Už jsme si zvykli. Každý rok představí čerstvý osmdesátník
WOODY ALLEN (narodil se 1. prosince 1935) film. Hmmm, je sice vtipný a není hloupý, ale už to není, co bývalo... Minimálně v jedné věci ale neuvěřitelně plodný americký tvůrce neustrnul nikdy – v šílené a pravdivé rozmanitosti ženských postav. „Woody Allen ženy miluje v jejich složitosti, velkoleposti a směšnosti, které jiným mužům nahánějí strach,“ řekla Kate Blanchettová loni, když za hlavní roli ve filmu Jasmíniny slzy přebrala Oscara.
Do dnešního dne natočil přesně padesát filmů o vztazích; jedenáct z nich promítlo minulý týden pražské kino Aero s podtitulem Všechno, co jste kdy chtěli vidět od Woody Allena. V seznamu byla Annie Hallová, Zločiny a poklesky, Kouzlo měsíčního svitu, Půlnoc v Paříži, Všechno, co jste chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat), Iracionální muž, Jasmíniny slzy, Zelig, Tajemná vražda na Manhattanu, Hana a její sestry a Manželé a manželky. Podívali jsme se na ně a rozdělili vám Allenovy ženské hrdinky do kategorií; aby to bylo přehlednější.
Popletená intelektuálka
Tenhle šuplík založila DIANE KEATONOVÁ v Annie Hallové.
Vyznačuje se občasným užíváním lehkých drog, v posteli ji to moc nebaví a často o něco zakopává. Hodně a trhaně mluví a pořád se opravuje. Ráda by se stala zpěvačkou a zkouší fotografovat, ale jediné, v čem si je jakž takž jistá, je tenis. Nikdy nedojídá svačinu a skoro vůbec neumí řídit. Nosí klobouk a pánskou vestu s kravatou, což se pak minimálně na dekádu stane velkoměstskou módou.
Dialog na lavičce, kdy ona i Allen něco úplně jiného říkají („Měla byste se přihlásit na kurs fotografie.“) a něco jiného si myslí, což si čteme v titulcích („Určitě pro něj nejsem dost chytrá.“ nebo „Zajímalo by mě, jak vypadá nahá.“), jen tak nezapomenete.
„V televizních skečích a prvních scénářích jsem psal všechno pro muže,“ vzpomínal Allen po udělení čtyř Oscarů za tenhle svůj šestý autorský film z roku 1977 (Cenu Akademie získal film, režie, scénář a hlavní ženská představitelka). „Pak jsem ale potkal Diane Keatonovou, začali jsme spolu žít a navzájem se ovlivňovat. Díky ní jsem věnoval ženským postavám větší pozornost.“
Annie Hallová byla mimochodem volně inspirovaná jejich skutečným příběhem, od seznámení po rozchod. Vztah na přelomu 60. a 70. let sice téhle komické dvojici vydržel jen pár let, ale pak spolu pracovně prošli celou následující dekádu, což Allena jen utvrdilo v rozhodnutí, že by si měl ženy ve filmu nechat.
Hrdinkou lehce podobného typu je třeba Mira Sorvinová z Mocné Afrodité (1995), komická prostitutka a příležitostná pornoherečka; do té doby téměř neznámá Sorvinová dostala za tuhle veselou, svěží vulgárnost Oscara i Zlatý glóbus.
Pygmalionová studentka
Zatím poslední je EMMA STONEOVÁ v Iracionálním muži.
V Allenových filmech se tyhle zamilované schovanky opakují s železnou pravidelností. Dělají neskutečnou radost všem mužským divákům nad třicet a ženám bez rozdílu věku. Iracionální muž měl premiéru v říjnu 2015 a kultovní Manhattan, kde hraje „prababička“ těchhle holek, Mariel Hemingwayová (tak mladá, že ještě musí pít mléčné koktejly), v dubnu 1979. Hemingwayová byla mimochodem za roli jako sedmnáctiletá nominovaná na Oscara.
Z toho plyne, že tyhle Allenovy holky mají už 35 let extrémně velké oči, dobře se učí, mají dobré srdce a slabost pro intelektuální sex-appeal starších mužů. To většinou stačí, aby se kvůli nim muži nacházející se zrovna v existenciální krizi zbláznili a na čas znovu nalezli smysl života. V raných opusech tyhle hrdiny hrával Allen sám, teď už si hledá nástupce. („Nechci, aby v mých filmech hráli dědci.“) Třeba v Iracionálním muži ztvárnil životem znaveného profesora filozofie a etiky výborný Joaquin Phoenix. Ten je (doslova) ochoten i zabít jen proto, že mu Emma Stoneová obdivně řekne, že „je tak úžasně radikální a kritický“. Takže asi takhle.
Okouzlující psychopatka
Za všechny jednoznačně Penélope Cruzová ve španělské fiestě Vicky Cristina Barcelona.
Což je film, který v Aeru nepromítali, ale měli. Je neuvěřitelný – a Penélope Cruzová v něm zvlášť.
Hysterické záchvaty žárlivosti i čekoholi jiného totiž u Allenových psychopatek propukají nečekaně a s kulometnou rychlostí. Neváhají vzít revolver, a když použijí nůž, už se tomu ani nikdo nediví. Obvykle jsou, je-li to vůbec možné, ještě krásnější než ostatní Allenovy hrdinky.
„Má opravdu velice, velice nestabilní povahu,“ řekla o postavě, která maluje jako Jackson Pollock a myslí si, že je i stejně geniální, přímo Penélope Cruzová. Z tohoto filmu z roku 2008 o milostném čtyřúhelníku uprostřed léta ovšem nevyšla trapně jen s Oscarem (i když toho dostala taky); při práci s Rebeccou Hallovou a Scarlett Johanssonovou se totiž seznámila s Javierem Bardemem, o tři roky později si ho vzala a dnes s ním má dvě děti v obyčejném, staromódním manželském svazku v Madridu.
Do kategorie krásných psychotiček rozhodně patří i Anjelica Houstonová ve Zločinech a poklescích a v neposlední řadě jedna z nejsmyslnějších a nejvýraznějších Allenových múz poslední dekády, Američanka Scarlett Johanssonová jako žárlivá milenka ve snímku z roku 2005 Match Point – Hra osudu.
Komplikovaná kráska
Taková je MIA FARROWOVÁ vlastně všude, ale hlavně ve Zločinech a poklescích a taky v Purpurové růži z Káhiry.
Mia Farrowová byla první z dlouhé řady Allenových nerozluštitelných, chladných a nedostupných krásek, které jsou příliš zranitelné a složité na to, aby jim kdokoli porozuměl.
Tyhle komplikované ženy s lehce zatuchlým odérem Ibsena, Strindberga a Bergmana zaplavily Allenovy filmy ve chvíli, kdy začal s Miou Farrowovou žít. Najednou už hlavními hrdiny jeho filmů nebyli neurotičtí muži, kteří se snaží dostat ženu do postele, ale ženy, ve své komplikovanosti zoufale samotné a tak trochu otravné.
Vyznačují se tím, že před smutkem všednosti utíkají do fantazie, v případě Purpurové růže z Káhiry třeba do kina, kde jejich princ v safari klobouku vystoupí z plátna.
Dvanáctiletý partnerský vztah s Miou Farrowovou mimochodem skončil mnohem nesrozumitelněji, než jsme z jeho filmů zvyklí; Allen s ní adoptoval dceru Dylan (která si později změnila jméno na Eliza a pak ještě jednou na Malone, což loni završila tím, že nevlastního otce obvinila ze sexuálního obtěžování) a syna Mosese, jenž si taky změnil jméno, ale neví se na jaké. Allen a Farrowová mají i biologického syna Ronana, o němž ale Mia dodnes prohlašuje, že jeho otcem je spíš její bývalý manžel Frank Sinatra, protože je mu víc podobný... To je, uznejte, úplně jiná kapitola.
Nicnetušící manželka MERYL STREEPOVÁ v Manhattanu
Manželky jsou všudypřítomné a důležité. Je jich hodně. Patří k nim třeba krásná, hodná a bohatá Emily Mortimerová v Match Pointu – Hře osudu nebo Mia Farrowová v legendárních Manželech a manželkách. Většinou jsou trochu zkarikované, ale nikomu to nevadí, protože jsou stejně pátým kolem u vozu. Žádného Oscara nikdy za nic nedostaly. Většinou žijí v závoji sladkého nevědomí, zatímco jejich muži urputně hledají sami sebe.
Meryl Streepová z romantické komedie Manhattan z roku 1979 mezi ostatními Allenovými manželkami vyčnívá nejen proto, že to je role, která ji definitivně objevila pro filmové plátno, ale hlavně proto, že už v příběhu vystupuje nezvykle jako „bývalka“ a žije, otřesena po vztahu s Allenem, s přítelkyní.
Skutečná tragédka
Největší tragédkou všech dob je rozhodně CATE BLANCHETTOVÁ ve snímku Jasmíniny slzy.
Vyznačuje se častými ataky paniky a následnými nervovými zhrouceními; často lže a odmítá i sama sobě přiznat, že nemá peníze. Hodně se líčí, připadá si stará, ale tvrdí, že je mladá. Neustále si hledá muže, kteří by ji znovu zabezpečili, a většinou to vypadá, že už se z toho nikdy nevybabrá.
Woody Allen Blanchettovou do téhle zásadní role, která znamenala jeden z jeho největších úspěchů 21. století, obsadil po pouhých dvou telefonických rozhovorech, jež netrvaly ani pět minut a ona svůj výkon následně zhodnotila takhle: „Když jsem četla scénář, našla jsem tam všechno. Proto jsem do toho taky všechno dala. Pak už zbývalo jen doufat, že to ,všechno‘ vyjde najevo.“
Vedle Cate Blanchettové v Jasmíniných slzách patří k podobným tragédkám především vynikající americká herečka Dianne Wiestová, která za podobné uzlíčky nervů dostala hned dva Oscary – jednoho za megaúspěšný, tragikomický příběh z roku 1986 Hana a její sestry a druhého za komedii Výstřely na Broadwayi.
Za vším hledej ženu
Už v roce 1974 Woody Allen v rozhovoru pro New York Daily News prohlašuje, že bude točit jednu komedii ročně. V příštích čtyřiceti sezónách to nesplní jen dvakrát, v letech 1976 a 1981. Kritici můžou stokrát omílat, že je to „moc“ a že by měl v tempu natáčení „zpomalit“, on si však dokonale fungující manufakturu ročního cyklu udržuje dodnes – a radost z toho určitě mají jeho stálí spolupracovníci.
V jejich dlouhém výčtu vyčnívá koproducentka a manažerka Helen Robinová, která už přes třicet let pracuje na rozpočtu a harmonogramu natáčení, ale hlavně šéfka castingového týmu Juliet Taylorová, jež s režisérem vybírá herce už od Annie Hallové, tedy od roku 1975.
Právě z úcty k Taylorové Allen před dvěma lety zcela vážně navrhl – a napsal o tom otevřený dopis pro prestižní filmový týdeník Hollywood Reporter –, že by se v oscarovém klání měla vytvořit nová kategorie pro castingové režiséry: „Uvědomme si, že moje filmy jsou plné úžasných výkonů herců a hereček, o nichž jsem nikdy předtím neslyšel a které nejenže mi představila moje castingová režisérka Juliet Taylorová, ale navíc mi je, často proti mé vůli, vnutila.“ Taylorová objevila mimochodem právě Meryl Streepovou a třeba taky úplně neznámou Mariel Hemingwayovou. Byla to ona, koho napadlo, že zavolají Scarlett Johanssonové, když nemůže Kate Winsletová, a byla to ona, koho napadla původem australská herečka Cate Blanchettová, protože věděla, že v té době hraje na divadle podobnou postavu v geniální hře Tennessee Williamse Tramvaj do stanice Touha. „Velká část mého úspěchu patří tomuto svědomitému výběru rolí, který bych sám nikdy nezvládl,“ dodal Allen.
Další zajímavé Causy Reflexu: