Českou republiku bude po volbách v květnu 2019 v Evropském parlamentu opět zastupovat 21 poslanců. Počet našich mandátů sice zůstane stejný, pokud ale skutečně odejdou britští poslanci a celkový počet křesel v Europarlamentu klesne ze 751 na 705, relativní síla českých poslanců vzroste, byť ani potom nebude dosahovat celých tří procent. Jak se mandáty evropského parlamentu mezi jednotlivé státy rozpočítávají?
Poslanci Evropského parlamentu do roku 2019
V posledním funkčním období zasedalo v Europarlamentu celkem 751 členů, od letošních voleb by měl být počet poslanců snížen na 705, neboť z něj podle plánu odejdou poslanci Spojeného království. Podíl poslanců za Českou republiku by proto měl narůst ze současných 2,8 procent na 2,98 procenta.
Česká republika má přitom jen 2,07 procenta obyvatel celé Unie. Po odchodu Britů sice posílíme na zhruba 2,3 % obyvatel Unie, ale i to znamená, že jsme ve štrasburském parlamentu jako stát stále trochu nadreprezentováni.
Připomeňme, že po vstupu do Evropské unie měla Česká republika nejprve 24 europoslanců, které nominoval český parlament (mezi květnem a červnem 2004), přičemž tento počet kopíroval množství našich pozorovatelů v Evropském parlamentu z doby před přistoupením k Evropské unii a zůstal nám i pro první celé funkční období s českou účastí (2004 až 2009). Od roku 2009 počet českých poslanců klesl na 22, protože přistoupilo Bulharsko a Rumunsko. S následujícím přistoupením Chorvatska souvisel další pokles na 21 mandátů po zatím posledních volbách v roce 2014.
Počet obyvatel hraje omezenou roli
Počet členů připadajících na jednotlivé státy vychází z poměrného zastoupení, ale nekopíruje ho. Rozdělení mandátů mezi členy se totiž potýká s velmi výraznými rozdíly ve velikosti populace jednotlivých členských států. Poměr počtu obyvatel mezi nejméně lidnatým členským státem – Maltou – a největším Německem odpovídá poměru 189 ku jedné. Pokud by se tedy počet poslanců jednotlivých států odvíjel jen od počtu obyvatel, měla by Malta jednoho poslance, Německo 189. Jak vypočítal právník Kristian Grézl, velikost Evropského parlamentu by pak musela narůst na minimálně 1176 mandátů.
Při navýšení maltských mandátů například na 5, což by umožnilo alespoň minimální zastoupení vládních i opozičních stran, by už Německo muselo při přísném dodržení poměrnosti mandátů dle počtu obyvatel mít dokonce 955 poslanců. Kdyby se tento poměr pak rozšířil i na další státy, velikost Evropského parlamentu by se zastavila až na 5 880 mandátech.
To by v obou případech znamenalo, že by vznikly značné problémy s fungováním takto velkého parlamentního orgánu. Kromě efektivity a řiditelnosti jeho jednání by vznikl samozřejmě i problém rozsahu zasedacího sálu, kam by se tisíce poslanců vešly.
Poměrná sestupnost: Jak se rozpočítávají mandáty v Evropském parlamentu
Počty poslanců přidělené státům se proto určují podle systému poměrné sestupnosti neboli degresivní proporcionality. Podle tohoto pravidla mají větší státy více poslanců než menší, ale zároveň mají menší státy více poslanců než by jim náleželo poměrně vůči počtu obyvatel.Největší státy jsou naopak v zájmu normálního fungování parlamentu o několik mandátů „obrány“.
Tento systém platí v Evropském parlamentu fakticky od počátku jeho fungování. Až do přijetí Lisabonské smlouvy byl vždy počet mandátů připadajících jednotlivým státům přímo zmíněn v textu hlavní unijní normy – zakládací smlouvy. V praxi to vedlo k tomu, že státy při změně smlouvy (většinou při přijímání nových členů), licitovaly o každý jeden poslanecký „kus,“ který jim měl připadnout. Takto si například Itálie jednou vyvzdorovala, že parlament bude mít „750 členů a předsedu,“ čímž se přidal jeden mandát nad původně dohodnutému maximálnímu počtu 750 členů. Extra poslanec navíc pak připadl právě Italům.
Kdo rozhoduje o počtu mandátů
Od schválení Lisabonské smlouvy už ale Smlouva o EU pouze stanoví, že počet členů Evropského parlamentu nesmí překročit „750, nepočítaje předsedu,“ což fakticky znamená současných 751 křesel. Zastoupení občanů je zajištěno podle aktuálního znění smlouvy „poměrným sestupným způsobem, přičemž je stanovena minimální hranice šesti členů na členský stát“. Toto minimum mají nyní pouze Malta, Lucembursko a Kypr (a do květnových voleb i Estonsko).
Zároveň žádnému členskému státu nesmí být přiděleno více než 96 míst. Na tento maximální počet aktuálně dosáhne jen Německo.
Protože je stanoveno pouze minimum a maximu křesel, rozhoduje proto o počtu členů pro jednotlivé státy přes každými evropskými volbami Evropská rada, složená z premiérů či prezidentů států, a to vždy jednomyslným rozhodnutím. Návrh na rozdělení křesel jí před tím ale podá Evropský parlament.
Kde je nejlepší kandidovat? Na Maltě!
Systém sestupné poměrnosti sice umožňuje, aby parlament normálně fungoval, ale zároveň vytváří určitou nerovnost mezi občany členských států. Šest nejlidnatějších států má aktuálně nejméně poslanců vůči počtu obyvatel, přičemž nejvýraznější to není u nejlidnatější Spolkové republiky Německo, ale u Francie a také u odcházející Velké Británie. Všechny ostatní členské státy jsou naopak “nadreprezentovány” a sedm nejmenších členských států má dokonce více než dvojnásobnou nadreprezentaci oproti velkým státům.
Ve Francii na jeden mandát připadalo v posledním funkčním období 900 tisíc obyvatel, zatímco na Maltě jen 72 tisíc obyvatel. Nepoměr mezi oběma čísly tvoří více než dvanáctinásobek (přesně 12,44). Statisticky největší šanci stát se europoslancem proto má ten, kdo bude kandidovat na Maltě, nejhorší to naopak má kandidát ve Francii. V České republice dosud na mandát připadalo téměř celých 500 tisíc hlasů, takže tvoříme jakýsi zlatý střed.
