PRAVOMIL RAICHL (31. 1. 1921 – 25. 2. 2002) byl dvakrát odsouzen k trestu smrti, bojoval o Kyjev a na Dukle, několikrát byl raněn. Uprchl z gulagu a 2. ledna 1952 utekl z Leopoldova. „Když už umřít, tak na svobodě! Kromě života jsem neměl, co ztratit,“ vzpomínal. Když po Listopadu viděl, že komunistické zločiny zůstávají nepotrestány, chtěl vzít spravedlnost do svých rukou.
V karlínském Národním domě bylo 14. května 1921 rušno. Začal ustavující sjezd Komunistické strany Československa. K zakládajícím členům KSČ patřil také dílovedoucí Jan Raichl, který o den dřív oslavil dvacáté narozeniny. Věří stranickým ideálům, přeje si lepší budoucnost; v listopadu se oženil, doma má čtyřměsíčního synka, se ženou mu dali jméno Pravomil. Když komunisté v roce 1948 převezmou moc a jeho syna, válečného hrdinu, odsoudí k trestu smrti, prohlédne a ze strany vystoupí.
Pravomil Raichl, jemuž byl v květnu 1948 provaz zmírněn na doživotí, uprchne 2. ledna 1952 z Leopoldova. V dopise Moje poslední přání, jenž rodičům a sestře píše na útěku, se s otcem usmiřuje - „není nejmenšího důvodu k tomu, aby pro nějakou ideologii se rozešel otec se synem“ – a připomíná odkaz prezidenta Masaryka, jenž ho zavazuje k dalšímu boji. „Jedni z nejlepších našich lidí umírají bezbranní na šibenicích rudých katů a já se mohu alespoň brániti. Padnu-li tedy, pak nelitujte této oběti, jako já sám nelituji. Padnu-li v tomto boji, padnu pro svou vlast, kterou jsem nade všechno miloval.“ Když má o čtyřicet let později Pravomil Raichl o sobě mluvit v dokumentu Poutník v krajině paměti, neznatelně se usměje a řekne: „Zůstanu vesnický kluk z Beřovic od Slaného, který miloval svoji vlast a nic za to nikdá nechtěl. Byl jsem ochoten dát, co jsem měl. Moc toho nebylo.“
Za hranice
Pravomil Raichl se narodil 31. ledna 1921 v Skůrech. Když mu bylo sedm let, odstěhoval se s rodiči a o dva roky mladší sestrou do nedalekých Beřovic. „Všechno dělej poctivě, abys měl čisté svědomí,“ opakovali mu rodiče. „Tělo podléhá zkáze, duše nikoliv.“ Ani při výslechu Pravomil Ježíše nezapřel. „Věříš v Pána?“ udeřil na něj sovětský vyšetřovatel. „Ano, věřím.“
V Beřovicích prožil šťastné dětství. Choval české čejky, cvičil v Sokole, četl mayovky i knihy Karla Čapka a Rudolfa Medka. Po měšťance se přihlásil na čtyřletou státní lesnickou školu v Písku. V roce 1938 se zúčastnil X. Všesokolského sletu. Uvědomoval si, že republika je v ohrožení, s kamarády se dobrovolně hlásil na vojnu. „Na naše vojsko jsme byli hrdí. To byla armáda! Moderní, akceschopná. Radost pohledět. Neexistovalo, aby se člověk vyhýbal branné povinnosti,“ vzpomínal Raichl. Zrada spojenců v Mnichově ho ranila. „Odkopli nás jako fusekli.“ Po okupaci v březnu 1939 začal s přáteli z trampu schraňovat zbraně v jeskyni na Slánské hoře. Kdosi nemlčel a Pravomila předvedli na gestapo. Facky nezabraly, nepřiznal se. Domů se vrátil s oteklou tváří, rozhodnutý, že odejde za hranice.
„Maminka plakala, ale neřekla jediné slovo proti.“ Celkem bez problémů se dostal do Maďarska. „Francouzský konzulát v Budapešti ale bedlivě střežila maďarská policie, vydal jsem se tedy do Jugoslávie.“ V Szegedu Pravomila zatkli a odvezli do budapešťské Citadely. V květnu ho deportovali na Slovensko, kde se ho ujal slovenský financ. Při dalším pokusu Pravomilovi pomáhala rodina Skúpých z Moravské Lieskové. Zase ho chytili… Rozhodl se odejít přes Sověty zabrané území Polska, Podkarpatskou Rus a Rumunsko. Když přebrodil řeku San, zadrželi ho sovětští pohraničníci. Našli u něj mapu… Přitížilo mu i jeho příjmení. Vyslýchali ho celou noc. „Ty Germáněc! Ty špion!“ Po dvou dnech ho odvezli do lágru, kde se mimo jiné dozvěděl, že Adolf Hitler bojuje za práva pracujícího lidu a že Pravomila za ilegální překročení hranic čekají nucené práce. Bylo mu oznámeno, že je odsouzený na pět let. Cesta dobytčákem k Nižnímu Tagilu mu připadala nekonečná. Gulag v Ivdělu obklopený tajgou a močály byl založený v roce 1937. „Tábor ovládali kriminálníci. Dozorci tomu netečně přihlíželi, sami se až na výjimky násilí nedopouštěli, jen když někdo padl, píchli do něj bodákem, zda smrt jenom nepředstírá.“
Do Buzuluku
„Pravošku, vem si můj chleba, já už ho nebudu…“ řekl v létě 1941 Raichlovi umírající Tadeusz Mikolajczyk. Sedmnáctiletého gymnazistu poslali na Sibiř kvůli tomu, že byl synovcem člena polské exilové vlády Stanislawa Mikolajczyka.
Poté, co Německo v červnu 1941 napadlo Sovětský svaz, se příděly jídla ještě víc ztenčily. Mrtvých přibývalo. Táborový lékař Fjodor Makarov poradil Pravomilovi, ať pije zkvašený nápoj z jehličí. Dal mu také za úkol sepisovat vězeňská čísla zemřelých. Těla se odvážela do tajgy. „Někdy měla na kost odřezané kusy masa. Kdo nezažil opravdový hlad, to nepochopí a nemůže soudit.“
Na podzim 1941 při kácení stromů Pravomil utekl. „Ubývaly mi síly, a když už umřít, tak na svobodě!“ Po týdnu ho dostihli. „Vyčenichal mě pes. Dozorci pronásledovali sedmnáct vězňů, kteří uprchli z druhého tábora.“ Za špionáž a sabotáž všechny odsoudili k trestu smrti. „Sedmnáct Bukovinců zastřelili následující den. Myslel jsem, že mě taky vedou na popravu… Prokurátor se mě ale zeptal: „Vy Čechoslovak?“ K mému úžasu oznámil, že je zplnomocněn zastavit výkon trestu! Že na základě úmluvy mezi vládami SSSR a ČSR vznikne československá vojenská jednotka!“ Pravomil Raichl vděčil za život generálu Heliodoru Píkovi, jehož na konci dubna 1941 československá exilová vláda vyslala do Sovětského svazu. V červenci Píka uzavřel československo-sovětskou dohodu o výměně zajatců, v září 1941 podepsal vojenskou úmluvu mezi československým a sovětským vrchním velitelstvím. Organizoval vytvoření československých vojenských jednotek, z gulagu se díky jeho úsilí dostalo mnoho Čechoslováků a Rusínů.
Pravomil Raichl přijel do Buzuluku před Vánoci 1941. Byl vyzáblý, měl omrzlé nohy. „U brány do kasáren vlály na stožárech československá a polská vlajka. Byl jsem nevýslovně šťastný.“ V karanténní nemocnici nově příchozí navštívil Ludvík Svoboda. „Jak s vámi v tom lágru zacházeli?“ zajímal se. Trvalo několik týdnů, než se Pravomil zotavil. Za schopného vojenské služby ho uznali 8. února 1942. „Přísahu jsem složil 6. března 1942.“
Podivné osoby
„Zjara 1942 se u jednotky objevil MUDr. Bohuslav Vrbenský. Vyslala jej tam Kominterna. Vystupoval jako dobrotivý, moudrý lékař, zbědovaní lidé jej však nezajímali, měl na zřeteli jiné zájmy. Mimo jiné úmyslně vyvolával rozpory mezi Ludvíkem Svobodou a šéfem Československé vojenské mise v SSSR, generálem Píkou. Občas se v Buzuluku ukázali Jan Šverma, Zdeněk Fierlinger a Rudolf Slánský, v květnu 1942 dorazil Klement Gottwald.“ Shodou okolností v den atentátu na Heydricha, 27. května 1942, k vojákům pronesl řeč, v níž mimo jiné relativizoval jejich útrapy v gulagu. Někteří posluchači mu aplaudovali, důstojníci Otakar Jaroš a Jan Kudlič upozornili Svobodu, že časté návštěvy politbyra KSČ mohou nalomit ducha jednotky. (Jaroš padl u Sokolova, raněný Kudlič zemřel při ostřelování sanitky.)
Pravomil Raichl byl zařazen k 1. rotě Otakara Jaroše a zároveň byl vybrán jako frekventant poddůstojnické a důstojnické školy. V Buzuluku se Pravomil setkal se svým bratrancem Vlastislavem, který odjel se svými levicově smýšlejícími rodiči do Sovětského svazu už v roce 1931. Bedřich Reicin si bratrance spletl a Pravomilovi zvesela oznámil: „Mám na tebe doporučení od soudruha Gottwalda. Budeš s námi spolupracovat. Zakládáme buňky.“ Když si Reicin uvědomil svůj omyl, varoval Pravomila: „Nikde o tom nemluv!“
„V armádním sboru se objevily podivné osoby. Nikdo z nás netušil, kdo je ten mrňavej inkoust doktor Karel Vaš. Znal se s Vrbenským, který ho prosadil do funkce přednosty kanceláře polního soudu. Vaš donášel, spolupracoval se sovětskou rozvědkou.“ Ve své žádosti o sovětské občanství Karel Vaš sám uvádí:…Orgánem NKVD mi bylo doporučeno, abych dobrovolně vstoupil do čs. vojenské jednotky v SSSR, která se organizovala v Buzuluku. Po celou tuto dobu jsem systematicky pokračoval ve spolupráci s NKVD… Odhalování protisovětských nepřátel jsem považoval za svou svatou povinnost …
Na konci června 1942 přiletěl na několikadenní inspekci do Buzuluku gen. Sergěj Ingr. „Komunisté se k němu chovali servilně, ale jen co odletěl do Moskvy, už ho začali pomlouvat.“
Na frontě
Začátkem prosince 1942 se v prostoru obce Suchorečky konalo závěrečné taktické cvičení. Pravomil byl přemístěn k průzkumné četě jako automatčík. V pátek 18. prosince 1942 ho však při kontrole uložení pušek zranil náhodný výstřel. „Měl jsem prostřelené levé předloktí. Komise šetřila, zda jsem se náhodou nestřelil úmyslně. Taková blbost! Chtěl jsem co nejdřív na frontu!“ Kvůli zranění Raichl nemohl na konci ledna odjet na frontu ani bojovat u Sokolova. „Po vyléčení jsem byl zařazen do záložního pluku. V pondělí 10. května 1943 jsme se přesunuli do Novochoperska.“
Pravomil Raichl i jeho bratranec Vlastislav byli samopalníci u tankového průzkumu Antonína Sochora. Zúčastnili se bitvy o Kyjev. „S Vlastíkem jsme se jako první probili do hořícího centra města, byli jsme rychlejší než rudoarmějci, dva Češi z Podřipska.“ Raichlovi se osvědčila samonabíjecí puška Tokarev SVT 40, ráže 7,62 mm se zásobníkem na 10 nábojů.
Na Karpatsko-dukelskou operaci neměl nikdo pěkné vzpomínky. „Dobývat Karpaty sovětské velení původně neplánovalo. Až po vypuknutí Slovenského národního povstání se zrodil improvizovaný plán pětidenního průlomu. Protáhl se na tříměsíční vleklý boj. Těžké ztráty jsme utrpěli v Machnówce a Wrocance, kde už údajně měla být Rudá armáda. Když se zvedla mlha, Němci nás měli jako na dlani. Ocitli jsme se v dělostřelecké a minometné palbě, pak se objevily německé tanky s pěchotou. Nováčky zachvátila panika. V Kobylanech jsme likvidovali kulometná hnízda. V Iwle Němci naše průzkumáky přibili na vrata. Velké ztráty byly na kótě 534, bojovalo se muž proti muži, Němci byli houževnatí.“
Během bojů byl Raichl pětkrát zraněn, z toho dvakrát těžce. Po překročení hranice smekl a políbil rodnou zem.
Po válce
„U našeho stolu v Beřovicích seděli vojáci v ruských uniformách. Maminka zrovna vařila knedlíky. Na stěně visela moje fotografie s černou stuhou. ,Dobrý den,‘ pozdravil jsem. Maminka o mě nezavadila pohledem a ukázala na mou fotku : „To byl náš syn.“ - „To, že byl váš syn?“ rozesmál jsem se a v ten okamžik mě poznala.
Sousedé po Pravomilovi chtěli, aby jim vyprávěl o Sovětském svazu, a udivilo je, že neslyší samou chválu. Na konci května 1945 Raichl nastoupil k posádce 1. praporu 5. pěšího pluku TGM v Bílině. Náčelníkem štábu byl František Janda, jehož si velmi vážil už v Buzuluku. „Jedním z našich úkolů bylo organizování odsunu Němců z českého pohraničí. Dozvídal jsem se o vraždách německých zajatců i civilistů, za nimiž stálo Reicinovo OBZ.“
Pravomil Raichl se ani trochu netajil svou averzí ke komunismu, světlé zítřky totiž viděl na vlastní oči. Několikrát se pustil se zastánci komunistických ideálů do rvačky. Pravomil Raichl upozorňoval na skutečnost, že komunisté cíleně obsazují místa v bezpečnostním aparátu, domníval se, že na to Američané nějak zareagují. Stal se nepohodlným. V lednu 1947 Pravomila zatkli a odvedli přímo k šéfovi Obranného zpravodajství Bedřichu Reicinovi. ,„Pravoši, přestaň štvát proti Sovětskému svazu! Přestaň blbnout, nebo špatně dopadneš!“ Odpověděl jsem: „Říkám jen a jen pravdu.“ Raichl seděl bez soudu půl roku na Pankráci, dopis ministru Drtinovi pronesl jeho otec. „Uvedl jsem, že jsem členem Československé strany národně socialistické, že jsem za války bojoval za Československo a jsem nyní za své názory obětí perzekuce.“ Na přímý zásah Prokopa Drtiny byl v červenci 1947 propuštěn na svobodu a přemýšlel, co podnikne dál.
„Ministr Nosek všude dosazoval své „spolehlivé“ kádry a to samé se dělo i v armádě. My, československy smýšlející vojáci, ochotni za obranu republiky i zemřít, jsme byli přesvědčeni, že musíme činit nějaká protiopatření…“ Raichlovo odhodlání bránit demokratické hodnoty Bedřich Reicin využil ve svůj prospěch. Páté oddělení Hlavního štábu připravilo důmyslný scénář, v němž přisoudilo klíčovou roli právě Raichlovi. Zpravodajská hra, nazvaná pak „Mostecká špionážní aféra“, posloužila komunistům v únoru 1948 jako beranidlo.
U soudu
Bývalý pankrácký spoluvězeň Vladimír Podivín přivedl v říjnu 1947 k Raichlovi dva sympatické muže, kteří se představili jako Edy a Thony z americké vojenské mise. Mluvili anglicky a lámanou češtinou. (Edy byl ve skutečnosti Evžen Abramovič, Thony byl jeho podřízený Emil Orovan. Kromě Mostecké aféry později úspěšně zosnovali akci Kámen, další léčku, již představovala falešná hranice u Všerub a fingované úřadovny americké rozvědky...) Edy a Thony sdělili Pravomilovi, že hledání hrobů sestřelených amerických pilotů je jenom zástěrka pro jejich zpravodajskou činnost. Raichl jim uvěřil. Edy mu pověděl, že komunisté během krátké doby hodlají provést státní převrat. To, pravda, nelhal. Vyptávali se Pravomila kolik československých důstojníků je nespokojeno s politickým vývojem v zemi a kolik podobně smýšlejících vojáků Raichl zná osobně. Předstírali, že jsou v kontaktu generálem Prchalou a s představiteli Československé strany národně socialistické. „A co bych prý říkal tomu, že by se do čela vojenské odbojové organizace postavil generál Ingr. Znělo to jako rajská hudba. Edyho a Thonyho jsem vzal za svými kamarády z fronty. Přivedl jsem je já, takže o nich nepochybovali, jmenovali své další známé...“ Edyho a Thonyho zajímalo, jestli má Raichl připravený úkryt na zbraně. „Jednou se dostavil třetí „Čechoameričan“ a děkoval mi za pomoc, obětavost a chtěl znát podrobnosti o sovětském gulagu.“ Pravomila Raichla napadlo, že osloví Františka Jandu, jenž měl jako člen odvodové komise v Buzuluku o sovětských táborech dost informací. „Janda nás přijal. Všiml jsem si ale jeho rozpaků a poprvé jsem zaváhal…“ Janda si uvědomil hned, že Edy a Thony mohou být provokatéři.
Pravomila Raichla zatkli v noci 8. listopadu 1947. Odvezli ho k Reicinovi. „Tak vidíš Pravoši, přece jenom se asi zhoupneš,“ pronesl spokojeně.
Rudé právo psalo o vlastizrádcích a označilo Raichla za hlavního strůjce komplotu, Svobodné slovo naznačilo, že v Mostecké špionážní aféře může být vše jinak. Ministr spravedlnosti Prokop Drtina si byl jistý, že se jedná o provokaci. V únoru 1948 komunisté uchvátili moc.
Přelíčení s Raichlem a dalšími jednačtyřiceti obviněnými se konalo u pankráckého soudu od 5. do 11. května 1948. Jednalo se o první monstrproces v Československu. Senát vynesl tři nejvyšší tresty. Prezident Beneš rozsudky smrti nepodepsal.
Ve vězení
Z Pravomila Raichla se stal trestanec číslo 8330. V polovině června jej odvezli na Bory. Setkal se zde s generálem Karlem Palečkem, Rudolfem Pernickým, československými hokejisty. S Augustinem Bubníkem se přátelil až do konce života. Za protistátní řeči jej dali na izolované oddělení D1, kde byl před svou popravou v červnu 1949 vězněn i generál Heliodor Píka. Velitel korekce Václav Brabec surově mlátil vězně býkovcem. Pravomila jednou zbili tak, že ho už chtěli odnést do márnice. V kriminále musel vyplnit předtištěný vězeňský dotazník. Na otázku Máte pocit viny? Raichl odpověděl: Před tehdejšími zákony Republiky Československé, na jejíž ústavu jsem osobně a dobrovolně přísahal a byl ochoten položit kdykoliv (i nyní) život, se vinen necítím, ale zároveň nepopírám, že jsem svou činností ohrožoval komunistickou stranu ČSR. Jak hodláte škodu, již jste způsobil společnosti napraviti? Nikomu jsem škodu neudělal, jenom těm lidem, které jsem svou činností přivedl do vězení.
„Čekal jsem na příležitost k útěku, modlil se k Pánu Bohu, ať mi dá sílu a odvahu.“ V srpnu 1951 Raichla přemístili do tábora Vojna na Příbramsku, v prosinci ho poslali s dalšími vězni do slovenského Leopoldova. Velitel věznice je přivítal slovy: „Odtial´ sa odchádza len nohami napred.“ O leopoldovské pevnosti se říkalo, že z ní není úniku. Pravomil Raichl z Leopoldova uprchl ve středu 2. ledna 1952 ve čtyři odpoledne spolu se Štěpánem Gavendou, Josefem Chalupou, Jaroslavem Burešem, Jánem Hvastou a Josefem Heřmanským. Ve stěně jedné chodby prohloubili otvor, jímž vyskočili do hradebního příkopu. „Kromě života jsme neměli co ztratit.“ Skupina se musela rozdělit. Je to až k neuvěření, ale i neznámí lidé, které na útěku potkali, jim pomáhali. Dva týdny Raichla a Chalupu schovávala rodina Štefana Ondrejoviče, obětavě se o ně staral Adam Skúpý i jeho sestra Alžběta. Skúpého známý, zástupce náčelníka SNB v Beckově Ján Polorecký jim vystavil falešné průkazy. V Kralupech u Chomutova se Pravomil uchýlil k rodině Bauerových.
Raichl napsal několik dopisů. Rodinu požádal o odpuštění a poprosil, aby vychovali jeho šestiletou dcerku, manželce popřál šťastnější život, velvyslanci Spojených států vylíčil podmínky v kriminále, v dopise Ministerstvu národní bezpečnosti psal o nezákonnostech, Klementu Gottwaldovi ironicky poděkoval za ubytování a stravu, borskému dozorci Václavu Brabcovi slíbil, že mu přijde „poděkovat“ osobně. Dopisy byly odeslány z pošty v Teplicích několik týdnů po Pravomilově útěku. Karel Bauer zajistil Raichlův přechod hranice 23. dubna 1952. Pravomilovy spolupracovníky odhalila bezpečnost až po šesti letech. Karel Bauer byl odsouzen na dvacet let, jeho manželka Marie na čtyři roky. Vězení neunikla ani rodina Skúpých, Polarecký a další.
Na svobodě
Pravomil Raichl se dostal se štěstím do západního Berlína. Po prověření mu důstojníci Františka Moravce nabídli vstup do československé Strážní roty, jež vznikla z iniciativy generála Ingra jako zárodek československého vojska třetího odboje. „Nabídku jsem přijal s nadšením.“ Československá strážní rota 4091 sídlila u Nahbollenbachu a měla tehdy dvě stě dobrovolníků, většinou z řad Čechů. Velel jí bývalý Píkův pobočník, major Karel Černý. Pravomil se v rotě shledal s Josefem Chalupou. Dostal také krycí jméno „Michal Novotný“ a podařilo se mu v Československu vytvořit spolehlivou zpravodajskou síť.
Po čase Raichl s ženou Erikou a synem přesídlil do Spojených států. Ze dvou manželství měl čtyři dcery a tři syny. Pracoval v továrně a na Portland State University vystudoval vojenskou historii a politologii. V polovině srpna 1968 se Pravomil Raichl vydal se synem do Československa. Chtěl vidět rodinu a vyřídit si účty s Brabcem. Srpnová invaze uspíšila jeho návrat do Států. Do Československa přijel znovu v roce 1990. Ze sametového přístupu ke komunistickým zločincům byl rozčarován. Zvažoval, jestli si 28. října 2000 pro Řád Bílého lva vojenské skupiny vůbec půjde. V červnu 2001 svědčil u soudu s Karlem Vašem, který dostal na šibenici generála Píku. „Jak mohou být takové zločiny promlčeny?“ Raichl chtěl vzít spravedlnost do svých rukou. Politický vězen a Pravomilův kamarád Vojtěch Klečka vzpomínal: „Měl jsem připravit revolver. Od kamaráda jsem nakonec sehnal jen pistolku ČZ 6.35 mm. Pravoš mi skoro vynadal, že ,to je houby pistole‘. Bylo domluveno, že si 25. února odpoledne pro pistoli přijede. Chtěl Vaše zastřelit v recepci Domova pro seniory a nechat se zatknout. Augustin Bubník se s Pravomilem Raichlem naposledy setkal 11. února 2002 v ruzyňské letištní hale. „Odlétal jsem na olympiádu a Pravoš právě přiletěl.“ Z Raichlovy příruční tašky čouhala umělohmotná urna s jeho jménem, kterou si nechal vyrobit v Oregonu. „Člověk má být připraven!“ vysvětlil Pravomil kamarádovi.
Pravomil Raichl zemřel na srdeční zástavu v pondělí 25. února 2002. V ruce držel rozečtenou knihu o druhé světové válce.
