Zářil ve filmech Miloše Formana v šedesátých letech. V rámci tzv. Československé nové filmové vlny byl jednou z nejvýraznějších tváří. Zaujal ve snímku Černý Petr, ale jeho role ve Starcích na chmelu či Láskách jedné plavovlásky jsou legendární dodnes. VLADIMÍR PUCHOLT ale záhy na to pověsil hereckou kariéru na hřebík. V roce 1967 emigroval do Velké Británie, kde vystudoval medicínu. Dnes slaví 80. narozeniny a žije v kanadském Torontu. Při této příležitosti odemykáme starší text Tomáše Baldýnského, který vznikl v roce 1999, kdy se Vladimír Pucholt vrátil po 30 letech do České republiky, aby se zúčastnil premiéry snímku Návrat ztraceného ráje režiséra Vojtěcha Jasného.
Vracíte se k hraní po dlouhé době. Jaké to je?
Není to návrat k hraní. Jsem lékařem a nepřestávám jím být; vracím se k určité věci. Zastavil jsem se u tohoto tématu, u filmu, který napsal pan režisér Jasný. Zkušenost, o níž psal, je nám do značné míry společná.
Četl jsem, že Návrat ztraceného ráje je příběhem Poutníka, který se vrací domů. Poznává místa svého mládí, ale ten nový vzduch se mu těžce dýchá a nelíbí se mu, co vidí kolem sebe.
Poutník není ve své bývalé zemi dost dlouho na to, aby do ní pronikl a mohl posuzovat. Je spíš zahlcen svými pocity ze setkání s lidmi a zemí po dlouhé nepřítomnosti. Ten film není jen můj - postava Poutníka je jedna z důležitých. Ale ve filmech Vojtěcha Jasného se vždy proplétají příběhy víc lidí a ipříběhy prostředí.
Tak mi řekněte, jak se vám dýchá ten nový vzduch.
Když to v osmdesátém devátém roce spadlo, nastalo úžasné uvolnění. Tak to vypadá vždycky, když podušený člověk začne zase dýchat. Muselo to být opravdu krásné. Vůně naděje. Naděje, že se ten nepořádek a trosky odklidí a postaví se konečně něco dobrého. Ti, kdo to způsobili, ze strachu na nějaký čas zmizí . Pak se ale zase objeví. Zejména když se společnost rozhodne vrátit do kapitalistického prostředí: začít podnikat mohou jenom ti, kteří mají peníze. Obyčejní lidé - jako můj táta nebo další, které znám - je neměli. Tímto způsobem se do čela společnosti vracejí lidé stejní nebo podobní těm předtím. A opět mají neobyčejný a neblahý vliv. Ten nový vzduch v roce 1998 už tak nový a příjemný nebyl.
To jsou hořká slova.
Ale když jsem četl Jasného scénář - možná je to moje naivita, to je jedno ... člověk určitým věcem prostě věří - zkrátka, když jsem četl scénář, uvědomil jsem si, že právě v mé postavě je velice silné téma odpuštění a usmíření. Jenže člověk může odpustit pouze tehdy, když ho někdo o odpuštění poprosí. Vyžaduje to velkorysost toho, komu bylo ublíženo, a zároveň opravdovou lítost viníka. Ve filmu se vrací postava Očenáše, kterou hraje Vlastimil Brodský. Byl to právě on, kdo začal ve Všech dobrých rodácích páchat sprosťárny. Teď, po letech, se vrací a touží po odpuštění. Od Poutníka, od vdovy po Františkovi ... Chodí za ní a prosí ji, že nebude mít klid, dokud mu neodpustí.
Máte komu co odpustit?
Myslím, že ano. A to nejen jako filmová postava, ale i já sám. Jenže najít tak někoho, kdo stojí o pokání. Nemůžeme přece říci - co jsme si, to jsme si . Nemůžeme přece odpustit Rudým Khmerům, vždyť zabili dva milióny lidí!
Nebylo by lepší jen tak prostě zapomenout?
Odpusťte, když budu poněkud lékařsky nechutný, ale je to tak trochu, jako kdybyste měl na zadní části vřed a rád byste si sedl. Musí se do toho nakonec říznout, jinak se nezahojí a nikdy si pohodlně nesednete. Dlužíme několika lidem pár facek a těch pár facek nepadlo. Dlužíme spravedlnosti.
Řekl jste, že se naše země " rozhodla" pro kapitalismus. Měli jsme jinou volbu?
Byli jste spíš vráceni k tomu, co už jste znali před rokem 1989. Na povrchu tu bylo socialistické zřízení a pod ním kšeftování, okrádání, vykrádání, černý trh. A ti, kteří se bohatě zasloužili o tu mizérii, se za chvíli znovu objevili a pokračovali, zdá se, bez nějakého znatelného omezování a zábran v tom, co v nedávné minulosti ovládali tak dobře. To s opravdovým kapitalismem moc společného nemá. Je těžké radit. Vím jen, že podstatou všeho je slušnost. A tu má v sobě každý už od dětství. Slušnost a smysl pro spravedlnost. Cítíme, že lidi by si měli být rovni, měli by mít kde bydlet, mělo by o ně být postaráno, když nemají peníze nebo jsou v těžkostech. To je východisko. Být slušný, nechamtit, nekrást, i když by se na to bývalo nepřišlo. Nelhat, ačkoli by nám to na moment mohlo pomoci z bryndy. Nejhorší na tom je - jak říkal pan prezident Havel -, že jsme zbankrotovali taky morálně. Podívejte, co nás potkalo jenom během bytí Československa. Tři zvraty během sedmdesáti let - léta 1938, 1948 a 1968. Tři vlny emigrace. Žádný čas k tomu, aby tu vyrostla generace slušných lidí.
Proč si myslíte, že se mohli ti neslušní vrátit do sféry vlivu?
Nastane revoluce, slušní lidé si vybojují svobodu a pak chodí okolo a všem ji ukazují. Jako krásnou čistou perlu. Během chviličky někdo řekne: "Jé, to je pěkný, já si to jen na chvilku půjčím a zítra vám ji vrátím." Zmizí - a nikdo už je nikdy neuvidí. To jsou právě ti, kteří už tu moc měli. Příště tu chybu neudělají, a kdyby se moci chtěli chopit normální lidi, z rukou ji nepustí.
Slušní lidé možná tu moc ani nechtějí.
Ano. Slušní lidé se dobrovolně vzdávají vlády ve prospěch podvodníků. A ti, kteří svou odvahou a utrpením nejvíce přispěli k vítězství revoluce, se záhy stanou pro nový režim nepohodlnými a nebezpečnými a jsou odstraněni.
Revoluce byla přes to všechno změna k lepšímu.
Nesporně. Ale špinavé peníze, o nichž pan Klaus řekl, že je nezná, jsou tady stále. Jsou přitištěné na tělech špinavých lidí. Měly se z nich odloupnout, protože jim nepatřily, a dát je lidem, kteří by je použili k dobrým věcem. Ještě že nám pánbůh daroval smrtelnost. Dobré vymře se zlým, a pokud nějaký hloupý lékař nepřijde na nějaký preparát prodlužující život k nekonečnu, jednou se to vyčistí a bude po všem.
Asi je pravda, že musí umřít mnoho generací, abychom se komunismu v nás zbavili.
To není komunismus! To je chamtivost, sobectví, bezohlednost. Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb: to je přece základní naučení komunismu. Křesťanství říká to samé, jen slova jsou jiná. To, co bylo u nás, mělo jiné moto: Svět končí mnou ... nebo Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu. Celé generace jsou zkřivené.
Když jste emigroval, cítil jste, že jste byl také pokřiven? Že jste jiný?
Samozřejmě že jsem cítil, že mě to křivilo. Ve své nové vlasti jsem byl jiný, ale ne jedinečný nebo výjimečný. Lidí, kteří museli ze svých vlastí odejít a hledat nové domovy, je opravdu hodně. Když se podíváte na dvacáté století, není v dějinách nic krutějšího a smrtelnějšího, protože máme na sebe daleko lepší věci, jak se pobít. Jenže to už skáču pátý přes dvacátý. V Anglii jsem našel spoustu hodných lidí, kteří byli mimořádně významní pro to, že jsem přežil. Pro které takové povrchní věci - jako "akcent" nebo "třída" - nic neznamenaly.
Mezi těmi hodnými Angličany, kteří vám pomohli, byl třeba geniální režisér Lindsay Anderson. Někde jste ale zároveň uváděl jméno David Cornwell, což je občanské jméno spisovatele Johna Le Carré. Byl to on?
Ano. Ohromně slušný a vzdělaný člověk.
Jeho knihy jsou přitom dost drsné. Mám radost, že se ve vašem osudu angažoval tak známý antikomunista.
Co se týče jeho knih, mně přijdou většinou laskavé. David ale není "antikomunista", zastává respekt pro individualitu člověka a jeho volnost výběru, jak svůj život prožít. Něco, co bylo a je člověk upíráno všemi diktaturami, nejen komunistickými. Ale diktatura nastolená nejen u nás, ale v mnoha dalších zemích byla mimořádně krutá. A trvala moc dlouho. Podívejte, jakou bezohlednost projevila vůči velikým hodnotám, které měla ve svých vlastních lidech. Kolik mladých lidí s talentem a mozkem nesmělo jít na vysoké školy a rozvinout se ve prospěch společnosti. Tohle v roce 1989 skončilo. Úspěch podnikání nakonec přece jen závisí na talentu a schopnostech lidí. Jejich politické smýšlení je vedlejší. Pokud budou ti hoši, co teď žijí ze špinavých peněz, chtít ty peníze používat k něčemu rozumnému, postarají se o talenty a o mozky. Dají peníze na to, aby se schopní mohli uplatnit a nemuseli se nechat zneužít ... Promiňte, zamyslel jsem se. Pořád mi vrtá hlavou ta představa, jak někdo z těch křiváků jde poprosit o odpuštění. Nemůžu si vzpomenout, že by to někdo udělal. Taky nikoho takového neznám. Viníci raději říkají, že se "dělaly chyby" nebo "to byla taková doba" a mnoho jiných pořekadel, za nimiž ukrývají svou osobní vinu. Proto jsem byl rád, že v tomto filmu viník svou vinu přiznal a chce poprosit za odpuštění. Bylo to natočeno, ale pokud vím, je to vystřiženo. Moc mne to mrzí.
Jeden z mnoha, komu by se měl někdo omluvit, je režisér Jiří Krejčík. Bohatýr českého filmu, který se potlačit nenechal nikdy. Vaše přátelství s ním bylo asi výjimečné. Jaké je dnes, pokud ještě trvá?
Trvá a bude trvat - pokud já se nezměním, a pan režisér Krejčík se už určitě nezmění. Jsou lidé, kteří v sobě mají nekompromisnost a jsou nepohodlní každému režimu. Dnes pan režisér Krejčík možná působí zatrpkle, ale to je tou neustálou křivdou. Není možné, aby - když do někoho neustále kopete - neměl tělo plné modřin. On je jedním z těch talentů, které musíme chránit, když už nám je pánbůh dal. Ale všiml jsem si, že mnozí mají pro jeho talent, statečnost a absolutní přímost jen úšklebky. Byl jsem moc rád, že dostal nedávno Bílého lva.
Strašně si přál s vámi natočit další film po Svatbě jako řemen. Odešel jste ale ještě před Penziónem pro svobodné pány, kde jste měl hrát. Máte jiný projekt?
Chtěli jsme a chceme spolu udělat Čapkovy Apokryfy. Hlavní problém ale je, že já si nemohu dovolit odejít z lékařské praxe na delší dobu ...
Ale vždyť teď natáčíte ...
Ale jen proto, že pánové producenti měli dost peněz na to, abych mohl na několik měsíců praxi opustit, a také díky mým kolegům, kteří se o mé pacienty starali. Proto nás napadlo dělat Apokryfy už dávno před tímto filmem, poněvadž by je bylo možné udělat za kratší dobu. No, nemusíme si s tím dělat starosti, zatím o to nikdo nemá zájem.
Ta vaše filozofie je taková hodně čapkovská - máte rád Čapka?
Nevím, jestli moje filozofie je čapkovská, ale Karla Čapka mám moc rád. Když jsem žil v Čechách, znal jsem jenom část jeho díla. Teprve nedávno se mi dostaly do ruky jeho novinové články a Hovory s TGM. Udělaly na mne veliký dojem. Masaryk tam říká: "Tak myslím, abychom tu republiku udrželi ještě dvacet třicet let. Pak už se ničeho nebojím. To už tu bude nová generace, narozená na svobodě. Pane, ta už si svobodu nedá vzít!" A v Apokryfech říká zase Pilát: "Hadrům na holi se nedá vládnout, vládnout se dá jenom mužům, a ne hubám ..." Takových osm miliónů hadrů na holi. Hrozná představa. Snad těch dvacet třicet let nám bude konečně dopřáno a hadrů na holi ubude.
Budete se vracet do Toronta?
Nemám v úmyslu vrátit se ke hraní. Tohle jsem udělal proto, že mne Vojtův příběh chytil za srdce. Chtěl jsem tím něco vysvětlit.
