Deník z intenzivky: Strach nemám, ale roušku nosím i doma | Reflex.cz
nahoru

Deník z intenzivky: Strach nemám, ale roušku nosím i doma

Iva Roze29. března 2020 • 11:00
Zdravotní sestry Jitka Nekovářová (vlevo) a Iveta Hačková jsou na nohách celý den. Ačkoli na videu mluví o tom, že mají zatím na starost „jen“ čtyři pacienty s koronavirem, zanedlouho jim na ARO přivezli dalšího, pátého pacienta.
• video: 
Jarmila Štuková

Máme dost lůžek? Je dost plicních ventilátorů? A hlavně: bude dost personálu, který by je obsluhoval? Na to, čím momentálně procházejí lékaři a sestry intenzivní péče, budeme postupně přinášet odpovědi v této časosběrné reportáži z Kliniky Anesteziologie, Resuscitace a Intenzivní Medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze kde se připravují na možný příliv pacientů s těmi nejzávažnějšími komplikacemi způsobenými koronavirem COVID-19. Všechny díly Deníku z intenzivky si můžete přečíst zde

Den 5 (28.3.) – Tahle práce není pro starý

Se sestrami z oddělení ARO stačí strávit půl jejich běžné služby a člověk hned rozumí, proč tady pracují samí mladí. „Práce na JIP je náročná,“ říká zástupkyně staniční sestry Romana Pucholtová, „a to fyzicky i psychicky.“ Pod to se můžu podepsat. Jen bych tam – po tom, co je mám příležitost pozorovat při práci – ještě doplnila, že je nesmírně náročná.  

Sestry (a to nejen ženy, ale i zdravotní bratři a záchranáři) v intenzivní péči působí – zvlášť teď při pandemii – jako příslušníci nějaké elitní bojové jednotky. Celý den si nesednou. Vlastně tu ani nemají židle. Buď stojí u ředícího pultu a připravují léky, nebo běhají od pacienta k pacientovi. Jen co dokončí hygienu, je potřeba vyměnit kapačky. Pak nějaký pacient kašle a dusí se. Dalšímu píská něco na monitoru. Což je další věc. Pořád tady něco houká a pípá. Pííííp-pííííp-píííp znamená, že pacientovi klesl tlak. Kratší píp-píp-píp je z ventilátoru a znamená, že se musí odsávat. Jednoduché píp znamená vyměnit lék. Pak je tu složitější, znepokojivější ting-ting-ting-ting, ale to už jsem zapomněla, co znamená.

Ošetřující sestry všechny ty zvuky vnímají a za pochodu vyhodnocují, který alarm má prioritu. V tom se toho na jednotce intenzivní péče moc nezměnilo, pandemie nepandemie.

Od té doby, co tu ale mají pacienty s koronavirem, je ta práce ještě náročnější proto, že musí pracovat navíc ještě v ochranném oblečení a s respirátorem. A přiznejme si to, v té věci se jednak nedá moc dobře dýchat a druhak vás v tom brzy začne bolet hlava, protože to na obličeji musí sedět pevně, aby to mělo smysl. Ty ochranné „potápěčské“ brýle celkové pohodě taky moc nepřidávají. Strašně se zamlžují. Když pak pod ně musíte dostat ještě dioptrické brýle, je to dvojité peklo.

My jsme tu s fotografkou s nimi zatím jen pár hodin, a už nás bolí všechno: záda, hlava, nohy, vysušené rty i vlasy v culíku pod ochrannou čepicí. Mně osobně svědí celý obličej okolo respirátoru a nejradši bych si ho okamžitě servala.

„Nesahejte si v těch rukavicích na obličej,“ připomínají nám sestry. Což víme, že na infekčním dělat rozhodně nemáme. Ale pro netrénovaného člověka je to jako, když vám máma říká, ať si neškrábete ty štípance od komárů. Když ono to tak svědí! Taky máme žízeň, ale pít nemůžeme, protože máme ten respirátor. V rámci zachování optimismu si ale říkáme, že dehydratovat se je možná teď ten nejlepší plán. Stejně bysme si nemohly odskočit bez toho, abychom se musely složitě vysvléknout a pak zas obléknout do nového obleku. Ten diskomfort je zkrátka obrovský, a to si plně uvědomujeme, že se ani nestaráme o pacienty. Jen to pozorujeme.

Sestry na intenzivní péči musí mít zjevně nějakou jinou DNA než my ostatní smrtelníci. Jsou neskutečně odolné a navíc si ani nestěžují. Ani na ty respirátory. Už jsem zmínila, že se v tom nedá pořádně dýchat?

Nestěžují si ani na to, že jsou v první linii boje s nemocí, se kterou nemají zkušenost. Neví, jestli za pár týdnů skončí jako jejich kolegyně v Itálii. Neví, jak budou vypadat jejich služby. Neví, jestli by teď v karanténě neměly být, jako ostatní matky, radši se svými dětmi. Mezitím, co si zbytek populace momentálně stěžuje úplně na všechno – od toho, že musí nosit roušku, když jdou běhat ven, až po to, že se musí učit doma s dětma – sestry na infekčním si jedou úplně jiný level starostí a izolace. Ony často za svými rodinami ani nechodí, aby je případně nenakazily nebo se nenakazily od nich.

Ošetřující sestra Jitka Nekovářová (37) říká, že sice strach z nakažení sama nemá, ale pro jistotu si zvykla nosit roušku i doma. „Teď už domů, do Mladé Boleslavi, ani nejezdím,“ říká. „Zůstávám radši sama v bytě v Praze.“

Iva Roze




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější