Plzeň mě naučila přemýšlet o tom, co chce vidět i běžnější divák, říká Lenka Tyrpáková z festivalu Finále
V Česku se toho točí tolik, že už nelze na jediném ročníku festivalu odpromítat všechno, co u nás za daný rok vznikne. Finále Plzeň se tedy před časem z přehlídky bilanční posunulo k přehlídce pečlivě kurátorované, která z tuzemské kinematografické produkce vybírá to nejlepší i divácky nejpřístupnější – ideálně v jednom balení, jako v případě filmu Poberta. O něm, o své vizi o zahraničním rozměru Finále i o dalších aspektech své práce mluví umělecká ředitelka festivalu Lenka Tyrpáková.
Do pozice umělecké ředitelky Finále Plzeň jste nastoupila před čtyřmi lety z programového oddělení MFF Karlovy Vary. Jakou jste tehdy měla vizi?
Před čtyřmi lety to byl můj seznamovací, „nultý“ ročník: ještě v červenci jsem byla na full time na Varech a v září už v Plzni, nestála jsem tedy u toho, když se tehdejší ročník chystal a vymýšlel. Takže letošek počítám jako svůj třetí regulérní ročník. Finále je jiný typ festivalu než Vary: představujeme kinematografii jedné země. Ostatní české filmové festivaly mají mezinárodní rozměr nebo jsou žánrově vymezené, kdežto my jsme definovaní teritoriálně. Pracujeme s materiálem, který v Česku vzniká, a můžeme přispívat k tomu, aby se náš kinematografický prostor kultivoval a aby se propojoval s mezinárodním prostorem. Byla jsem ráda, že jsem si z Varů, kde jsem působila skoro dvacet let, mohla přenést síť kontaktů.
Přeshraniční rozměr festivalu dodávají i mezinárodní poroty, které zavedl váš předchůdce Peter Badač.
Ano, přijdou mi velmi důležité. Jsme malá země, nebylo by dobré, kdyby se tu filmaři posuzovali navzájem. Součástí mé vize bylo využít svou síť kontaktů k tomu, abych na Finále přitáhla zahraniční filmaře z nejrůznějších profesí a pomohla je propojit s místními. Když jsem před dvaceti lety začínala jezdit na festivaly a koprodukční fóra, mnoho českých producentek a producentů tam nebývalo. V tomhle ohledu došlo k velkému posunu: teď jsou velmi aktivní ve všech směrech, chápou, že s projekty musejí pracovat od rané fáze, navíc u nás v oblasti vývoje filmů působí programy a workshopy typu MIDPOINT, se kterými taky spolupracujeme.
Čeští filmaři se také za ty dvě dekády naučili vstupovat do zahraničních koprodukcí. Jak to reflektuje Finále?
V kurátorství mi to dává šanci představit řadu zajímavých titulů koprodukčních, snímky podpořené Státním fondem audiovize nebo takové, na nichž se prostě nějakým způsobem podíleli čeští tvůrci. Loni mě bavilo zařadit do programu americký horor Nosferatu, protože se natáčel z velké části v Česku, a vyzdvihli jsme v téhle souvislosti scénografku Beatrici Brentnerovou, která byla součástí týmu nominovaného za Nosferatu na Oscara. Baví mě hledat věci, které můžeme na Finále vypíchnout, ukázat lidem, co tady umíme, co je v naší kinematografii zajímavé. A zároveň ukazujeme domácí kinematografii v celé její šíři i žánrové pestrosti. Karlovarský festival primárně prezentuje spíš artovější kinematografii, my uvádíme i mainstreamovější tituly, filmy, které jinak po festivalech nebo do zahraničí moc necestují.
Finále bývalo přehlídkou bilanční: uvádělo všechno, co se u nás za daný rok natočilo. V dnešní době nadprodukce už to z kapacitních důvodů nejde, jak tedy probíhá výběr?
Filmů u nás opravdu vzniká velké množství, takže se snažíme pokrýt nejvýraznější tituly a nejzazímavější témata a styly. Soutěžní sekce jsou kurátorované, máme k nim výběrové komise. Sekce celovečerních hraných a animovaných filmů má devět zástupců, devět titulů je i v soutěži dokumentů. Pak máme i soutěž televizní a VOD, která je ale koncipovaná víc jako diskuze s porotou: v rámci soutěže probíhá debata mezi tvůrci, producenty z jednotlivých televizí nebo produkčních společností, porotci a odborníky z různých oblastí. Pro české tvůrce je zajímavé slyšet kontext: jestli je jejich projekt srozumitelný mezinárodně, co eventuálně potřebují zahraničním divákům dovysvětlit... A pak je na Finále i soutěž studentských krátkých filmů, kdy z desítek titulů přihlášených z filmových škol vybíráme dvě pásma.
Nelze si nevšimnout, že program Finále se z části překrývá s jinými tuzemskými festivaly – uvádíte filmy, které už běžely třeba právě v Karlových Varech nebo na Letní filmové škole.
To je pravda, ale jinde ty tituly nelze vidět takhle koncentrovaně a mnoho tuzemských producentů nebo filmařů kvituje, že v Plzni dožene snímky, které jinde nestihli. A velkou část našeho publika tvoří plzeňští diváci: v tom je unikum Finále, že na ně chodí místní. Plzeň mě naučila o programu přemýšlet trochu jinak: musím být pokornější, musím přemýšlet o tom, co chce vidět i běžnější divák. V Plzni žijí cinefilové i lidé, který mají rádi mainstream. Zároveň je to klidnější, ne tak hektický festival – místo, kde se návštěvníci můžou potkat bez spěchu, třeba právě zástupci industry. A místní diváci jsou navíc vděční, že skoro ke každému filmu přijedou hosté a jsou k němu s nimi debaty.
Už z Karlových Varů si pamatuju, že jste velmi zaměřená na Polsko. Zacílení letošní sekce Zoom na tamní kinematografii je tedy vaše zásluha?
Samozřejmě. V rámci sekce Zoom se snažíme představovat různé evropské kinematografie a propojovat je s industry programem. První rok, co jsem Zoom dávala dohromady, jsme měli Pobaltí, loni proběhl Benelux a letos tedy Polsko, které už jsme na Zoomu měli v minulosti, ale je přirozené, že se země po nějaké době v téhle sekci zopakují. Češi s Poláky hodně a přirozeně koprodukují, a tak chceme ukázat, jak pestré typy filmů tímhle způsobem vznikají. Uvedeme například dokument Sang: Dítě prachu, který se odehrává ve Vietnamu a v Americe, rodinný film Skřítek: Nový začátek nebo hranou coming of age story Velikonoční pondělí, která tematizuje znásilnění. Už na tomhle výběru je vidět, jak širokou škálu projektů je možné mezi Polskem a Českem vyprodukovat a získat na ni podporu. V rámci své vize chci na Finále taky podporovat mladé tvůrce. Kultivujeme a rozšiřujeme naši spolupráci s FAMU, která nás propojila s legendární filmovou školou v Lodži. Tam pro Finále sestavili pásmo úspěšných krátkých filmů, ke kterým do Plzně přijedou i jejich tvůrci, zároveň budeme mít samozřejmě i zástupce z FAMU. Hezky se to propojí: FAMU letos slaví 80 let a zároveň tam studovalo a studuje hodně polských filmařů, a tak jsme s FAMU připravili kolekci, v jejímž rámci je možné vidět třeba dávná školní cvičení Agnieszky Holland nebo Juliany Mosky. Polsko bude letos všude!
Jak vznikla sekce Ženy a film?
Zviditelnit zajímavé filmařky napříč profesemi byla další součást mojí vize. Každý rok se koncepce téhle sekce trochu proměňuje, navíc jejím prostřednictvím začínáme expandovat do Prahy, abychom ukázali tamním cinefilům co taky děláme a proč má význam přijet na Finále do Plzně. Součástí konceptu je, že si inspirativní filmařka vybere osobnost, která inspiruje zase ji, a diskutují spolu nad konkrétním filmem. Letos jsme se spojili s Asociací režisérů a scenáristů a uspořádali projekci v pražském kině Edison, kam scenáristka Barbora Námerová pozvala filmařku Katarínu Gramotovou k jejímu filmu Nahoře nebe, v dolině já. Teď chystáme podobný večer s herečkou Denisou Barešovou, která si vybrala svoji kolegyni Zuzanu Stivínovou a chce pustit Pasti, pasti, pastičky. Myslím si, že tu dochází ke generační proměně ve vidění věcí nebo třeba i v práci režisérů. V rámci sekce Ženy a film proběhne také živá panelová diskuse Vogue Film Talk: Jana Patočková z magazínu Vogue bude moderovat debatu s kameramankou a dokumentaristkou Janou Hojdovou a herečkou Eliškou Soukupovou.
Letos také zavádíte diváckou cenu.
Ano, přišlo mi škoda, že ji nemáme. Jak je vidět na jiných festivalech, to, které tituly nejvíc vyzdvihnou diváci, se můžou výrazně lišit od toho, co ocení mezinárodní poroty. Divácká cena probíhá v partnerství se značkou Škoda a se studenty plzeňské Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara, kteří navrhli fyzickou podobu ceny, stejně jako předtím podobu ceny ve studentské soutěži. Jsem zvědavá, jak moc se budou na Finále lišit divácké preference od porotcovských.
Na co se letos nejvíc těšíte?
Těším se na festival jako takový. Ale hrozně mě třeba baví sledovat poroty: sestavuju je z velké části z lidí, které znám, a ráda pozoruju, jak mezi nimi fungují energie a jestli z toho vzniknou i další spolupráce. Těším se taky na uvádění filmů a debaty po nich. Na Finále bývají diváci bez zábran; i to je kouzlo mainstreamového publika.To se taky snáz nadchne pro postupy, které zkušenější, „okoralejší“ návštěvník artovějších festivalů už zná nebo „prokoukne“ dřív. Jsem třeba v tomhle ohledu ráda, že letos máme v soutěži Pobertu: film, který je podle mě v dobrém slova smyslu mainstreamový a zábavný, ale přitom chytrý a s přidanou hodnotou. I když měl slušnou návštěvnost, myslím, že by si zasloužil v kinech ještě více diváků – a návštěvnost je taky věc, kterou chceme na Finále řešit. Chystáme proto s Asociací producentů v audiovizi APA workshop impaktového marketingu, který se otázkám zvýšení návštěvnosti bude věnovat.
