nahoru

Lady Diana: 20 let po smrti princezny z Walesu vycházejí na světlo nová fakta z jejího života

Veronika Bednářová31. srpna 2017 • 10:10
Lady Diana: 20 let po smrti princezny z Walesu  vycházejí na světlo nová fakta z jejího života
foto: John Phillips / Getty Images

Doba pokročila, proslulá britská uzavřenost taky: při vzpomínkách na dvacáté výročí smrti princezny Diany vrcholí v kavárnách i barech vášnivé diskuse o Dianině osobním životě. Jaký byl kromě toho, že byla skvělou matkou? S kým by žila, kdyby mohla? Kdo byl její osudový muž? Zabil královský dvůr, ať už přímo, nebo v přeneseném slova smyslu, některé její milence? Za co ji britská monarchie v době, kdy byla její součástí, vlastně trestala? Za to, že byla historicky první a zatím poslední whistleblower britského královského dvora?

Není legrace, když se v rodině, která má i dnes inspirovat celé britské Společenství, tedy 2,3 mi­liardy lidí, takže 30 procent světové populace, vyskytne někdo, kdo je, jak říkají Britové, „ne­vychovaný“.

A princezna Diana, původně učitelka z mateřské školy, opravdu „zlobila“. Co třeba ta její známá, politicky nekorektní věta, že v manželství s princem Charlesem byli celou dobu tři, takže tam bylo docela narváno?

Můj život s rotvajlerem

Její „zlobení“ se navíc královskému dvoru poněkud vymklo z ruky. Měla totiž nejen pravdu – to whistlebloweři obvykle mívají –, ale také tak obrovské kouzlo osobnosti, charisma tak neopakovatelné, že se dokázala – Charles Necharles – stát celosvětovou královnou lidských srdcí; milovali ji namátkou nejen Elton John nebo Michael Jackson, ale taky Nelson Mandela a Matka Tereza. Ne náhodou roku 1992 John Major v parlamentu argumentoval, že rozvod následníka trůnu nepřipadá v úvahu. A že pokud se Charles stane králem, Diana bude automaticky královnou. Co teď s tím? Prostě úplně nová, prekérní situace!

Už od začátku na britském dvoře nefungovala, jak měla: byla žárlivá a osamělá, pokoušela se o sebe­vraždu (pětkrát) a také řezat si neuměle ruce žiletkami, byla emocionálně nevyrovnaná, ne­ovládala se, trpěla bulimií, a dokonce ani nevěděla, jak ji léčit. To, že se jednou, zoufalá z Charlesových věčných odchodů a těhotná, vrhla před zraky královny ze schodů, by dvoru tak nevadilo, kdyby to pak detailně nepopsala v bestselleru Diana: Její pravdivý příběh.

Tato o pět liber zlevněná a stále cenná kniha novináře a životopisce Andrewa Mortona nyní trůní na předních místech všech britských knihkupectví. Plně revidovaná a rozšířená oslavuje čtvrtstoletí prvního skandálního vydání, ve kterém Diana v roce 1992 po­prvé promluvila o stavu manželství s Charlesem (první třetina knihy je složená jen z jejích přímých řečí) a poprvé v tisícileté historii monarchie tak ve velkém vyprala špinavé prádlo královského majestátu.

Zároveň ale byla veselá, otevřená, upřímná, snad až příliš citlivá, a kdyby snad měla někoho, kdo by ji měl taky rád, vykazovala by i všechny předpoklady k tomu, být šťastná. Měla ráda děti a bavilo ji pomáhat slabým, protože jejich bolestem instinktivně rozuměla.

Na celou tu slavnou roli na­strčené princezny, jež musí zvládnout stabilní manželovu milenku Camillu (Diana jí přezdívala rotvajler), byla ale naprosto nepřipravená: žádná škola pro princezny dokonce ani v Anglii neexistuje, i psychiatra si pak musela najít sama – a až o mnoho let později. Nové taky bylo, že její přerod z mladičké, nepříliš vzdělané dívenky z aristokratické rodiny ve fascinující, zralou a globálně prospěšnou ikonu sledoval svět v přímém přenosu.

Ale právě díky její otevřenosti to začalo vypadat s monarchií bledě – nebylo jasné, zda se vůbec dožije 21. století. Britové se najednou ptali: Kolik přesně, a hlavně proč nás tenhle bláznivý cirkus královské rodiny, kde mají snad ještě větší zmatek než v běžné britské domácnosti, vlastně stojí? K čemu jej potřebujeme? V roce 1993 vydala královna prohlášení, že ona a princ Charles budou platit daně a že dalším několika členům královské rodiny se od toho roku přestane vyplácet pravidelná renta. Bylo to sice rozhodnutí s Dianou zdánlivě nesouvisející, ale aféra „války Walesových“ (pojmenovaná podle filmu Válka Roseových) mu hodně pomohla.

Radši Kate než Camillu

Podle televizní stanice BBC si právě teď 51 procent Britů přeje, aby po smrti královny Alžběty II. ­usedl na trůn pětatřicetiletý Wil­liam, syn Diany a Charlese, s manželkou Kate Middletonovou, nyní vévodkyní z Cambridge. Ohánějí se současnými příklady z menších evropských monarchií, kde se starší generace taky vzdává trůnu, aby vzhledem k neklidné celosvětové situaci „přeskočila“ jedno koleno a přenechala vládnoucí místo dospělým dětem.

V Británii má tohle přání ale ještě jiný důvod: veřejnost nechce, aby byla královnou Camilla, Charlesova druhá manželka, která s ohledem na Dianu nikdy nepoužívá vyvdaný titul „princezna z Walesu“.

Neznamená to ale, že byste o monarchii mezi Angličany slýchali cokoli negativního: naopak, říkají, že to nebude tak horké, určitě je tahle statistika, preferující Williama a Kate, ovlivněna právě připomínkou Dianiny smrti, která okupuje titulní stránky všech bulvárů už od poloviny července – až všechno pomine, zase se situace uklidní a Charles s Camillou budou v pohodě...

Ale proč se monarchie pořád těší tak posvátné úctě? K čemu je dnešní Británii, jež neustále zoufale analyzuje nejasný rozdíl mezi „hard brexitem a soft brexitem“, takže královská koruna loni navždy ztratila i svou poslední důležitou roli, totiž že vždy byla baštou britské nezávislosti uprostřed Evropské unie? Dá se význam královského stolce nějak vyčíslit, změřit, znamená tahle instituce něco víc než jen pozitivní globální publicitu pro Londýn a s tím související multimiliardový cestovní ruch?

Diana ovšem monarchii nejen narušila, ale svou osobností navždycky přerostla: ne náhodou Charlesova manželka Camilla slavila své letošní sedmdesátiny (17. července) v naprosté tichosti. Svoje počínání vysvětlila i oficiálně tím, že je to z respektu k výročí Dianiny smrti.

Lilie v Kensingtonském paláci

Akce se totiž chystají velkolepé: už od dubna je v Kensingtonském paláci v Londýně, kde po rozluce s Charlesem Diana bydlela, aby měly děti stabilní zázemí, otevřena výstava fotografií, a hlavně nově navržená zahrada z bílých květin, které měla tak ráda.

Dále vyšlo několik nepříliš povedených časopiseckých speciálů s podtituly à la „intimní portrét“, odvysílalo se několik zaručeně „převratných“ televizních dokumentů, z nichž za zmínku stojí Diana: In Her Own Words na Chan­nel 4, jenž po velkém očekávání přinesl několik nových nahrávek Dianiných osobních rozhovorů, vzniklých během sezení s hlasovým poradcem Peterem Settelenem. (O sexu s Charlesem: „Měli jsme ho jednou za tři týdny a bylo to divné, hodně divné. Poté, co se narodil Harry, to přestalo úplně. Sedm let nic.“ Za tyto a podobné citace zaplatil Channel 4 neuvěřitelných 700 tisíc liber, víc než dvacet miliónů korun.)

Zajímavý dokument Diana Our Mother: Her Life and Legacy, v němž na matku poprvé detailně vzpomínají William a Harry; je to pohled na ženu, která se synům snažila zajistit normální dětství, což bylo nezvyklé. Snímek najdete i na internetu. Princ Harry, jenž si nikdy nebral servítky, říká v dokumentu i jinde, že až královna zemře, „musíme tu monarchii, i v rámci odkazu naší matky Diany, alespoň částečně inovovat“. Nikoho ale jeho řeči neznepokojují, nikdo jim nevěnuje pozornost: jako druhorozený „náhradník“, jak mu v žertu říkávala sama Diana, do toho ostatně nemá vůbec co mluvit.

Jeden zásadní aspekt v nadcházejících oslavách ale chybí: analýza, která by v širším kontextu popsala roli bulvárních médií v 80. a 90. letech minulého století, kdy celebrity ještě neuměly jejich tlaku smysluplně čelit. Dianin bratr totiž proslul větou, že „krev jeho sestry mají na rukou novináři“. A zároveň to bylo její neuvěřitelné charisma, díky němuž uměla s médii až obdivuhodně cvičit. Měla na ně mnohem větší vliv než celý královský Buckinghamský palác dohromady.

Série špatných (ne)rozhodnutí

Devětadvacátého července 1981 si tedy princ Charles vzal lady Dianu Spencerovou. Královskou ceremonii sledovalo 750 miliónů lidí a zpráva o princeznině nekonečně dlouhé bílé vlečce doputovala i k nám, za železnou oponu. Začalo tak jedno z nejnešťastnějších manželství v tisícileté historii britské monarchie.

Rozvedeno bylo po čtyřleté rozluce a letech skandálů v srpnu 1996, chlapci William a Harry byli předáni do střídavé péče, z čehož neměli vůbec radost. Diana tragicky zahynula přesně o rok později, 31. srpna 1997. Williamovi bylo 15, Harrymu 12. Charles a Camilla (její první manžel Andrew Parker Bowles už také skandály nevydržel a v roce 1995 se s ní rozvedl) se poté v klidu sestěhovali a svůj vztah zpečetili sňatkem v roce 2005 (i když arcibiskup z Canterbury hned po rozvodu v roce 1996 prohlásil, že další sňatek následníka trůnu by způsobil krizi církve).

Žijí spolu šťastně a spokojeně dodnes, a Camilla navíc patří k lidem velmi blízkým královně. Byla to ostatně sama královna, kdo musel povolit (podle zákona z roku 1772, mimochodem), že si rozvedený Charles rozvedenou Camillu může vzít, a při svatebním obřadu řekla: „Můj syn je doma a v bezpečí se ženou, kterou miluje.“

Charlesovi je dnes 68 a Camilla si je možná dobře vědomá toho, že zatímco ona dostala luxus „druhé šance“, Dianě zůstala navždycky odepřená. Pár se drží léta v pozadí veřejného dění; pro novináře je jejich svazek ostatně nezajímavý. Z britského tisku víme spíš to, že tatínek Dianina posledního přítele, egyptského miliardáře Dodiho al-Fajída, slavného playboye, floutka a filmového producenta, si dodnes myslí, že jeho syna i Dianu zabila před dvěma dekádami britská tajná policie. Prý proto, aby si muslim nemohl vzít matku následníka britského trůnu. Pět­aosmdesátiletý otec řidiče Henriho Paula taky dodnes tvrdí, že pár byl zavražděn.

5 tajemství, o kterých jste ještě neslyšeli - 20 let od smrti princezny Diany >>>

Ale není to pravda

Podle 18měsíčního speciálního pátrání francouzských policejních a forenzních expertů nebyla smrt v pařížském tunelu nijak nastražená ani naplánovaná: řidič Henri Paul, mimochodem náměstek šéfa bezpečnosti v hotelu Ritz, byl jednoduše opilý a pod antidepresívy, zdrhal před paparazzi, v tunelu nezvládl řízení údajně nepříliš technicky kvalitního černého Mercedesu S280 a narazil do sloupu.

Dodi al-Fajíd a řidič byli mrtví na místě, Diana zemřela v nemocnici, bodyguard Trevor Rees-Jones po deseti dnech v kómatu nehodu přežil a napsal o tom v roce 2002 knihu Příběh bodyguarda. V ní popisuje, že k šílené jízdě mercedesem došlo skutečně náhodou – jet jím bylo rozhodnutí ze stresu, na poslední chvíli, a to kvůli neorganizovanému útěku před novináři. Byla to trapná, těžká autonehoda bez bezpečnostních pásů, nehoda z nedbalosti a ze spěchu, taková, jíž se všichni obáváme. Diana v té době už nepožívala výhod královské ochranky, kterou celá léta tak nenáviděla.

Byl to ale právě ten typ nešťastné náhody, jež se nemusela nikdy stát, kdyby nebylo mnoha špatných rozhodnutí, která jí předcházela.

Jehně připravené na porážku

Teprve teď vyvstávají nové skutečnosti, důležitější než technický stav černého mercedesu v pařížském tunelu. Třeba: proč si Charles nevzal Camillu Parker Bowlesovou už v 70. letech minulého století?

Nesměl. Nebyla totiž panna – a v té době to pro pozvání k britskému královskému dvoru byla sice nepsaná, ale zásadní podmínka. Znali se dlouho, od léta 1972, kdy byl Camillin přítel Andrew Parker Bowles v armádě, se vídali hodně. Charles se v její přítomnosti cítil „volně“, jak se tehdy nechal slyšet; americká novinářka Sally Bedell Smithová to popisuje v první velké monografii o Charlesovi Prince Charles, která vyšla letos v dubnu a také odkrývá tato nová fakta.

Charles se tedy k nabídce ke sňatku neměl, protože co by tomu řekla královna... Do nepřehledné situace proto tehdy společnými silami zasáhli otec Camilly a bratr Andrewa Parkera Bowlese, když dali bez vědomí Camilly i Parkera Bowlese do novin oficiální oznámení o jejich zasnoubení (zdá se to jako středověk, ale to oznámení opravdu vyšlo 15. března 1973 v deníku The Times). Andrew Parker Bowles tak pod tlakem z ostudy Camillu opravdu o ruku požádal, vzali se hned v roce 1973 – a nerozhodnému Charlesovi nezbylo nic jiného než si vybrat jinou nevěstu.

Po pouhých třinácti schůzkách, což se v Británii často zdůrazňuje, měl jasno: usměvavé Dianě je devatenáct, je skutečně „tidy“, jak sama o sobě říkala (tedy „čistá“, nevinná), je krásná, má velký smysl pro humor a to, že pochází z rozvrácené rodiny, se určitě časem nějak vstřebá. To by na překonání osudové lásky snad mohlo stačit.

Oba přitom chtěli ze svatby vycouvat. Diana dokonce řekla kamarádce, že si připadá jako jehně připravené na porážku – odvolat tak velkolepou svatbu už si ale netroufla.

Problém byl, že princezna Diana žádnou Camillu, ke které by se mohla utíkat v těžkých dobách manželství, neměla. Charlese podle svých slov opravdu milovala a ve dvaceti letech, když už držela v náručí prvorozeného Williama, si svět ještě dobře pamatoval jejich první společný rozhovor těsně po zasnoubení, kdy na otázku, zda jsou opravdu zamilovaní, odpověděla: „Ano, samozřejmě!“ Zatímco Charles: „Ať už láska znamená cokoli...“

Pomohli mu z motorky?

Z Kensingtonského paláce, kde Diana bydlela, se utíká sice těžko, ale jde to. Jamese Hewitta potkala v roce 1986 a až poté, co se narodil Harry, takže to rozhodně nemůže být jeho otec, což často tvrdí mnoho konspiračních teorií. „Bylo docela jednoduché se do ní zamilovat,“ nechal se britský důstojník slyšet před pár týdny. „Takže si myslím, že by se mi to mohlo prominout,“ uzavírá dnes jednoduše.

Pak tu byl vtipný a milý hráč anglického ragby Will Carling. Potkali se v posilovně v Chelsea, jemu sice v té době zemřela žena, a povídalo se tudíž leccos, nicméně jejich vztah se nikdy veřejně nepotvrdil.

Podle všeho byl nejvýraznějším kandidátem na „muže číslo jedna“ Dianin osobní strážce Barry Mannakee, jenž zemřel na motorce při srážce s automobilem v roce 1987, a podle nové Dianiny nahrávky si ona za svého života myslela, že byl „bumped off“, tedy doslova „shozen“. V tajných nahrávkách ho sice nejmenuje, ale analýzy se shodují, že to byl právě tento strážce, který vozil její syny do školy, s nímž byla „deeply in love“.

Jedna z Dianiných nejlepších a nejbližších přítelkyň, Lucia Flecha de Lima, ovšem dodnes zapáleně tvrdí, že i přes všechny hrůzy, separace i rozvod to bylo takhle: „Životní láskou princezny Diany byl princ Charles.“ Když už žili odděleně, zeptala se jí prý Lucia jednou, zda by ho, kdyby ji odprosil na kolenou, přijala zpátky. „Ano,“ odpověděla Diana bez zaváhání.

Jednoho dne ale přišel Dianě dopis s královským erbem z Windsorského paláce, kde bylo královninou vlastní rukou napsáno: „Konzultovala jsem celou věc s arcibiskupem z Canterbury, s premiérem a samozřejmě s Charlesem a rozhodli jsme se, že nejlepším postupem pro Tebe je rozvod.“

„No tak to je tedy vtipný!“ reagovala Diana. „Oni budou rozhodovat o tom, jestli já se rozvedu!“ Ale nakonec se tak stalo, během tří minut, u obyčejného soudu, pro „nepřekonatelné rozdíly“. Jako rozvedená dostala apartmán v Kensingtonském paláci; jako první akt prý naskládala porcelánový servis prince z Walesu do igelitového pytle a rozmlátila ho kladivem. Dále získala 17 miliónů liber jako jednorázovou podporu a dále 400 000 liber ročně jako součást rozvodového vyrovnání. Obě strany podepsaly dohodu o konci negativní publicity, která by mohla dále poškozovat monarchii.

Diana si okamžitě po rozvodu vybrala z mnoha charit, jimž se věnovala, šest: vynikající londýnskou nemocnici Great Ormont Street, charitu pro lidi bez domova Centrepoint (dodnes ji pravidelně navštěvují William i Harry), Anglický národní balet, nadaci za vymýcení lepry, nemocnici Royal Marsden Hospital, a hlavně Národní AIDS trust.

Právě v problematice AIDS mimochodem zanechala nesmazatelnou světovou stopu nejen cestami po Africe, ale taky tím, že v roce 1991 podala ruku bez rukavice dospělému anglickému pacientovi. Bylo to v době, kdy byla nemoc obestřena takovou paranoiou, že lidé kolem nemocných chodili v ochranných skafandrech. „Můžete jim potřást rukou a obejmout je. Nebesa vědí, že to potřebují,“ řekla.

Diana rozvodem nezchudla o nic z finanční stránky, ale šlo o podstatnější věc – navždy ztratila nárok na britský trůn, nebyla už součástí „firmy“ – tak si královská rodina mezi sebou přezdívá. Musela se vzdát titulu Její královská Výsost a William ji utěšoval – až se stane králem, titul jí zase vrátí. Až děti vyrostou, plánovala žít ve Francii, možná ve Španělsku, začít znovu hrát na klavír, dál se věnovat charitě, na roli princezny se prostě nehodila, a tak se těšila, že zjistí, na co že se tedy hodí.

Zbýval jí přesně rok života.

Svět ji miloval a ji bavilo pomáhat lidem: dva bosenští veteráni z války v Jugoslávii v jednom z nových dokumentů dnes, v roce 2017, vzpomínají na to, jak jim svou návštěvou v rámci kampaně proti nášlapným minám v létě roku 1997 změnila život tím, že jim řekla: „Nebudete zapomenuti.“ – „Vždycky, když je nám zle, tak si na tu větu vzpomeneme,“ říkají dva dnes muži středního věku.

Její pohřeb sledovalo u televize dvaatřicet miliónů Britů a dvě miliardy lidí na celém světě.

„Zlob si, jak chceš, hlavně ať tě u toho nechytí,“ říkávala Diana svému mladšímu synovi ­Harrymu.

Ji u zlobení chytili – a živou ji nedostali.

Text vyšel v tištěném Reflexu č. 34/2017

Veronika Bednářová




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
26,020
21,960
29,670
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře