Jen málokde v historii bychom našli více ženských zrůd než během druhé světové války. V koncentračních táborech se jako nacistické dozorkyně vyžívaly v mučení a vraždění svěřenců, nezastavily se ani před týráním dětí. Ruth Elfriede Hildner se dozorkyní stala v pouhých 24 letech, míru její krutosti to ale nijak neumenšilo. Nejvíce lidí zabila při pochodech smrti. Ačkoliv trestu zpočátku unikla v davech uprchlíků, československá policie ji poznala a Hildner po soudu dostala provaz.
Ruth Elfriede Hildner ještě nebylo ani 25 let, když jako dobrovolnice nastoupila do koncentračního táboru v Ravensbrücku a před narozeninami se stihla ještě přesunout do Dachau, kde se z ní stala dozorkyně. Během pouhého roku prošla hned několika pracovními a koncentračními tábory, kde se učila od těch největších zrůd. Sama se velice rychle stala jednou z nich - báli se ji jak židovští tak nežidovští vězni.
Z ruky nikdy nepustila železnou tyč, která na sobě nesla krev mnoha obětí. S radostí obcházela dílny a každou vězeňkyni, která se byť jen o kousek vzdálila ze svého pracovního místa, okamžitě zbila. Ženy se často už nikdy nezvedly.
Její brutalita ovšem ještě vzrostla, když nacisté začali evakuovat tábory kvůli postupujícím americkým vojskům. Hildner se zúčastnila hned několik pochodů smrti, kde měla na svědomí desítky lidí. Oslabené ženy, které při pochodech zkolabovaly dobila tyčí, jiné chtěla postavit na nohy bičem, dosáhla ale pravého opaku.
Poslední pochod končil v táboře v československé Svatavě, kde se před osvobozujícími armádami Hildner ukryla mezi uprchlíky. Podařilo se jí utéct před spravedlností. O dva roky později ji ale identifikovala československá policie a poslala ji přímo před mimořádný lidový soud v Písku. Šest hodin po rozsudku byla oběšena za válečné zločiny.
