Je až s podivem, jak přirozeně se někdy může snoubit krása s hrůzou. Důkazem budiž Nabarvené ptáče, film Václava Marhoula, který právě dobývá Benátky. Mrazivě smutná píseň o světě, z nějž jako by se vytratily dobro a lidskost, ale přesto stojí za život. Předloha Marhoulovy ambiciózní novinky, bestseller polského autora Jerzy Kosinského, vzbuzovala a dodnes vzbuzuje obrovské kontroverze. Dílem za to může postava jeho autora, jehož pověst vážně pošramotila nálepka nutkavého lháře i obvinění z plagiátorství a spolupráce s tajnými zpravodajskými službami. Mnoha lidem však vadila hlavně koňská dávka sugestivně vykresleného násilí, navíc páchaného na nevinném dítěti.
I v Marhoulově filmu získává osiřelý dětský hrdina (Petr Kotlár) jednu děsivou zkušenost za druhou. Lidé, jež potkává na útěku před válkou, „nepatřičně“ jiné dítě týrají, mučí, ponižují a znásilňují jeho tělo i duši. Nedívá se na to snadno, ale efekt to má kýžený: stejně jako postupně otupuje chlapcova schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, i divák jako by hluchnul a slepnul – na konci už hrůznost zvěrstev takřka nevnímá. Jestliže se na začátku útlocitně dojímáme nad týraným zvířátkem a znechuceně odvracíme zraky od seškvařeného torza, na konci jsme schopní přijmout násilí páchané na dítěti jako nutnou součást lidské existence – což je zjištění děsivé především pro nás samotné.
Výjevy, jako je znásilnění skleněnou lahví, oči vydloubnuté lžící či ptáci útočící na hlavu dítěte uvězněné po krk v hlíně, působí jako nejhorší verze nočních můr – ne náhodou několik desítek lidí opustilo v Benátkách sál během projekce. Film však v žádném případě nelze vinit ze samoúčelnosti: netestují divákův práh bolesti, nemají šokovat ani vyvolávat senzaci.
Kamera, která krade duši krajině i hercům
Strohá režie soustředěná výhradně na niterný prožitek dítěte, jež se v krutém světě pohybuje zcela nechráněno, s drtivou systematičností řetězí jednotlivé újmy, až z nich nechá vyrůst monstrum, nelidského strašáka lidské zranitelnosti. Odraz světa, jenž dokázal připustit holocaust, metaforu člověka v celé jeho slabosti a obludnosti. Můžeme se vůči tomu ošívat, můžeme se vztekat nebo protestovat, ale z poznání, že za vše to, čeho jsme byli svědkem, může člověk, tedy někdo jako my, se zkrátka nevyviníme.
Film Václava Marhoula není dokonalý. Mohli bychom se přít o délku, spekulovat, kterou část oželet či zkrátit, vyčíst mu, že nemá mnohovrstevnatost předlohy nebo že na konci neuhlídá chladný odstup, který si tak obdivuhodně drží bezmála dvě a půl hodiny. Rafinovanost, s níž rámuje peklo světa rájem, uhrančivými záběry krajiny tak jímavé a čarokrásné, že přece nemůže být jevištěm pro očistec, vytváří působivý kontrapunkt. Kamera Vladimíra Smutného, jenž Ptáče snímal černobíle na 35milimetrový film, přiměla mnohé z návštěvníků benátského festivalu volat „Bravo!“, a přitom nejde o žádnou dekorativní samoúčelnost. Říkat o kameře, že má duši, zavání klišé, ale ta Smutného ji skutečně dokáže krást – a je přitom úplně fuk, jestli pláním Jižních Čech či tvářím (ne)herců.
Mluvené slovo do ucha. Nabarvené ptáče jako audiokniha na webu ikiosek.cz >>>
A neherec Petr Kolár? Vybrat si pro tak náročný film nezkušeného devítiletého naturščika byl od Marhoula risk, ale vrátil se mu s tisíciprocentními úroky. Kotlár nejenže působí přirozeně, skoro tříhodinový film s minimem dialogů dokáže táhnout s odzbrojující jistotou. Člověka nepřestává zajímat, co se za těma dojemně nevinnýma očima odehrává, respektive jestli se tam něco mění. A mění – nenápadně, po milimetrech, ale mění. Chlapec na konci není a ani nemůže být stejným chlapcem, který na začátku věřil lidem, a současně v něm pořád cítíme ždibeček naděje. Temnota finále dokáže být neúprosná, ale něco v tom klukovi nás díky Bohu nutí doufat všemu navzdory.
Snímky z natáčení filmu Nabarvené ptáče si prohlédněte ve fotogalerii:
