Zpětné zrcátko nereflektuje „komentáře“ na své eseje. Výjimku ale učiní u reakce paní HB na tuto esej. V té se 10. května 2021 Zpětné zrcátko zamýšlí nad událostmi posledních hodin 2. světové války a nad mýty, které se kolem nich vznášejí.
Důvody k výjimce z pravidla nereagovat na výpady jsou dva. Přes sarkasmus textu jeho verbální slušnost, druhým hloubka omylů a mýtů, v nichž paní HB žije. Je otázkou, zda její omyly plynou z povrchních znalostí či ideologické zátěže pramenů, z nich znalosti čerpá. Třetí je vlastní ideologicky handicapovaný úhel pohledu, který HB šíří v rámci politického zadání. Desítky let lží i vymazávání jmen a dějů z české historie trvají, byť díky otevřeným zdrojům v menší míře. Jen cíl je stejný! Vymazat či změnit historii, protože zemi bez historie je lehčí indoktrinovat bludy a ovládnout! A to je hlavní důvod, proč nelze nechat dopis paní HB, který je vzorem sdílení i šíření lží a mýtů o českých dějinách, bez povšimnutí.
„Dobrý den“, píše paní HB Zpětnému zrcátku, „z Vašeho článku jsem se dozvěděla, že RA vlastně vůbec nebojovala proti nacistům na území Československa, natož v Praze a měla za cíl jen chytit Hitlera... Takže ty hroby nejen na Olšanském hřbitově v Praze jsou jen kamufláž nebo tam jsou svezeny ostatky vojáků RA odjinud... Asi nevíte, že i po 8. či 9. květnu ještě nejen v Praze pokračovaly boje... Vlasovci a Benderovci se probíjeli do amerického zajetí a jejich pomoc Praze nebyla z prozření... Ty hrůzné zločiny, kterých se dopouštěli, tím ale nemohli smazat... O nich se nehovoří... Další věc... Pokud by nacisté nebojovali na východní frontě s RA , spojenci by si na té západní moc neškrtli a zřejmě by je Hitler dostal na kolena... Jen díky rozložení bojů nemohli nacisté centralizovat bojové síly na západ Evropy... Ukázkou je dobývání Normandie (Omaha Beach , resort Charlie), kde díky špatnému vyhodnocení situace a chybné strategií byli hnáni spojenečtí vojáci na jasnou smrt. Ujasněte si, prosím, dojmy a pojmy... A nesuplujte dějeBIS.“, končí svůj dopis paní HB.
Je podivuhodné, jak si paní HB k polemice s esejí Zpětného zrcátka vybírá to, co jejím obsahem není. Esej ani v nejmenším nezpochybňuje boje Rudé armády na českém území viz boj o Dukelský průsmyk 1944 či ostravskou operaci v květnu 1945. Ale je bez diskuze, že na konci dubna 1945 je hlavním cílem armád maršálů Koněva a Žukova na přímý rozkaz Stalina Berlín a případné zajetí vůdců Třetí říše s Hitlerem v čele. Linie fronty se tak zbrzdí na hranici Moravy a Čech. Důkazem je i „spanilá“ jízda „velichovské mise“ US Army 7. a 8. května (!) z Plzně přes Prahu až do Lázní Velichovka, která veze do štábu Skupiny armád B polního maršála Schörnera text bezpodmínečné kapitulace wehrmachtu! Rudá armáda se o ní dozvídá až z vysílání rádia.
Hroby rudoarmějců na Olšanských hřbitovech jistě nejsou kamufláží, ale paní HB by měla vědět, že drtivá většina ostatků byla na hřbitov opravdu svezena z jiných míst bojů Rudé armády na našem území. Také příjezd Rudé armády do Prahy se odehrál opravdu až den poté, kdy velení povstalců donutilo německé jednotky ke kapitulaci. Vítězství bude po únorovém puči 1948 odměněno desítkami let žalářů a popravami jeho tvůrců! Důvod? Prosazením kapitulace ukončili boje o Prahu dřív, než je mohla ukončit Rudá armáda! Proto se od rána 9. května v Praze odehrávají jen sporadické – byť krvavé – přestřelky s fanatiky SS a wehrmachtu, kterým se nepodařilo z Prahy uniknout.
Vlasovci byli odmítnuti vedením povstání na nátlak komunistů až poté, co Prahu zachránili před útokem těžkých zbraní SS a jejich ústup do amerického zajetí byl součástí dohod s povstalci. Hrůzných zločinů (cit.) se dopustily zcela jiné armádní skupiny ROA v předcházejících bojích v Polsku, které měly kořeny v tradiční polsko-rusko-ukrajinské nenávisti. Pro pochopení doporučuje Zpětné zrcátko shlédnout film režiséra Wojciecha Smarzowského „Volyň“.
Je pravdou, že Banderovci nebyli žádnou Armádou spásy, ale jejich základní cíle byly shodné s těmi, které měla v letech 1915 – 1918 Maffie, vedení českého 1. odboje. Tahat je do diskuze o pražském povstání, to je příběh hodný pejska a kočičky. Mrtví na jejich cestě do americké okupační zóny byli padlí příslušníci SNB a v boji a snaze zabránit Banderovcům v přechodu do Rakouska a Německa v letech 1946 - 1948.
Připomíná-li HB ironicky „prozření Vlasovců“, pak nechť si připomene i prozření Rudé armády 22. června 1941 po napadení Sovětského svazu Německem. Prozření stejně pragmatické prožili také Bulhaři, Rumuni a Maďaři na konci roku 1944, když se karty obrátily.
Zábavné – pokud by nebylo nehorázné – je tvrzení: „…Pokud by nacisté nebojovali na východní frontě s RA , spojenci by si na té západní moc neškrtli a zřejmě by je Hitler dostal na kolena... Jen díky rozložení bojů nemohli nacisté centralizovat bojové síly na západ Evropy...“, které zřejmě pochází z učebnic Vysokého učení marxismu-leninismu.
Pojďme si tedy upřesnit, kdo kdy vstoupil do války s nacistickým zlem. Spojenci tak učinili vyhlášením války Třetí říši 3. září 1939 po přepadení Polska. Rudá armáda tak 17. září t.r. přepadením Polska z východu, jakmile bylo jasné, že polská armáda byla wehrmachtem zničena. Stalo se tak na základě Paktu o přátelství a spolupráci meyi Třetí říší a Sovětským svazem z 24. srpna 1939!
Tak nějak si představoval Stalin otevření druhé fronty, o které škemral v letech 1941 až 1944, kdy tvrdil, že bez ní východní frontu neudrží? V době, kdy si Stalin užívá plodů Paktu, kdy Rudá armáda a Wehrmacht spolupořádají přehlídky na oslavu vítězství nad Polskem a kdy Stalin posílá blahopřejný telegram Hitlerovi k dobytí Paříže – jsou Spojenci s Hitlerem již rok ve válce, která jen na čas zamrzne 4. června 1940 porážkou Francie a ústupem Britů. O pouhý měsíc později, 10. července 1940, ale vypuká největší letecká válka dějin – Bitva o Anglii – kterou Británie vyhrává 31. října 1940.
Ale i Rudá armáda se tuží! Na základě tajného dodatku Paktu Ribbentrop – Molotov obsazuje v červnu 1940 Estonsko a v srpnu ho připojí k Sovětskému svazu, který má v roce 1940 vůbec fičák a Rudá armáda neví, kam dřív skočit. Jedním vrzem proto v červenci 1940 přepadne i Estonsko a v srpnu ho vloží do Stalinovy náruče. Lotyšsko, které přišlo na řadu v diáři velení Rudé armády jako první – už 17. června 1940 - má také v srpnu 1940 konečnou. A tak, má-li paní HB dojem, že nebýt Rudé armády, Spojenci by si neškrtli – je fakt, že Rudá armáda si do léta 1940 škrtla každou chvíli…
Spojenci jen zatím od 10. června 1940 vedou válku s Afrikakorpsem, což jim trvá až do 16. května 1943, kdy zvítězí. Pak si 6. července 1943 škrtnou při vylodění na Sicílii, aby po roce krvavých bojů osvobození Itálie podpořili invazí 22. ledna 1944 u Anzia. Operace, zvaná Shingle, skončí 5. června 1944 a Spojenci míří na Řím. Povědomý termín? Není divu – druhý den – 6. června 1944 – je „Den D“, další, kdy si Spojenci bez Rudé armády neškrtli... Podle paní HB je důkazem neschopnosti Spojenců, kdy „…díky špatnému vyhodnocení situace a chybné strategií byli hnáni spojenečtí vojáci na jasnou smrt…“ (cit.) To díky moudrému velení Stalina jsou u Stalingradu hnáni do útoků zcela neozbrojení vojáci (!) Rudé armády s úkolem opatřit si zbraň později, od těch, kteří padli ozbrojeni. Motivační je pro ně nepochybně i střelba jednotek NKVD do jejich zad.
Zpětné zrcátko také připomíná, že od 22. června 1941 – kdy Rudá armáda už není kamarádkou wehrmachtu – je podporována Spojenci v Severním moři transporty strategických surovin, zbraní, munice a kompletního autoparku firem Dodge a Jeep, bez nichž by Rudá armáda zřejmě přijela osvobodit Evropu na oslech.
Je třeba se sklonit před hrdinstvím prostých vojáků i frontových důstojníků Rudé armády, hrdinství, které se často rodilo z beznaděje a zoufalství. Je třeba ctít památku milionů, z nichž většina zemřela pro neschopnost svých vůdců, aniž by tušili, že místo svobody přinášejí jen nové utrpení a okupaci. Je třeba si připomenout hloubku zmaru těch, kteří přežili a zjistili, že válečnou kořistí – mimo byciklu a náramkových hodinek – je pokračující otroctví a strach. Je třeba litovat jejich potomky, jimž režim místo zlepšení života nabízí osmdesát let jen nové nepřátele a novou šanci umřít jako hrdina.
Pokud atak na esej Zpětného zrcátka z 10. května nebyl zpravodajským úkolem paní HB, ale ukázkou znalostí, je jediným řešením – hajdy zpátky do lavice na doučování!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
