Když si lidé blahopřáli k novému roku 1956, doufali nejspíš, že bude rokem stejně nadějným, jako bylo několik let předcházejících, jež uběhla od Stalinovy smrti. Totiž, že nový rok víc odvrátí nebezpečí války, která byla ještě nedávno na dosah ruky. Netušili, a jak by také mohli, že budou ve svých nadějích krutě zklamáni. Nicméně jednu pozitivní událost rok 1956 přinesl: XX. sjezd sovětských bolševiků. Ten se stal jedním z předělů minulého století.
Dnes už události začátku druhé poloviny 20. století vnímáme jen zastřeně a jaksi okrajově. Staly se sice legendou, ale dávno byly převrstveny událostmi novými, stejně ohromujícími a možná daleko dramatičtějšími. Ale stačí si připomenout korejskou válku, tehdy ještě klasickou řež masových armád. Tento zpočátku regionální konflikt se mohl snadno rozhořet do nového světového požáru. Stačila k tomu jen jediná puma, ovšemže atomová; stratégové o tom vážně uvažovali…
Snadno pochopíme tehdejší ulehčení, ba více: ohromnou úlevu, když byla tato válka v červenci 1953 ukončena příměřím. Co se to stalo, proboha?! Proč to nešlo dříve? Jenom proto, že žil stárnoucí muž jménem Stalin?
A nezůstalo jen při tomto překvapení. V roce následujícím, tedy 1954, se sešli v Ženevě ministři zahraničí čtyř velmocí, jež spolupracovaly při porážce nacistického Německa, a radili se, co by se dalo zlepšit ve vzájemných vztazích. Zrodil se nový slogan – „duch Ženevy“, který pak označoval naději na novou budoucnost poválečného světa.
Hybatelem nové zahraniční politiky Sovětského svazu byl tehdy Nikita Sergejevič Chruščov, jenž se v nástupnických bojích po Stalinově smrti dostal do vedení této říše. V desátém roce po skončení druhé světové války uskutečnil řadu zahraničních návštěv, z nichž zejména cesta do jugoslávského Bělehradu vzbudila senzaci.
Navěky dobrý!
Po letech roztržky s vůdcem tamního protifašistického odboje Josipem Brozem Titem, jemuž se nadávalo do „krvavých psů“ a „katanů jugoslávského lidu“, ho Chruščov neváhal při uvítacím ceremoniálu oslovit: „Drahý soudruhu Tito!“
Muž zocelený partyzánskými boji to přijal bez mrknutí oka. Nechal Nikitu Chruščova přeříkat celý proslov (jejž pečlivě sepisovalo celé předsednictvo), a když chtěl tlumočník přečíst jeho znění v překladu, Tito ho zarazil: „Překládat netřeba, tady každý rusky rozumí.“ A se zvoucím gestem vykročil k čekajícím vozům...
Chruščovovi nezbylo než se podrobit, třebaže měl jisté pochybnosti, jestli je ruština v Jugoslávii tak dobře známa. Ale u tohoto drobného trapasu nezůstalo. Následovala honosná recepce v Bílém paláci, na niž se Tito a jeho nejvýznamnější ministři dostavili s manželkami a ve smokinzích, zatímco Chruščov a jeho delegace byli oděni do neforemných vycházkových obleků.
Během okružní cesty po Jugoslávii byla delegace přijímána se zjevnou zdrženlivostí, což Sověti museli překousnout. Naopak Tito se během cesty viditelně předváděl, tu jako obratný řidič limuzíny, v níž vozil Chruščova, tu jako pozorný hostitel. Při bravurní projížďce po Jaderském moři v motorovém člunu, který osobně řídil, z Nikity málem vytřásl duši. Následovala recepce na sovětském velvyslanectví, kde se Chruščov namol opil. Při večeři, jíž recepce vrcholila, pak už jen každého líbal a objímal, zvláště ovšem Tita, do něhož pořád vemlouvavě hučel: „Josjo, no tak už se nezlob! Ty jsi mi ale tvrdá palice! Pojď se napít a navěky dobrý!“
DALŠÍ SENZACE MEZITÍM NAZRÁVALA
Jestliže Chruščovova jugoslávská návštěva znamenala senzaci, šok daleko většího kalibru měl teprve přijít. Bylo jím odsouzení kultu Stalinovy osobnosti a jeho zločinů. Stalo se to na známém XX. sjezdu KSSS, který začal 14. února 1956 a pokračoval ještě několik dnů. Byl prvním sjezdem sovětských bolševiků od roku 1952 a Chruščov na něm vystoupil se svým referátem 25. února, po několikadenní závěrečné práci na jeho textu.
Chruščov sám totiž jeho autorem nebyl. Byl sice člověkem mimořádné výřečnosti, ovšem psaní mu činilo jisté potíže. Dokonce prý dosti značné, což způsobilo sotva dostatečné vzdělání v jeho školních letech. Nebylo jeho vinou, že musel v dětském věku pracovat: již v jedenácti začal fárat na šachtě v tehdejší Juzovce. K textu však poskytl hojnost materiálu, jednak z korespondence gulagistů, za druhé ze svých poznámek a rozhovorů s navrátilci z těchto příšerných lágrů. Zpracováním a napsáním textu byl pověřen Pjotr Pospělov, osvědčený sepisovač referátů a vystoupení, o němž bylo známo, že je schopen vyplodit desítky stran často v šibeničních termínech.
To byl i případ Chruščovova referátu. Pospělov jej sepsal vskutku hbitě a nyní ho měl přečíst úzkému kruhu zasvěcenců. Když začal, rozhostilo se napjaté ticho. A jak pokračoval, jako by se jeho tíha zvětšovala. Též Pospělovův hlas se měnil a získával žalostný, až lítostivý tón. Nakonec text nedokázal dočíst. Zhroutil se a propukl v pláč.
Ustrnutí bylo všeobecné. „Ne,“ řekl rázně Molotov, „tohle se číst nebude!“ Vorošilov stařecky pomrkával, polykal naprázdno a nebyl schopen slova. „No, Klime,“ povzbuzoval ho Nikita, který si jediný zachovával jasnou hlavu. Ostatně, dobře věděl, o čem se bude hrát. „No, Klime, seber se... Vždyť u lecčehos jsi byl! A mlčels. Měj odvahu říct jasné slovo aspoň teďka!“
„Copak ty jsi nemlčel?“ zavrčel prý starý maršál, věrný druh Stalinův. „Všichni jsme mlčeli! Vožďovi se nedalo odporovat!“
„Tehdy ne. Ale teď můžeme promluvit, a proto promluvíme. Jsme povinni říct lidem pravdu. Já to přečtu!“ rozhodl Chruščov.
A tak se také stalo.
JMÉNO, JEŽ SLUNCEM ZAČÍNÁ…
Když začal hovořit, byl Stalin ještě velký. Dokonce tak velký jako nikdo před ním. Neboť jeho kult byl bezbřehý. Stalin byl nejen velkým vojevůdcem, velikým maršálem, dokonce generalissimem (byť nikoli ve své době jediným; generalissimus byl ještě španělský diktátor Franco, někdejší čínský vůdce Čankajšek a diktátor v Dominikánské republice Rafael Trujillo, který ovšem na rozdíl od obou předešlých ve své zemi nečelil občanské válce). Byl také učitelem národů, moudrým vůdcem svého lidu, ba více: byl jeho otcem. Navíc byl samozřejmě sluncem, velikým teoretikem a jazykovým vědcem – celá plejáda básníků a pisalů všech kategorií se předháněla ve vymýšlení nových a nových oslavných přívlastků.
Ve skutečnosti byl Stalin drobný, téměř nenápadný muž. Chodil většinou ve skromném oděvu polovojenského střihu, s tváří poďobanou od neštovic, s levou rukou vždy lehce pokrčenou. Po úrazu z dětství ji měl špatně zhojenou a těžko jí vládl. Ale to už jsou pouhé maličkosti.
Daleko závažnější byl jeho psychický stav. Jeho podezíravost byla pověstná, byla chorobná. Stalin trpěl paranoiou, kterou u něj diagnostikoval profesor Bechtěrev, jenž dva dny poté zemřel na otravu a jehož syna Pjotra Stalin nechal zavřít a později popravit. Po padesátce začal trpět hypertenzí, již si ovšem neléčil, takže ve spojení s kouřením podstatně přispívala k rozvoji arteriosklerózy. Na sklonku svého života se z něho stal stařec s nepředvídatelným chováním, ale stále s obrovskou, prakticky neomezenou mocí.
O tom všem ovšem Chruščov pomlčel. Začal mluvit o zločinech, jež doprovázely jeho vládu. Promluvil o procesech ve třicátých letech. Přiznal, že byly zmanipulované, že při nich zatýkali a obviňovali nevinné lidi, z nichž mučením a bitím vynucovali přiznání k hrdelním zločinům. Za ty je odsuzovali a popravovali. Stalin dal jen v letech 1937–1938 zatknout a zastřelit sedmdesát procent všech členů ústředního výboru strany. Inicioval obrovské čistky v armádě a nechal zlikvidovat podstatnou část celého velitelského sboru. Nechal popravit generály i maršály, jako například Tuchačevského. Tím významně oslabil Rudou armádu, zbavil ji velitelských kádrů, takže německý útok v červnu 1941 pro ni znamenal katastrofu.
Ovšem jenom tím se Chruščov nespokojil. Obvinil Stalina, že nedbal dokonce několika varování před německým útokem, dostal je včas a mohl učinit protiopatření. Neučinil nic. Zůstal pasívní a nechal věcem volný průběh. Když došly první zdrcující zprávy o porážkách, zhroutil se, prohlásil, že všechno je ztraceno, a ujel z Moskvy...
Ve Sjezdovém sále panovalo hrobové ticho, jen občas přerušované výkřiky hněvu či zoufalství. To, co říkal partajní šéf, bylo prostě neslýchané a šokující. Slabší nátury nevydržely emoční náraz, lidé místy omdlévali a museli je vynášet ze sálu. Chruščov přesto mluvil dál.
Mluvil celkem čtyři hodiny, jen s krátkou přestávkou asi uprostřed referátu. Lidé byli bledí, mnozí zoufalí, protože to, v co celý život věřili, se jim najednou zhroutilo před očima.
Na začátku Chruščovova projevu pro ně Stalinovo jméno ještě začínalo sluncem. Když nastalo ticho, končilo temnou, hrůzyplnou nocí. Ale přesto mnozí, alespoň tak, jak to později popsali, zažívali zcela nový, dosud neznámý pocit: cítili, že slyšeli – poprvé v životě – pravdu.
VELKÉ STAROSTI NA OBZORU
Chruščovova zpráva samozřejmě nebyla určena širokým stranickým masám. Kromě delegátů sjezdu, kteří ji slyšeli na vlastní uši, s ní měl být seznámen pouze aparát komunistické strany, a to nikoli naráz, ale postupně. Nešlo prostě skácet po léta pěstovanou a oslavovanou modlu ze dne na den. Proto zprávu označili za tajnou a tajnou měla zůstat. Jenomže... Jakmile jednou pustíte džina z láhve, zpátky ho už nedostanete. Což se potvrdilo velmi rychle: zprávu v červnu otiskl na titulní straně deník The New York Times. Velmi slušný, přímo vynikající výkon, pravdaže?
Kdo ji ukradl a pustil do oběhu? Dnes již víme, že to byl jedenatřicetiletý polský novinář Wiktor Grajewski, kterému ji půjčila jistá Łucja Baranowská, s níž měl tehdy milostný poměr, zároveň však sekretářka prvního tajemníka polských komunistů Edwarda Ochaba. Grajewski ji okamžitě předal izraelskému velvyslanectví ve Varšavě a Izraelci ji poslali Američanům. Sám Grajewski se o rok později do Izraele vystěhoval.
Následky zveřejnění Chruščovova projevu byly dalekosáhlé, místy až smrtící – máme-li věřit tomu, co se stalo Bolesławu Bierutovi, bývalému polskému prezidentovi a nyní prvnímu tajemníku Polské sjednocené dělnické strany. V době XX. sjezdu byl nemocen, léčil se v kremelské nemocnici. Když mu, ještě během rekonvalescence, aby o nic nepřišel, dali přečíst Chruščovovu zprávu, dostal infarkt a zemřel. Což se stalo 12. března 1956. Věru smutná věc...
Ale nezůstalo jenom při ní: Polsko se začalo hýbat. V Poznani vypukly koncem června nepokoje, které byly krvavě potlačeny. Musela přijet sovětská delegace, aby situaci trochu uklidnila – a nastolila přece jen reformnější Gomułkovu vládu.
Jisté starosti měli i naši soudruzi. Necelý rok předtím, při slavných májových dnech roku 1955, nechali Stalinovi odhalit pomník, největší skupinové sousoší v Evropě. Stavěl se několik let, stál hromadu peněz, zlí jazykové šířili „klevety“, že za ně mohly být postaveny stovky nových bytů – tehdy velice potřebných. A teď tohle! Co s ním, co s pomníkem?
Kamenný velikán, čerstvě pokálený, nepohnutě shlížel z Letenské pláně na zlatou Prahu, matičku stověžatou, a poradit nedovedl...
Starosti daleko větší měli mít maďarští soudruzi. Pod rukama se jim probouzel národ pokořený nejprve válečnou porážkou a následně i sovětskou okupací. Neklid probíhal zatím spíš skrytě, pod povrchem, skutečné starosti měly nastat až na podzim. Povstání proti stalinistické diktatuře vypuklo 23. října onoho roku.
A nezůstalo jen u „bratrských národů“ v Evropě. Byli tu ještě Číňané, velmi nespokojení s tím, že se s nimi Chruščov neporadil. Uražen se cítil především veliký Mao, jejž se odsouzení kultu osobnosti dotýkalo velice osobně.
ČAS ROZHODL
Dvacátý sjezd, především Chruščovův projev, tak měl sílu zemětřesení. Zřítil se mýtus. Nepohasla však jen aureola velikého Stalina. Došlo k čemusi daleko závažnějšímu: mocné impérium se tehdy zachvělo v samých základech.
To si samozřejmě Chruščov neuvědomoval a už vůbec to nezamýšlel. Nehodlal odsoudit systém – odsoudil pouze jediného člověka. A svůj ortel chtěl sdělit pouze straně, nikoli lidu. Jenže i tím zasadil úder systému, dokonce tak silný, že se z něj už nikdy nemohl zotavit.
Chruščov sám přežil politicky své vystoupení o pouhých osm let (srovnejme jeho desetileté působení například s délkou Stalinovy nebo třeba i Brežněvovy vlády). A stal se nakonec prvním sovětským vládcem, který se dožil důchodu. Pobíral jej v letech 1964 až 1971. I on se však posléze dočkal zatracení.
Když se v roce 1984 projednávalo Molotovovo opětovné přijetí do strany (vyloučili ho ještě za Chruščova), tehdejší mocní mužové sovětského režimu jej hodnotili takto:
Ministr obrany maršál Dmitrij Ustinov: „Dopustil se skandálních skutků... vůči Stalinovi. Žádný nepřítel nám nezpůsobil takové škody jako Chruščov.“
Předseda rady ministrů Nikolaj Tichonov: „Pošpinil a zhanobil nás i naši politiku...“
Ministr zahraničních věcí Andrej Gromyko: „Zasadil nenapravitelnou ránu kladnému obrazu Sovětského svazu v očích světa.“
Dalších komentářů jistě netřeba.
Další zajímavé Causy Reflexu:
