Dokládá to následující tabulka:

Počet zemřelých na nemoci v první světové válce podle jednotlivých zemí

Spojenci:

Počet zemřelých na nemoci v první světové válce podle jednotlivých zemí - spojenci

Ústřední mocnosti:

Počet zemřelých na nemoci v první světové válce podle jednotlivých zemí - Ústřední mocnosti

*Sovětský vojenský publicista a statistik lidového komisariátu zdravotnictví Vl. Avramov uváděl v článku Oběti imperialistické války v Rusku, otištěném ve Zprávách lidového komisariátu zdravotnictví č. 1–2/1920, že od začátku války do 1. října 1917 onemocnělo 5 069 020 vojáků (88 836 důstojníků a 4 981 084 příslušníků mužstva), z nichž podle sovětského vojenského lékaře, hygienika a statistika V. I. Binštoka při 2,5% úmrtnosti zemřelo 126 778 osob, zaokrouhleně 130 tisíc. Avramov ovšem do svého přehledu nezahrnul onemocnělé na kavkazské frontě a v zahraničí. Je zřejmé, že Urlanisův údaj o 155 000 zemřelých na nemoci je značně snížený.
**Bez domorodých příslušníků koloniálních vojsk a nosičů.

Pro zajímavost uveďme, že francouzský časopis Drapeau bleu (Modrý prapor) uvedl ve svém vydání z 13. prosince 1919 více než dvojnásobný počet zemřelých na nemoci během Velké války. Patrně do nich zahrnul oběti pandemie španělské chřipky. Čísla se zkrátka podle různých autorů někdy velmi dramaticky liší.

Počet zemřelých na nemoci podle Drapeau bleu

Spojenci:

Počet zemřelých na nemoci podle Drapeau bleu - Spojenci

Ústřední mocnosti:

Počet zemřelých na nemoci podle Drapeau bleu - Ústřední mocnosti

V lednu 1918, několik dní poté, co rada lidových komisařů Sovětského Ruska uznala nezávislost Finska, vypukla v zemi tisíců jezer revoluce a občanská válka, jež sice trvala jen do 5. května, měla však nesmírně krutý a krvavý průběh. Z 35 384 mrtvých zemřelo podle ředitele Ústředního statistického úřadu Kovera na nemoci způsobené válkou 15 020 mužů a 399 žen.

Období mezi dvěma světovými válkami

Během občanské války a zahraniční vojenské intervence v Sovětském Rusku (1918–1922) onemocnělo podle statistické studie Rusko a SSSR ve válkách XX. století 6 242 926 rudoarmějců (3 785 516 v letech 1918 až 1920 a 2 457 410 v letech 1921 až 1922). Studie bohužel uvádí dohromady zemřelé na zranění a nemoci. Urlanis předpokládal, že na nemoci zemřelo 300 000 příslušníků Rudé armády, to je bezmála dvakrát víc než ruských vojáků v první světové válce! Co se týče bílé armády, soudil, že v ní podlehlo nemocem asi 150 000 vojáků.
Sovětsko-polská válka, rozpoutaná koncem roku 1918, trvala do roku 1920. V tomto roce onemocnělo infekčními nemocemi 315 838 polských vojáků, z nichž 13 823 (4,3 procenta) zemřelo. Ruský publicista Boris Vadimovič Sokolov uvádí ve své knize SSSR a Rusko na jatkách, vydané v Moskvě roku 2013, že během intervence na Sibiři zemřelo na nemoci 1717 japonských vojáků.

Druhá světová válka

Tehdy zaznamenala vojenská medicína velkolepé úspěchy. V německé armádě, která postavila mnohem více vojáků než za první světové války, jich zemřelo na nemoci méně – 125 tisíc. Počátkem září 1945 oznámil mluvčí japonské vlády na 88. zasedání parlamentu, že v armádě onemocnělo 4 470 000 lidí a v námořnictvu podlehlo nemocem 1500 osob. Toto rozdělení je však do očí bijící. Mluvčí u armády neuvedl zemřelé na nemoci a u námořnictva nemocné, což postrádá jakoukoli logiku. Později uveřejnilo císařské ministerstvo války skoro desetkrát méně nemocných: 470 tisíc. Je patrné, že taková čísla nemají se skutečným stavem nic společného.

Počty zemřelých na nemoci pouze v pozemních armádách čtyř anglosaských mocností vypadaly podle Měsíčního statistického bulletinu č. 5/1946 a IV. svazku Preventivního lékařství ve druhé světové válce následovně: USA 15 779 z 10 420 000 (úmrtnost 0,15 procenta), Kanada 1595, Austrálie 2953 (pozdější údaje Australského válečného památníku v Canbeře jsou několikanásobně vyšší: v pozemní armádě zemřelo 6038 osob, z toho 2658 přímo v Austrálii, v námořnictvu 147 plus pět osob Ženské pomocné služby loďstva a v letectvu 342, z toho jen 40 na evropském a severoafrickém válčišti; to je dohromady 6532) a Nový Zéland 210. Za Velké vlastenecké války (včetně války s Japonskem), kdy Sovětský svaz zmobilizoval více než dvojnásobek vojáků v porovnání s Ruskem za první světové války, podle oficiální sovětské/ruské vojenské lékařské statistiky onemocnělo 7 641 312 příslušníků Rudé armády a válečného loďstva, z nichž 267 394 (3,5 procenta) zemřelo.

Období po druhé světové válce

Podrobná statistická studie Rusko a SSSR ve válkách XX. století uvádí, že v korejské válce (1950 až 1953) zemřelo na nemoci 21 sovětských vojáků, ve Vietnamu (1965 až 1974) tři, v arabsko-izraelských válkách (1967 až 1974) deset, v somálsko-etiopské válce (1977 až 1979) tři, při okupaci Československa od 21. srpna do 20. září 1968 čtyři, a v Afghánistánu (25. 12. 1979 až 15. 2. 1989) 833 (820 příslušníků Sovětské armády a 13 KGB).

Jak víme, Američané sice průběžně informovali o svých ztrátách například v Koreji, ve Vietnamu, v Afghánistánu a Iráku, obvykle však uvádějí jen počty mrtvých, případně bojová a nebojová úmrtí, jež striktně oddělují. O úmrtnosti na nemoci se nicméně zřídkakdy dozvíme podrobnosti, třebaže je jasné, že v tak extrémně nezdravých a klimaticky odlišných podmínkách k nim musí docházet. Micheal Clodfelter ve svém životním díle Válčení a ozbrojené konflikty z roku 2008 uvádí, že během vietnamské války 117 amerických vojáků podlehlo malárii, 22 žloutence a 481 ostatním nemocem.

Obecně můžeme tvrdit, jak vyplývá z předchozích tabulek a údajů, že o úmrtnosti vojáků na nemoci máme podrobnější údaje o XIX. století a částečně o první světové válce než o druhé světové a konfliktech po ní následujících. Vojenská statistika je ostatně velice ošidná. Ostatně sám velký Napoleon I. kdysi prohlásil: „Lež jako ve vojenské denní zprávě,“ což mu ovšem nebránilo ve vlastních vojenských zprávách leckdy výrazně zkreslovat skutečnost ve svůj prospěch.

 

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější