nahoru

Československo se před 30 lety dělilo pokojně, ale došlo i na granáty

Jiří Holubec 1. ledna 2023 • 06:00
Československo se před 30 lety dělilo pokojně, ale došlo i na granáty
foto: Archiv nakladatelství Vyšehrad

Když se dnes mluví o rozpadu Československa, padají nejčastěji fráze jako „pokojný“, „mírový“ a „po vzájemné domluvě“. Pravdou je, že naprostou většinu majetku – hovoří se o 95 % – dokázaly komise rozdělit bez větších problémů během dvou let. Proces ale doprovázelo i mnoho sporů a těžko řešitelných konfliktů, které se táhly až do konce tisíciletí. Finální souhlas s rozdělením majetku nakonec podepsal Miloš Zeman s Mikulášem Dzurindou až 24. listopadu 1999. Pojďme se podívat, jak dělení v různých oborech probíhalo.

Státní majetek

Je trochu paradoxem, že zákon o rozdělení majetku byl schválen už 13. 11. 1992, kdežto zákon o rozdělení federace odhlasovalo Federální shromáždění těsnou většinou až 25. 11. 1992. Dále už byla situace jasnější. Federální majetek, který tehdy obnášel zhruba 475 miliard korun, se dělil podle tří zásad. Teritoriální zásada se týkala hlavně nemovitostí, které se staly majetkem státu, na jehož území se nacházely. Historická zásada řešila movitý majetek nabytý před rokem 1918. Ten připadl státu, na jehož území působily instituce, která ho spravovaly. Zbylý majetek pak byl rozdělen podle zásady proporční, která stanovila poměr dělení 2:1 ve prospěch České republiky.

Území

Česko-slovenská hranice existovala formálně i za federace, takže její vytyčení neprovázely vážnější komplikace. Problémy nastaly pouze v obcích přímo na hranicích. Například obec Javorník přes noc ztratila 124 hektarů území a 125 ze 135 obyvatel osady U Sabotů, která pod obec spadala, ale nově se ocitla na území Slovenska. V obci Střelná zase řešili místní problém s lesními pozemky, které se zčásti ocitly na slovenské straně. Nejvíce se situace vyhrotila ve Starém Hrozenkově, kde vyrostl nový hraniční přechod. Místní se hádali o pohraniční můstek, hrozili, že pokácí lípu, která na hranici roste od roku 1922, a emoce vyvrcholily v okamžiku, kdy do provizorní celnice kdosi v noci vhodil tři granáty. Nikomu se nic nestalo, ale celnice podle pamětníků „poskočila do luftu“. Pachatele nikdy nedopadli.

Občanství

Podle sčítání lidu v roce 1991 žilo při rozdělení federace na Slovensku asi 60 000 Čechů a v Česku 315 000 Slováků. Formálně dostal každý možnost určit si státní příslušnost podle místa pobytu, anebo mohl zůstat v zemi jako příslušník cizího státu. Pro řadu občanů (hlavně zaměstnance veřejné služby, policie, armády atd.) ale defacto neexistovala jiná možnost než přijmout občanství republiky, ve které žili. Podle armádních analýz žilo například na území České republiky přes 8 500 slovenských vojáků z povolání, kdežto na Slovensku sloužilo asi 2 500 Čechů. Občanství dané země přijalo asi 90 % z nich.

Kulturní památky

Při rozdělování kulturních artefaktů a historických cenností byl formálně uplatněn teritoriální princip, a měly tedy připadnout státu, na jehož území se nacházely. Jejich rozdělování se ale neobešlo bez sporů. Slovensko například urputně bojovalo o vydání Bojnického oltáře ze 14. století, dokud se ho v roce 1995 nedomohlo. Česko naopak vyhrálo spor o unikátní odlitek mozkovny neandrtálského člověka, který byl původně objeven v Gánovcích na Slovensku.

Státní symboly

Ve věci státních symbolů teoreticky nemusel nastat spor, protože Slovensko přijalo novou vlajku už před rozdělením federace. Byla to přesto právě vlajka, která rozpoutala bouřlivé diskuse v parlamentu i na veřejnosti. Ústavní zákon o zániku federace totiž užívání federálních symbolů zakazoval. Nová česká vláda proto počítala s tím, že se státní vlajka „upraví“ – klín měl v jedné variantě místo do poloviny zasahovat jen do jedné třetiny vlajky. Nakonec se ale Česká národní rada rozhodla na nařízení „pozapomenout“ a jednomyslně schválila zákon o státních symbolech, který používání vlajky umožnil. Rozhodnutí nezůstalo bez odezvy, Slováci Čechům vyčítali, že si přivlastňují nástupnictví zaniklé federace, a slovenský ekonom Hvezdoň Kočtúch dokonce vyčíslil hodnotu vlajky na 50 miliard korun, které by podle něj měli Češi Slovensku vyplatit.

Měna

Rozdělení měny bylo jednou z nejdůležitějších otázek dělení federace. Tehdejšího guvernér Státní banky Josef Tošovský v rozhovoru pro ČT vzpomínal, že na stole bylo několik variant. Podle jedné mohla vzniknout měnová unie, jiná varianta počítala se dvěma měnami navzájem propojenými plovoucím kursem. Slovensko ale právě procházelo kolapsem těžkého a vojenského průmyslu, a firmy i soukromí střadatelé proto začali ukládat majetek do českých bank. Přesun peněz ze Slovenska do Česka plány na jednotnou měnu pohřbil a bylo rozhodnuto o úplné měnové odluce. Ekonomové dnes většinou soudí, že plány udržet společnou měnu nebyly reálné a že se politici fabulováním snažili zmírnit šok z rozpadu státu. V Česku se začaly 1. února distribuovat kolkované bankovky a nová měna začala platit 8. února 1993.

Zlato

Státní zlatý poklad podléhal dělení principem 2:1. Při jeho předávání ale nastal asi největší konflikt celého procesu. Česká strana tvrdila, že při rozdělení Státní banky Československé vznikla české straně pohledávka ve výši 24,7 miliard korun. Slovensko ji odmítlo uznat, a Česká národní banka proto zadržela jako zástavu devět tun zlata z jejich podílu. Spor ukončila až dohoda o výměně státních podílů v Komerční bance a Všeobecné úvěrové bance, kterou uzavřeli Miloš Zeman a Mikuláš Dzurinda v květnu 1999 ve Smokovci. Po podpisu předal Miloš Zeman slovenskému premiérovi symbolickou zlatou cihlu a zbytek pokladu putoval do Bratislavy leteckým speciálem.

Armáda

Rozdělení armády komplikoval fakt, že během platnosti Varšavské smlouvy bylo území Slovenska považováno za vnitrozemí. Působily v něm proto především týlové jednotky a bylo sem soustředěno vojenské školství. Hlavní síly s nejmodernější technikou byly naopak nasazeny na jihu a západě Česka a generální štáb sídlil v Praze. Po odchodu sovětských okupačních vojsk v roce 1991 naštěstí proběhla velká restrukturalizace, která namísto dřívějších okruhů Východ a Západ vytvořila tři teritoriální velitelství. Dělení bývalé československé armády proto proběhlo rychle a hladce podle poměru 2:1. Výjimku tvořilo letectví, kde si dvacet letounů MiG-29 státy rozdělily rovným dílem a 33 letounů MiG-23 zůstalo v Česku. I tak šlo o obrovskou operaci, kdy se od 1. listopadu do 20. prosince 1992 přesouvalo mezi státy 2 324 vojenských transportů po železnici a 117 kolon techniky po silnicích.

Doprava

Jeden z nejsložitějších procesů dělení zažil resort dopravy. Dělení železnic například narazilo na problém, že v Česku je daleko hustější kolejová síť. Při rozdělení principem 2:1 se na českých železnicích nedostávaly vagóny, a do procesu proto musely být přidány finanční kompenzace. Ještě komplikovanější byla situace v letectví, kde se sice nejednalo o letadla (byla rozdělena už při federalizaci Československa v roce 1991), ale o zachování leteckých linek a práva na značku a insignie ČSA.

Sport

Po zániku federálních sportovních svazů musely mezinárodní organizace řešit, kterému státu připadne nástupnictví spojené například s účastí na mistrovstvích, s rozlosováním kvalifikačních skupin, klubovými koeficienty a podobně. V některých sportech probíhalo dělení klidně. Například házenkáři se dohodli, že Česku připadne nástupnictví v mužské a Slovensku v ženské kategorii. Vyhrocená situace samozřejmě zavládla v hokeji a fotbale, kde obě nástupnictví připadla Česku a Slovensko to považovalo za obrovskou křivdu. Jejich hokejistům trvalo dva roky, než se přes dvě soutěžní patra probojovali zpátky do elitní skupiny. Vítězství na MS v Petrohradě v roce 2002 je proto na Slovensku oslavováno asi jako Nagano v Česku.

Jiří Holubec




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.