Kniha popularizačních rozhovorů s badateli zastupujícími různé vědní oblasti ohledává rozdíly a podobnosti mezi člověkem a nelidskými živočichy a organismy, ale i hranice toho, co vše dokážeme svými zásahy do přírodního dění ovlivnit. Je pravda, že environmentální žal je deprese plynoucí ze závislosti na sociálních sítích, takže lidé, kteří místo trávení času na Facebooku chodí do přírody, jím obvykle netrpí?
A liší se nějak kreativita u zvířat, lidí a umělé inteligence? Dá se vzájemná nenávist mezi denními a nočními létavci vysvětlit vrozenou xenofobií? Budeme u nás někdy coby „akustické dědictví“ chránit kohoutí kokrhání nebo zvuk traktoru? Proč se zvětšování ozonové díry podařilo spojeným mezinárodním úsilím vyřešit pár let po jeho objevení, ale problém současných rychlých změn klimatu nikoli? Můžeme záblesky možné budoucnosti nacházet spíše v zapadlých venkovských periferiích než v městských centrech? A co když si o sobě budoucí superinteligence bude myslet, že je člověkem?
Diskutabilní vyjádření o masových střelcích
I to jsou některé z otázek, na které odpovídali přední soudobí vědci a myslitelé spisovateli a novináři Štěpánu Kučerovi na stránkách Salonu Práva. Nyní se některé tyto rozhovory a debaty souhrnně objevily v knize třiatřiceti rozhovorů o antropocénu Jen další konec světa (vyd. Druhé město). Nad aktuálními problémy současného světa v ní hloubají sociální antropologové Lucie Trlifajová a Radan Haluzík, sociologové Pavel Pospěch a Daniel Prokop, biologové Jan Zrzavý, Miloslav Nevrlý a Stanislav Komárek, historička vědy a religionistka Anna Kvíčalová, teoretický fyzik Carlo Rovelli, filozof a spisovatel Michal Ajvaz či filozofka nových médií Dita Malečková. Nechybí ani nedávný rozhovor s Terezou Matějčkovou obsahující autorčina diskutabilní vyjádření o masových střelcích, který po svém samostatném publikování vyvolal rozsáhlou polemiku.
I když jednotlivé kapitoly řeší žhavá dilemata současnosti, pomyslně se občas vracejí ke starším myšlenkovým proudům připomínajícím animismus. Kupříkladu když je kybernetik a filosof Ivan M. Havel dotázán, co si myslí o konceptu panpsychismu, tedy o hypotéze, že vesmír je prostoupen vědomím, označí to za zajímavou myšlenku, i když s hravě sebeshazujícím dovětkem: „Neberte mě vážně, protože všechno divné mi přijde zajímavé.“ Zcela seriózně jsou pak myšleny ty rozhovory, ve kterých se tvrdí, že rostliny jsou inteligentní bytosti, které si ustavičně udržují přehled o různých aspektech okolí a skládají si dané informace dohromady (Paco Calvo), a že i zvířata mají surreálné sny, které nejsou jen věrnou rekonstrukcí prožitého (David M. Peña-Guzmán). Biolog a ekolog zabývající se vztahem člověka a přírody Roman Figura zase naznačuje, že někteří nelidští živočichové možná vykazují jakési projevy proto- či pseudonáboženského chování. A také náznaky pohřbívání, což se týká dokonce i ptáků: kupříkladu některé straky se shromažďují u mrtvého družky, jakoby u ní „drží stráž“, někdy ji přikrývají přinesenými rostlinami.
I když na druhou stranu jsou v knize zmíněny zásadní rozdíly mezi námi a nelidskými živočichy. Respektive chování, které zřejmě v živočišné říši není neobvyklé, kdežto v říši lidí je výjimečné a trestné: tak slavná primatoložka Jane Goodallová zmiňuje svoje pozorování, že některé šimpanzice zabíjejí a požírají mláďata ostatních samic. Oběťmi přitom vždycky byla právě jen čerstvě narozená mláďata: „Jako by několik dní trvalo, než se stanou právoplatnými členy společenství.“ Roman Figura v této souvislosti váhavě, ale souhlasně cituje názor Charlese Darwina, že typicky lidskou vlastností je schopnost nezištné lásky ke všemu živému.
Dvě zcela rozdílná náboženství
V tomto směru se k sobě – bez ohledu na obor – dotazovaní vědci názorově blíží. A obecně zpochybňují zažité vnímání člověka jako bytosti zcela odlišné od okolní přírody a panující nad ní. Jak poznamenává třeba socioložka Tereza Stöckelová, pokud tradičně mluvíme o tom, že my lidé jsme „hostiteli“ mikrobů v našich střevech, ve světle současných poznatků by bylo případnější mluvit spíše o tom, že „jsme to my lidé, kdo pobývá ve střevě planetárního mikrobiomu, který je mnohem početnější a odolnější než lidské formy života“.
V jiných oblastech se ale v knize dokumentuje nebo výrazně manifestuje názorová polarizace. Tak teolog a sociolog Tomáš Halík konstatuje, že pokud si někdo poslechne jeho kázání z akademické farnosti u Nejsvětějšího Salvátora a ta pátera Petra Piťhy z katedrály, neubrání se dojmu, že i když jsou formálně duchovními téže církve, „jde o dvě zcela rozdílná náboženství“. Sociolog a hudebník Zdeněk Konopásek zase konstatuje, že i badatelé věnující se své běžné vědecké práci se ocitají uprostřed politické vřavy, zvláště pokud se zabývají koronavirem nebo klimatickými změnami. Ač přicházejí s nějakým neutrálním vědeckým faktem, chtě nechtě je to rychle vnímáno jako politické stanovisko.
Tlak na přírodu se neustále zvyšuje
I děje probíhající v současné přírodě je možné vidět jako sérii paradoxů, které vyjmenovává biolog a ekolog David Storch. Příroda někde mizí před očima, ale zároveň se do krajiny vracejí velká zvířata včetně dravců a šelem. Lesy se kácejí, ale krajina zároveň neuvěřitelně rychle zarůstá; tlak na přírodu se neustále zvyšuje, ale zeleně je na planetě čím dál víc. Orientovat se v takto nejednoznačném prostředí není snadné, naše dobře míněné zásahy mohou vyvolávat nečekané následky a zastoupení autoři proto nedávají jednoznačné ani tzv. zaručené návody. Ale rozhodně nevyzývají k pasivitě. A důrazně varují před zkratkovitým hledáním obětních beránků. Jak v knize s nadsázkou uvádí kybernetik Jan Romportl: po přestěhování na nejmenovanou vesnici, kde jsou jasně patrné účinky postupujícího sucha, očekával, že nouze o vodu obyvatele sjednotí. Což se opravdu stalo, ale jinak, než doufal: lidé si dál napouštějí bazény a pálí PET lahve. Viníka neutěšeného stavu ovšem našli: má jím být Angela Merkelová a vůbec Němci, kteří podél pobřeží vystavěli větrné elektrárny, jež údajně brání větru donést vodu od moře. Takže ne ekologická krize, lidé se sjednotí proti Merkelové...
