nahoru

Kauza Jana Nečasová: Když soudce nevěří vlastnímu rozsudku

Dušan Šrámek17. ledna 2017 • 07:00
Jana Nečasová s manželem u Městského soudu v Praze.
Jana Nečasová s manželem u Městského soudu v Praze.
• foto: 
Petr Topič / Mafra / Profimedia

Zatím nepravomocný rozsudek, v němž za údajné vyzrazení utajované zprávy BIS uložil pražský městský soud Janě Nečasové, lobbistovi Ivovi Rittigovi i jeho právníkovi Davidu Michalovi podmínku, patří k nejostudnějším aktům tuzemské justice. 

Zásadním problémem rozsudku je, že se opírá pouze o odposlechy, v nichž navíc Nečasová osobně prakticky nefiguruje, pouze se o ní hovoří. Verdikt také pouze částečně odpovídá na otázku, zda měla Nečasová zprávu vůbec k dispozici. Sám soudce konstatoval, že není jasné, jak se Nečasová ke zprávě BIS dostala. Fakticky tak nahradil důkazy svou právní konstrukcí, což může být u odvolacího řízení velký problém, protože si plete dojmy s pojmy. To jenom za bolševika platilo, že soudce mohl k odsuzujícímu rozsudku nabýt přesvědčení.

Neexistuje ani jeden materiální důkaz, například otisky prstů, že by Nečasová měla zprávu v rukách. Ani v trezoru, kde byla zpráva uložena, nebylo nic, co by jí patřilo. Že by se ke zprávě jeho nynější manželka dostala bez jeho vědomí, popírá jak sám tehdejší premiér Nečas, tak tehdejší tajemník Poul, který měl ke zprávě rovněž přístup. A ostatně i z telefonních hovorů mělo údajně vyplynout, že si Nečasová stěžuje, že jí premiér nechce zprávu ukázat.

Podle verze odsouzených měl mít Michal schůzku s Nečasovou na Úřadu vlády ČR, ta jej ale informovala, že premiér právě dostal nějakou zprávu a že soptí nad jejím obsahem. V prostorových odposleších se pak pouze dohadují, co by mělo být jejím obsahem. Toť vše.

Opírat rozsudek čistě o odposlechy bez toho, aniž by měly oporu v materiálních důkazech či svědeckých výpovědích, je nesmysl. Každý se snaží nadsazovat, ten „umí“ toho, ten zase onoho, často jsou citováni lidé, kteří o dané věci nemusí ani vědět, jen aby to zvýšilo váhu sdělovaného. Ostatně sám soudce Novák v rozhovoru pro Právo připustil, že pokud odvolací soud vyjme odposlechy, není co řešit. Je to zvláštní přístup, když dopředu dává výhradu ke svému vlastnímu rozsudku.

Co si myslet o odbornosti a morálních vlastnostech soudce, jenž se stejně klidným svědomím dotyčné „omete“, jako je zprostí? Soudce, který nevěří vlastnímu rozsudku, je skutečně rarita. Navíc je zde i otázka zákonnosti daných odposlechů. Nezákonnost namítal například Rittig a bude zajímavé sledovat, jak se k této otázce odvolačka postaví.

V úvahu je třeba brát v daném případě i to, že měla obhajoba ztíženou roli, protože kvůli utajovanému režimu nemohla mít celý spis, ale mohla si z něj pouze dělat výpisky. Není rovněž bez zajímavosti, že vyšetřování provázela řada komplikací. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci podalo obžalobu již v březnu 2015. Soud ale kauzu vrátil žalobcům k došetření kvůli jejímu vedení v utajeném režimu. V listopadu 2015 pak rozhodnutí pražského městského soudu potvrdil i Vrchní soud v Praze. Státní zástupci poté text upravili podle přání soudu, obvinění i právní kvalifikace ale zůstaly beze změn.

Do sféry science fiction pak patří ta část výroku, kde se dohadují dotyční o tom, jak odstranit Roberta Šlachtu z vedení ÚOOZ. Nečas se Šlachty chtěl zbavit od začátku a nepotřeboval k tomu žádné rady od Rittiga či od kohokoli jiného. Personální otázky navíc vždycky patřily k těm, kde musel mít vždy poslední slovo.

Plky o tom, „jak utopit doktora Mráčka“, by se neměl soud vůbec zabývat, protože dotyčné osoby neměly žádné páky na to, jak Šlachtův osud jakkoli ovlivnit. Vzhledem k tomu, co tento údajně elitní detektiv napáchal za dobu svého působení, by za snahu zbavit se jej mělo následovat státní vyznamenání, a ne popotahování u soudu. Ze všech uvedených důvodů tak nezbývá než doufat, že Novákův tristní rozsudek Vrchní soud v Praze shodí se stolu.

Autor je redaktorem webu Česká justice





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,420
21,430
28,500
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře