Každý znalec detektivek dobře ví, že na místo činu musí jako první dorazit forenzní tým. Jeho členové přicházejí ve sterilních oblecích, s rukavicemi a výbavou umožňující nalézt i sebemenší stopu, kterou zde pachatel zanechal. Málokdo však tuší, že tato praxe byla zavedena přesně před 100 lety v Anglii během vyšetřování mimořádně brutální vraždy.
Sedmatřicetiletá Emily Kayeová poznala Patricka Mahona v londýnské účetní firmě, kam Mahone docházel jako klient a kde ona sama pracovala jako zapisovatelka. Usměvavý mladý muž Emily učaroval. Netušila však, že se za sympatickým zevnějškem skrývá notorický recidivista, lupič a násilník, který je ke všemu ženatý a má dvě děti. Podlehla jeho svodům, v práci dala výpověď a odjela s ním do plážového bungalovu v jihoanglickém resortu Crumbles. Zamilovaný pár zde strávil během jara roku 1924 několik šťastných týdnů. V polovině dubna však přestali sousedé Emily vídat. Patrick, který se s ní do té doby často procházel ruku v ruce po promenádě, přicházel do bungalovu osamocen a z komína budovy stoupal po několik dní nepřetržitě dým.
Zapomenutá stvrzenka a pokoj hrůzy
Emily přerušila odchodem z práce veškeré vztahy s přáteli, a nikdo ji proto nepostrádal. Pátrání iniciovala Patrickova manželka, která v jeho oblečení našla útržek stvrzenky z nádražní úschovny. Měla podezření, že ji muž podvádí, a požádala svého známého, aby uložené zavazadlo vyzvedl. V kufru našla ke svém zděšení zakrvácené ženské oblečení, nůž a tenisovou raketu s monogramem E. K. Na rozdíl od Emily o manželově temné minulosti dobře věděla a nález oznámila na policii. Ta Patricka Mahona okamžitě zatkla.
Když policisté dorazili do Crumbles, našli v plážovém bungalovu jinou ženu, se kterou se Patrick stihl mezitím seznámit. Během krátkého výslechu vypověděla, že se s Mahonem zná jen krátce. Když ji přivedl do bungalovu, zamkl hned po příchodu dveře jednoho z pokojů, kde ale stihla zahlédnout velký hnědý kufr. Milenec ji upokojil, že v něm má přítel uložené vzácné knihy, a že proto pro jistotu pokoj zamyká. Policisté dveře otevřeli a vkročili do místnosti jako vystřižené z nejhorších hororů.
Hnědý kufr, který nová Mahonova milenka zahlédla, obsahoval části rozřezaného ženského těla a směsici vnitřních orgánů. Další ostatky policisté našli v krabici na klobouky, v zásuvkách kuchyňské linky a v hrncích na plotně, v popelu krbového ohniště odhalili úlomky ohořelých kostí. Když s nálezem konfrontovali Patricka Mahona, nijak nezakrýval, že rozčtvrcené tělo patří Emily Kayeové. Tvrdil však, že její smrt byla nešťastná náhoda, protože uklouzla a rozbila si hlavu o ostění krbu. V návalu paniky se rozhodl tělo schovat. Rozřezal ho na části, některé spálil v krbu, jiné uvařil a roznesl do skrýší v okolí. Přestože v krvavé práci pokračoval už několik dní, byla velká část ostatků stále na místě činu. Detektivové si uvědomili, že když zbytky těla zavražděné ženy sestaví do co nejkompletnější podoby, budou možná schopni stanovit skutečnou příčinu smrti. V řadách Scotland Yardu tehdy naštěstí sloužil lékař, který se tak náročného úkolu dokázal zhostit.
Legenda dobrodružství kriminalistiky
Dr. Bernard Spilsbury je dnes považován za zakladatele moderní forenzní analýzy a soudní patologie. Geniálního lékaře pověstného excentrickým vystupováním je možné si představit jako kombinaci Sherlocka Holmese, dr. House a Dextera. Účastnil se vyšetřování více než 200 případů vražd a u mnohých bylo jeho svědectví hlavním trumfem obžaloby. V jedné slavné kauze nechal během přelíčení do soudní síně přinést vanu plnou vody a s pomocí figurantky soudci názorně předvedl, jakým způsobem obžalovaný topil své oběti (případ je námětem epizody „Rekonstrukce“ seriálu Dobrodružství kriminalistiky). V době vraždy v Crumbles již Spilsbury platil za živoucí legendu a jeho příchod na místo činu přilákal tolik zvědavců, že místní podnikavci začali za místa s nejlepším výhledem vybírat vstupné. Když lékař vkročil do domu, byl znechucen. Ne brutálností vraždy, ale způsobem, jakým forenzní tým zajišťoval drahocenné důkazy. Policisté sbírali rozřezané ostatky holýma rukama, popel se stovkami úlomků kostí nabírali krbovou lopatkou, nikoho nenapadlo zachytit původní umístění částí těla na fotodokumentaci. Na dotaz, proč při práci nepoužívají rukavice, odvětil jeden z konstáblů, že to zkrátka nemají ve zvyku.
Bernard Spilsbury pracoval s nepatřičně zajištěným materiálem a mnoho částí těla Emily Kayeové chybělo. Hlavu prý Mahon spálil v krbu, rozbil kladivem na malé kousky a zahrabal do písku pláže, protože se zděsil, když se jí v žáru ohniště otevřely oči. Geniální patolog přesto dokázal nalézt dostatečné množství důkazů, které jasně ukazovaly, že smrt nemohla nastat náhodným pádem. Proti Mahonově tvrzení svědčil i fakt, že nástroje, které používal při čtvrcení těla, zakoupil už několik dní před údajnou nehodou. Pod tíhou důkazů se přiznal, že Emily Kayeovou zabil, když mu oznámila, že s ním čeká dítě. V rychlém procesu byl odsouzen k trestu smrti a 3. září 1924 byl oběšen.
Nástroje moderní kriminalistiky
Vrahovou smrtí případ ještě neskončil. Na popud dr. Bernarda Spilsburyho došlo ve Scotland Yardu k rozsáhlým reformám, které vedly ke standardizaci postupů při ohledání místa činu. Byla zavedena povinnost pořizovat fotodokumentaci, detektivové byli vyškoleni v metodách, které zamezovaly kontaminaci důkazního materiálu, a dostali k dispozici unifikovanou sadu nástrojů – měřicí pásmo, pinzety, peán, štětce, sterilní sáčky a především gumové rukavice, jejichž absence dr. Spilsburyho tak pobouřila. Rostoucí procenta objasněných případů byla důkazem, že se při policejní práci pečlivost vyplácí. Metodu ohledání místa činu po Scotland Yardu rychle převzaly policejní týmy ve zbytku světa a v modernizované a rozšířené podobě se používá dodnes.
