nahoru

Recenze nových Hvězdných válek. Star Wars: Poslední z Jediů je liberalistický sen o relativizaci hodnot

Darek Šmíd14. prosince 2017 • 15:00
720p360p
Trailer na film Star Wars: The Last Jedi
• video: 
Facebook.com/Star Wars

Příšerky jsou tam super. Stejně jako vesmírné bitvy. Ale všechno ostatní v nových Hvězdných válkách bolí. Tohle je osobní úvaha nad myšlenkami, které v něm bolí nejvíc.

(SPOILER ALERT: pozor, následující text vyzrazuje několik podstatných detailů o zápletce filmu Star Wars: Poslední z Jediů; autor jej proto doporučuje číst až po shlédnutí jmenovaného filmu.)

V nejnovější epizodě filmové ságy o Hvězdných válkách je scéna, v níž mají hrdinové zabránit bezprostředně hrozící zkáze své flotily. Jenže během toho narazí na roztomilé koníčky, které šikanuje banda zlých boháčů – takže se na záchranu celé flotily vykašlou a jdou zachraňovat koníky, protože jsou přece tak roztomilí a ti oškliví boháči jsou na ně moc, moc zlí. 

Tahle scéna pro mě ztělesňuje mnohé z toho, z čeho mi bylo při sledování filmu Star Wars: Poslední z Jediů (Star Wars: The Last Jedi) až do pláče: pomatení, nedisciplinovaní hrdinové, zmítaní impulzivními záchvěvy svých lepenkovitých psyché, vyrážejí do boje za lepší svět, dokud jim něco nepřehodí výhybku ve směru boje za ještě lepší svět, a oni za špetku momentálního blaha hodí za hlavu všechno, o co jim šlo ještě před pěti minutami. Pokud jsem správně pochopil vyústění filmu, který je druhý v plánované šestidílné řadě nových Hvězdných válek (které už nespadají pod kreativu George Lucase, ale konglomerátu The Walt Disney Company), je tohle současně základní myšlenkový kámen, na němž bude stát v budoucích letech celá hvězdně-válečná mytologie: všechny ty řády rytířů Jedi a prastarou moudrost tisícileté víry můžeme hodit do popelnice a demokratizovanou Sílu teď bujaře rozdáme prostému lidu, který s ní bude impulzivně a bez výcviku bojovat proti zlovolným boháčům (což hlásá mimochodem film, který je tady čistě a jen kvůli tomu, aby vydělal co nejvíc peněz).

Pokud si vzpomínáte na scénu, jíž vrcholil předcházející snímek, totiž první film nových Star Wars Síla se probouzí, byl zde náznak toho, že legendární Luke Skywalker vytrénuje z odvážné dívky Rey nového rytíře Jedi. Poslední z Jediů nyní odhaluje, že zrovna tohle patří k atributům původní ságy, které se teď budou relativizovat až do úplného zapomnění. Zatímco ještě Luke Skywalker se nechal při tréninku na rytíře v původních filmech skoro sedřít z kůže, tady je výcvik Rey fraška – moderní žena už to přece všechno umí a nějakého smradlavého, vousatého dědka s blikajícím mečem k tomu nepotřebuje. Stejným způsobem film relativizuje i odvrácenou stranu konfliktu: v roli záporáka se vrací duševně rozedrané ucho Kylo Ren, které se při vší své nekompetentnosti hrabe dále za vidinou nejzlejšího ze všech zlých a nejnebezpečnějšího ze všech nebezpečných. Je to nová doba, v níž k ovládnutí galaxie už nemusíte být tak děsivě strašidelný parchant, jakým byl Darth Sidious z původních Hvězdných válek – stačí vám k tomu mnohem, mnohem méně. (Skutečně, nový arcilotr Snoke tady dává za pravdu té podvratné teorii o tom, že je to ve skutečnosti ten neohrabaný stormtrooper, co se kdysi dávno ve IV. epizodě praštil v chodbě do hlavy, a odtud má dnes tu jizvu.)

Poslední z Jediů představuje nový svět, v němž může být šampionem dobra, stejně jako vůdcem zla, naprosto každý. Zcela tuhle vizi uznávám z pohledu odrazu současného stavu světa, který plodí multimediální hvězdy z marketingových poradců a instagramových modelek, ale jsem dalek toho, abych z toho měl radost ve formě nové mytologie pro prcky, co na to budou chodit do kina.

Není divu, že největšího hrdinství, jehož jsou schopni hrdinové filmu Poslední z Jediů dosáhnout, je při jejich jelimanství repetitivní heroické sebeobětování. Zemřít za dobrou věc je asi fajn, ale když na plátně už asi šestý hrdina zvolí hrdinskou smrt v plamenech jako plán A, nelze to pochopit jinak, než že je to vlastně to jediné, čeho jsou místní borci schopni. Jde to dokonce tak daleko, že některé postavy se hodlají sebeobětovat, protože je nic jiného nenapadá – a přitom to vůbec není nutné.

Jsou jako lumíci. Ježíši, problém – tak já se zabiju. I tohle něco napovídá o stavu světa, řekl bych.

Ale tohle všechno je samozřejmě spíš můj filosofický problém s myšlenkovým jádrem filmu. Uznávám ale, že mi zahalil mysl do takových dilemat, že je pro mne obtížné nahlédnout na Posledního z Jediů z jiných úhlů. Všímám si v nich tak akorát přepáleného hudebního doprovodu, který do hávu epičnosti balí i zcela ordinérní scény; rozpukaného dějového oblouku lídra hledajícího svou ztracenou vůdčí roli, který byl mnohem elegantněji zvládnutý v jiném novějším válečném sci-fi filmu, totiž ve Válce o planetu opic; a faktu, že se celkový příběh ságy v tomhle konkrétním dílu neposune ani o světelný centimetr. Ano, posune se přece jen o pár milimetrů dál, než se posunul děj jiné ságy v druhém dílu Hobita (Šmakova dračí poušť), ale není to nic, co by se nevešlo do jediného odstavce takového toho odjíždějícího textu rekapitulujícího děj v příštím díle.

A je to dlouhé, plné pozérských momentů, které vypadají pěkně, ale nakonec vlastně vůbec nic neznamenají – nebo, co je ještě horší, nad nimi někdo nakonec mávne rukou, že to tak nemyslel. Ach, mimozemské příšerky, roboti a epochální přestřelky ve stavu beztíže jsou tu pořád super! I tak to ale bolí. Moc to bolí – a to v obou variantách: ať už v té, že jsou nové Star Wars prostě mimózní liberalistickou halucinací o tom, že Síla patří všem, nebo v té, že naopak v nejlepší tradici původních lucasovských filmů pokračují v odrážení kolektivního nevědomí svých diváků; a precizně tak odrážejí skutečný svět, ve kterém žijeme.

Hodnocení: Dva světelné meče z pěti





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,360
20,800
28,730
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře