Trump chápe svou funkci jako individuální projekt na zvýšení kapitálu a moci, říká sociolog Pospěch
„Kdyby naše společnost měla lepší a všeobecně sdílenou či přijímanou představu o tom, jak chceme jako kolektiv fungovat, zákazy by se nám líp snášely,“ tvrdí sociolog a publicista Pavel Pospěch (45) v aktuálním rozhovoru v Reflexu č. 19/2026. „Žijeme však v určité bezradnosti, pasivně přijímáme rány osudu od pandemie přes nástup AI po války, a pak každý zákaz považujeme za útok na naši svobodu.“ Knihy brněnského vysokoškolského pedagoga Neznámá společnost i nedávno vydaní Osamělí hrdinové se zabývají mimo jiné kulturou autonomie a negativními aspekty dnes tolik vzývaného individualismu.
„Individualismus může vzkvétat jen tehdy, dokud je na hřišti rozhodčí, a když pískne faul, všichni ho poslechnou,“ řekl Reflexu Pavel Pospěch mimo jiné. Osamělost se v posledních letech stává stále naléhavějším tématem výzkumu nejen ve společenských vědách; v oblasti výzkumu zdraví a kvality života se vrší studie, které identifikují osamělost jako příčinu zdravotních a psychických problémů nejrůznějšího druhu. Co s tím, když svými životy k osamělosti zejména obyvatelé velkoměst vesměs směřují? O tom hovoříme v interview pro tištěný Reflex; zde několik bonusových otázek, které se do printu nevešly.
Je vlastně individualismus záležitostí zcela globální?
Ano. Nedůvěra v instituce je v Česku vyšší než jinde a individualismus taky. Strašně zajímavé jsou Spojené státy, fantastický příklad společnosti, kde je z jedné strany ideová orientace na národ, hrdost na to, že jsme Američani, a zároveň absolutní odpor ke státu. Ve Státech máte často ceny uváděné bez daně, které vám při placení připočtou na paragon, aby každý viděl, kolik přesně státu odvádí. Když se Trump stal poprvé prezidentem, vyšla v té souvislosti ohromná spousta knížek o lidech, kteří žijí v Rezavém pásu, Rust Belt, volí republikány a v životě by jim velmi pomohlo, kdyby měli nějakou tu federální pomoc, ale oni ji hrdě odmítají. Americký individualismus to prostě nepřipustí, představa autonomie je tam velice silná. Mám kolegu geografa, který dělal výzkum v Tennessee. Žil tam mezi populací mladých městských lidí, většina z nich byli černoši, a tihle lidé za třicet čtyřicet let svého života často neviděli jiného státního zaměstnance než policistu. Americká společnost je postavená pro lidi, kterým když zavolají z Los Angeles a dají jim perfektní nabídku práce, tak se pozítří sbalí a letí. Mohou si dovolit všechno nechat za sebou. Ta společnost velice přeje lidem, kteří jsou takto svobodní a mobilní; jakmile však máte nějakou kouli u nohy, děti nebo řekněme zdravotní postižení, je pro vás v tu chvíli ta společnost náročná.
Co dalšího vás v USA zaujalo?
Samozřejmě realita zbraní. I na Yaleově univerzitě v Connecticutu, kde jsem působil. Univerzita se velice dobře stará o svoje zaměstnance a studenty, takže když dojde k nějakému zločinu v oblasti kampusu nebo jeho okolí, dostaneme všichni e-mail. Nastěhovali jsme se tam na adresu, která vypadala výtečně a byla nám doporučena, šlo o bydlení v bezprostřední blízkosti kampusu. Asi po čtyřech dnech nám přišel e-mail, že se na té adrese střílelo, přímo na naší ulici. Ale že můžeme zůstat v klidu, protože šlo o non-random shooting, tedy o nikoli náhodnou střelbu, prostě si někdo s někým vyřizoval účty. Událo se to v poledne, my se ženou seděli na workshopu a říkali si: Proč v poledne? Stříleli po sobě před obědem, nebo po obědě?
Špagety asi nebyly al dente…
Zajímavé ještě je, že New Haven je sídlem slavné Yaleovy univerzity, ale je to jedno z nejchudších měst ve Spojených státech. Magistrát nemá ani na to, aby pořádně odklízel sníh. Univerzita má ve svém kampusu stomilionové majetky, jenže nějakých 30 až 40 % budov ve městě patří univerzitě a ta je osvobozena od daní. Město je tak chudé, protože jeden z největších majitelů budov neplatí daně, a kdyby si na univerzitu zkusilo došlápnout, že chce, aby platila daně, univerzita řekne, že se odstěhuje jinam. Další ukázka americké volnosti, která je až děsivá: co si vyjednáte, to máte. A Yale si vyjednala, že nebude platit daně, protože přináší městu byznys a spoustu bohatých lidí.
Působí se vám vědecky líp tady, ve střední Evropě, nebo tehdy na Yale?
Z hlediska zdrojů, které jsou k dispozici, by se mi rozhodně působilo líp tam. Ten servis – cokoliv jsme potřebovali, jsme druhý den měli, každou odbornou monografii. Yaleova univerzita je jednoduše ohromně bohatá a zároveň hodně žije ze své prestiže a snaží se ji zvyšovat. Dochází tam k efektu svatého Matouše, tedy k jevu známému v sociologii též jako akumulovaná výhoda – bohatší a úspěšní se stávají čím dál bohatšími a úspěšnějšími, zatímco chudí dál chudnou a smůla se jim lepí na paty. Jakmile na Yale přilákáte výborné studenty, hlásí se jich tam čím dál víc a tím pádem si vybíráte z většího počtu kvalitních uchazečů. Na doktorát se tam hlásí tisíce lidí z celého světa, takže tam bez ohledu na vše skončí jen ti nejlepší.
Předloni vydaná fascinující kniha Jana Beneše Koldům v Litvínově – Dům jako sociální zrcadlo mi proměnila pohled na paneláky. Co si o nich myslí sociologové?
Paneláky, ty příslovečné Husákovy hradby, které lemovaly okraje velkých měst jako středověká opevnění, byly součástí řešení krize bydlení. Z panelů se levně a rychle stavělo a tím pádem byly napasované na určitou demografickou skupinu. Sám jsem v osmdesátých letech nevyrůstal v paneláku, stěhovaly se tam mladé rodiny s dětmi. Což pak vytvářelo problémy – v jednu chvíli všichni potřebovali školku, pak najednou nikdo, za dvacet let zase všichni… Obyvatelé mohli tvořit komunitu, třeba děcka ze stejného vchodu. Paneláky byly vlastně trošku pokřivená verze modernistické utopie. Model paneláku představil Le Corbusier na začátku dvacátého století a mělo to být vertikální bydlení v zeleni. A existují sídliště typu brněnská Lesná, kde skutečně bydlíte v zeleni a nájmy jsou tam vysoké, protože je po takovém bydlení velká poptávka. Negativní reputace paneláků je pochopitelná, ale původní myšlenka byla velice optimistická, až utopická – krásná zelená města.
Komunitní bydlení, soužití na kolejích, sdílení automobilů – o společné vlastnictví se člověk stará poněkud hůř. Když děláme takříkajíc na sebe, což jsme jako národ dlouho nemohli, jsme v tom podstatně lepší, než když se máme starat o společný majetek nebo prosazovat ideje prospěšné pro celek…
A přitom třeba ve Vídni je ohromná věc družstevní bydlení. Ale fakt je, že komunitní vlastnictví potřebuje pravidla. Když máme společnou zahrádku, musejí se rozdělit nebo zaplatit služby: že to prostě někdo vyhrabe nebo poseká a že to nebude pořád ten samý člověk. Pravidla jsou opět ta nepopulární regulace, někdo nás do něčeho tlačí. Rádi si představujeme komunity jako něco, kde se členové domluví a v souladu s tím dobrovolně konají… Jenže pravidla se nevyrábějí pro kamarády, ale pro nepřátele. Potřebujeme pravidla pro situaci, kdy to někdo neudělá dobrovolně.
Je v dnešní době něco, na co bychom se měli soustředit jako společnost, abychom pak jako jednotlivci snáze dosahovali svých ideálů a mohli si dál lebedit v individualismu?
Moje odpověď je asi předvídatelná: když hrajete fotbal, můžete být individualisti, můžete s míčem na kopačce sólovat a hrát si to po svém – dokud ovšem platí pravidla. Individualismus může vzkvétat jen tehdy, dokud je na hřišti rozhodčí, a když pískne faul, všichni ho poslechnou. Čili dokud instituce vytvářejí rámce, které umožňují usilovat o individuální úspěch a splnění individuálního snu. Ale musí být jasný půdorys hřiště.
Poslední dobou se populističtí i autoritářští politici snaží ten půdorys jaksi přelajnovat – vkliňují do zákonů nenápadné dovětky, rámce se pokoušejí přešít sobě na míru.
Oni tím narušují étos toho úřadu, protože ten má být v podstatě neosobní. U nás se říká státní správa, jinde se říká služba – někomu se dostalo té pocty, že může sloužit jako premiér. Vlastně i Trump slouží jako prezident, jen reálně nechápe svou funkci jako službu, ale jako individuální projekt na zvýšení svého bohatství, kapitálu, vlivu, moci. Vědomí, že je v demokratických zemích úřad službou, mnohým politikům chybí a bohužel se za to přestali stydět. Ale tím se zase vracíme k tématu institucí a k našemu ambivalentnímu vztahu k nim. Na jedné straně instituce potřebujeme, na straně druhé se jim vzpíráme a jsme rádi, že si věci můžeme dělat po svém. V jednom našem výzkumu jsme vedli rozhovory s obyvateli malých obcí na hranici krajů. Ti to mají těžké s nemocnicemi, ale třeba i s dopravou – kraje objednávají autobusy i vlaky a jezdí se se slevovými průkazkami v rámci daného kraje, ale když chcete přejet jeho hranice, rázem je to dražší. Starosta říkal: „Musím svolat jednání dvou hejtmanů, aby nám sem zavedli autobus, ale umíte si představit, že k nám na náves přijdou hejtmani a budou řešit moje problémy?“ Bylo zajímavé sledovat z jedné strany frustraci z toho, jak je infrastruktura špatná a jak je všechno daleko a složité, ale z druhé strany hrdost: nikdo nám nepomůže, tak si to prostě zařídíme sami. Žádný narativ oběti! Dílem postesk, že to bylo dřív lepší, občas i stesk po komunistech, ale zároveň odhodlání poradit si sami, když nás v tom systém nechal.
Tohle prostředí tedy generuje voliče populistických stran? Frustrace a víra ve svoji vlastní sílu?
Částečně. V Česku je to ale spíš tak, že se volí všude víceméně stejně, jen velká města se vzdělanými lidmi volí jinak. U nás periferie výrazně nevyčnívá, v okolních zemích je ten rozdíl mnohem výraznější.
Jsme, pokud jde o individualismus, na určitém vrcholu? Nebo to může ještě kulminovat a poškozovat společnost více?
To je otázka. Mnozí vidí dějiny v metafoře kyvadla – teď jsme vychýlení směrem k individualismu, ale třeba se znovu naučíme oceňovat věci veřejné a víc vnímat hodnotu komunity. Dovedu si to představit, na druhé straně momentálně nevidím ve společnosti síly, které by mohly aktuální kurz zvrátit. I strukturální nastavení společnosti, čili třeba to, jaké máme k dispozici technologie, nám dává obrovskou možnost sebevyjádření a dále individualizuje náš přístup k životu. Spousta lidí třeba může mít pocit, že veřejné zdravotnictví a preventivní prohlídky ztrácejí kus svého smyslu. Vždyť máte k dispozici aplikace a AI agenty, kteří hlídají vaše individuální zdraví, váš osobní trénink nebo vaši formu, a k tomu své influencery, které jako jednotlivci sledujete a kteří vám radí s individuálním zdravím a seberozvojem.
Rozhovor s Pavlem Pospěchem o národním i osobním štěstí nebo o našem žití a bydlení si přečtěte v Reflexu č. 20/2026.
