Ruský vězeňský syndrom: Většina Rusů si raději vybere teplou odpadní jámu než svobodu
- Odlišné chápání svobody: Demokracie v Rusku není možná, protože Rusové si spojují svobodu s chaosem a upřednostňují raději stabilitu režimu, byť totalitního.
- Rozdělení společnosti: Ruská společnost se dělí na málopočetnou opozici, agresivní „turbopatrioty“ a pasivní většinu („améby“), která se o politiku nezajímá a vyžaduje pouze klid ve svém soukromí.
- Závislost na autoritářském řádu: Rusové mají sklon se opakovaně vracet k autoritářskému způsobu vládnutí, ve kterém hledají vůdce a pevný řád místo samostatnosti.
Snad nejčastější otázka, kterou dostávám, zní: je v Rusku možná demokracie? Krátká odpověď zní: ne. Pokud však mám odpovědět podrobněji, jedním z důvodů, proč v Rusku nebude demokracie v tom smyslu, na jaký jsme zvyklí, je to, že Rusové a lidé na Západě mají odlišnou představu o svobodě.
Během svého pobytu v Rusku jsem rozdělila ruskou společnost do tří kategorií. První z nich tvoří občané s opozičním smýšlením. Byla jsem obklopena právě takovými lidmi, každý den jsem se v práci setkávala s opozičními politiky, nezávislými novináři a lidmi, kteří je podporovali. Problém však spočívá v tom, že když vyrazíte na demonstraci proti vládě a jdete v davu 1 000 nebo 2 000 lidí, ba dokonce i 10 000, zdá se vám, že plujete v lidském moři a že lidí, kteří skutečně touží po svobodě, je mnoho. Ale ve srovnání s více než 140 miliony obyvatel Ruska je 10 tisíc lidí ne moře, ale jen kapka.
V tom spočívá hlavní problém demokraticky smýšlejících občanů jakékoli země: když se stýkáte pouze s rozumnými a svobodomyslnými lidmi, vzniká pocit, že takoví jsou všichni a že nelze nepochopit zřejmé věci. V současné době v Rusku takoví lidé prakticky nezůstali, ačkoli jich bylo málo i před válkou. Proto si myslím, že tuto skupinu lze z dnešního Ruska směle vyloučit, protože i kdyby se někdy do Ruska vrátili, bude jich ještě méně.
Druhou skupinou, která rovněž není početná, jsou „turbopatrioti“. Jsou to právě ti krvežízniví lidé, kteří nenávidí všechny a všechno, podporují Putina a jsou připraveni zabít každého, kdo pronese byť jen slovo proti jeho rozhodnutím. Tato skupina občanů byla obzvláště aktivní v prvních dnech války, kdy jim bylo oficiálně povoleno vylít veškerou svou nenávist, a dokonce jim byl určen konkrétní cíl – Ukrajina. Pro ně je svoboda válka, ve které mohou beztrestně zabíjet a dávat průchod své nenávisti.
Myslím si, že většina této skupiny občanů se nachází na frontě nebo se tam chystá vyrazit. V souladu s tím právě tato část ruských občanů převážně hnojí ukrajinská pole. A ti, kteří se vrátí domů, budou pokračovat v zabíjení. Pouze Ukrajince vymění za své manželky, přátele a sousedy.
A třetí kategorie občanů, kterou symbolicky nazývám „améby“, tvoří většinu a jsou „mimo politiku“. Jsou to lidé, kteří žijí ve své vlastní bublině, a dokud je uvnitř této bubliny vše v pořádku, je jim naprosto jedno, kdo je u moci – ať už Putin, Stalin nebo kdokoli jiný, hlavně aby se nikdo nevměšoval do jejich malého světa. Pro ně je svoboda pořádek v jejich vlastní bublině. Nedávno však Putin začal zasahovat právě do těchto bublin většiny a améby pocítily nepohodlí, zejména když začali odpojovat internet a na nejbližší čerpací stanici došel benzín.
Mezi vládou a lidem existovala dohoda: lidé se nevměšují do politiky a vláda se nevměšuje do jejich bublin. Putin tuto dohodu porušil. Této skupině občanů je jedno, zda v zemi existují nezávislé soudy a svobodné volby, zda se dodržují zákony a práva – hlavní je pohodlí v jejich vlastním malém světě. A pokud by Putin nějakým zázrakem zmizel (v což mnozí doufají), nebudou požadovat demokracii, ale budou požadovat vůdce, který jim zajistí klid v jejich vlastní bublině.
Rusům se svoboda spojuje s chaosem; mnozí si pamatují, co následovalo po rozpadu Sovětského svazu, kdy na ně svoboda doslova spadla shora a oni nevěděli, co s ní dělat. Začali se proto ze všech sil vracet ke své obvyklé odpadní jámě, která je sice odporná, ale zato teplá. Proto když opoziční politici začnou vyslovovat slova „demokracie“ a „svoboda“, u mnohých to vyvolává fantomovou bolest a nechtějí znovu prožívat chaos, v němž se právě tyhle bubliny navzájem srážely. Putin se těšil obrovské podpoře mimo jiné i proto, že za své poslání považuje obnovení Sovětského svazu, to znamená, že chce napravit „chybu“, která Rusko přivedla k chaosu, tedy ke svobodě. Snaží se lidem znovu darovat ubohou stabilitu.
Zatímco demokratické země považují Gorbačova za hrdinu, Rusové ho považují za zrádce, který jim dal to, co nepotřebovali – dal jim svobodu (chaos) a vzal jim velikost, kterou Putin musel s takovým úsilím znovu vybudovat. Dodnes mnozí o Gorbačovovi říkají: „Takovou zemi rozvrátil.…“ Rusové, stejně jako Putin se nesmířili s realitou ztráty území po rozpadu SSSR a dodnes považují bývalé sovětské republiky za svá území, řekla bych dokonce za gubernie, a Putin se s prezidenty těchto zemí setkává jako s guvernéry svých regionů. A Ukrajina byla a v pojetí mnoha Rusů zůstává jejich územím, jehož guvernér se z nějakého důvodu rozhodl připojit k nepřátelskému Západu.
Ve filmu „Vykoupení z věznice Shawshank“ se hlavní hrdina Red dostal na svobodu díky podmínečnému předčasnému propuštění po 40 letech vězení. I na svobodě se cítil jako vězeň, v práci žádal svého nadřízeného o svolení, aby mohl jít na toaletu, ačkoli to už nemusel dělat. Dokonce chtěl vyloupit obchod, aby ho znovu poslali do vězení. Ve filmu pronesl o vězení tuto větu: „Jsou to zvláštní zdi: nejdřív je nenávidíš, pak si na ně zvykneš a po nějaké době na nich začneš být závislý.“ Stejně naložili Rusové se svobodou, která jim byla dána. Jenže Red nakonec obchod nevyloupil a do vězení se nevrátil, zatímco Rusko spáchalo zločin a vrátilo se zpět.
Rusové se budou znovu a znovu vracet ke známému vězeňskému řádu, protože ten je jim srozumitelný – na rozkaz vstáváš, usínáš, jíš a pracuješ za almužnu, zatímco na svobodě jsi ztracený a nevíš, co dělat, kam utéct a čím se zabývat. Proto budou hledat dozorce, který jim dá přesné pokyny.
