Pokud je možné nějak charakterizovat závěry posledního dubnového jednání Rady ministrů zemědělství členských zemí EU v tomto týdnu, pak lze konstatovat, že ministři stvrdili již dříve avizované ústupky zemědělcům, kteří na počátku letošního roku demonstrovali po celé EU proti Společné zemědělské politice EU (SZP).
V praxi se přitom jednalo zejména o částečné snížení byrokracie spojené s uplatňováním SZP a zvýšení ochrany evropských zemědělců před dovozy levnějších zemědělských komodit z Ukrajiny, Ruska a Běloruska. Zatímco snižování byrokracie je v zemědělské politice důležité, žádoucí a legitimní téma, jsou stávající podmínky obchodu s uvedenými zeměmi ne úplně nejlepším kompromisem. Bezcelní dovozy z Ukrajiny mají podle nich nadále alespoň po dobu dalšího roku pokračovat, dovoz některých komodit ale budou regulovat množstevní kvóty. Otázkou přitom je, jakým klíčem byly komodity, které mají být předmětem regulace, vybírány, například proč má být regulován dovoz ukrajinských krup nebo medu, a ne třeba pšenice, což je klíčová obilovina pěstovaná v EU a je jí proto v Evropě nadbytek, přitom výkupní ceny nepokrývají náklady na její produkci.
Minimálně pro spotřebitele by bylo jistě lepším řešením pokračovat v plné liberalizaci obchodu s Ukrajinou, například i proto, že zatímní letošní vývoj počasí vytváří předpoklady k nižší produkci EU zdaleka nejen u ovoce, takže se možná bude ještě právě i ukrajinská produkce hodit. Což mimochodem platí i pro ovoce, neboť Ukrajina je mimo jiné také významným pěstitelem jablek. Pokud se pak týká dovozů zemědělských komodit z Ruska a Běloruska, jeví se sice na první pohled zatížení těchto dovozů cly jako dobré řešení, systémové by ale bylo (když už je v platnosti embargo na obchod s těmito státy v řadě jiných položek), aby EU odmítla dovozy z Ruska a Běloruska úplně.
Zvláště pak za situace, kdy zejména v průběhu letošního roku importy zboží z uvedených zemí do EU vzrostly, zatímco ty ukrajinské klesly, a to v některých případech i na úroveň před začátkem válečného konfliktu. Jinými slovy, za přebytek některých zemědělských surovin na evropském trhu může aktuálně spíše Rusko a Bělorusko, ačkoli veřejnost je opakovaně informována, že viníkem je Ukrajina.
Rada ministrů také posvětila omezení počtu kontrol, kterým zemědělci v EU čelili v loňském roce po zavedení „zjednodušujícího“ družicového monitoringu zemědělských činností v systému AMS. Již dříve také navrhla Evropská komise možnost osvobodit od kontrol nejmenší zemědělské subjekty obhospodařující plochy do 10 hektarů, což by byla, ačkoli se to v naší zemi příliš nezdůrazňuje, zřejmě vůbec nejdůležitější změna při uplatňování SZP.
Tak či tak je nicméně zřejmé, že zemědělci se svými protesty částečně uspěli, a například Poláci již odvolali blokádu ukrajinských hranic. Realita také ukazuje, že je EU ve své zemědělské politice schopna určité sebereflexe, což je v zásadě dobrá zpráva, zejména z hlediska zmiňovaného snižování byrokracie, a to zdaleka nejen spojené s vyšší ochranou životního prostředí v rámci Green dealu. Postoj k Zelené dohodě bude ostatně (a již je) jedním z témat blížících se voleb do Evropského parlamentu.
Právě Green deal by přitom neměl být ani nekriticky přijímán, ale ani nezaslouženě odmítán. Pokud se totiž mluví o pomoci evropským zemědělcům, představuje jednu z rovin právě i Zelená dohoda. Pokud totiž nebude v EU dostatek kvalitní půdy a zdrojů vody, což by měla zajistit rozumná aplikace uvedeného dokumentu, bude celá řada dnes často emotivně diskutovaných dotací a podpor bezpředmětná, neboť evropské zemědělství nebude konkurenceschopné.
Autor je agrární analytik
