Má veřejnost právo nahlédnout do soukromí politiků? Diskuse na toto téma opět vypukla, když soud pustil telefonní odposlechy expremiéra Petra Nečase a jeho tehdejší podřízené Jany Nagyové. Je nutné, aby uveřejňoval nepodstatné detaily z jejich čistě soukromého života? A neměli by politici také procházet psychotesty, aby mohli řídit stát?
Přestože je téma záznamu odposlechů „Jaňulky a vola“je chytlavé a nad jejich obsahem kroutí v senzacechtivém údivu hlavou kdekdo, nepřisolím si. Je mi Petra Nečase upřímně líto (život s odkvetlou dryáčnickou „motorovou myší“ by pro méně splachovací byl věru peklem) a povzdech, že si za to může sám, pomůže jen málo. A je mi moc líto i jeho předchozí prima rodiny.
Jakkoli mohou političtí odpůrci bývalého premiéra s pobavením a s jistým zadostiučiněním pozorovat jeho veřejnou potupu, nic to nemění na tom, že zveřejnění soukromého rozhovoru je skandální nechutnost.
Ti, kdož nahrávky odposlechů „pouštějí“ na veřejnost, se dopouštějí trestuhodných podlostí a je s podivem, že je za to nikdo nezavře. Jestliže tohle za všeobecného potlesku prochází, pak navrhuji ihned zrušit Úřad na ochranu osobních údajů. Trvat dnes na důvěrnosti rodného čísla (takový nesmysl, stejně ho mají všude!) nebo buzerovat okrádaného za to, že si dá na vrata kameru, je ve státě, kde si každý může s požehnáním soudu beztrestně pustit záznamy z vaší ložnice, cynickým výsměchem byrokratických darmožroutů daňovému poplatníkovi.
Pokud jde o psychotesty, nic by to nevyřešilo. Z případu však plynou jiná upozornění. Především to, že osobnost je multifacetový koncept a IQ vás na jiných frontách, než je luštění křížovek, příliš neochrání: Můžete být přeborník v sudoku a zároveň politický pomatenec, emoční primitiv nebo slabošský Schlappschwanz, jak trefně říkají podpantoflákům Němci. Jednotlivé „facety“ spolu totiž korelují pouze částečně anebo vůbec. Za druhé to, že u psychopatických politiků spíše než nepřítomnost psychotestů jsou do značné míry vinni voliči, i když si to nepřiznají.
V lékařské komoře jsou mnozí kajícníci, kteří už kdysi, když bylo prakticky celé revizní komisi jasné, co je David Rath zač, byli ochotni nade vším mhouřit oči se slovy „vždyť on je tak pilný a tolik toho pro nás dělá“.
Variací na toto téma je nespočet a je dobré si je přehrát, když chceme porozumět tomu, jak psychopat ovládne sektu nebo i národ. V případě Jaňulky je to však ještě mnohem zamotanější: Ať je Nagyová-Nečasová, jaká je, vládu nepoložila ona, ale „plukovníci“ a inkvizitoři: Co to bylo za tyátr, vláčet tuhle ženštinu v řetězech před kamerami jako přemoženou gladiátorku? Kde jsou ty „desítky miliónů“ a zlatých cihel v bankách? Komu patří? Jak s ní souvisejí? A co Ivo Rittig? Co to bylo vlastně za puč?
Jestli se nakonec ukáže, že důvod pádu vlády se scvrkne na pouhou milostnou aférku jednoho ubožáka, pak by měli stanout před soudem pučisté. Jaňulka je proti nim zcela okrajový problém.
Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č. 24/2015.
