nahoru

Vladimír Mertlík: Defenestrace – osvědčený způsob řešení politické krize v Čechách

Vladimír Mertlík 24. května 2021 • 16:00
Vladimír Mertlík: Defenestrace – osvědčený způsob řešení politické krize v Čechách
foto: Galerie hl. m. Prahy

Na začátku 17. století byla politická situace v zemích Koruny české podobná dnešní. Společnost byla rozdělena zásadním konfliktem, v němž se jedna ze stran – nevládní protestanti – pokoušela o mocenský zvrat, zatímco druhá – vládní katolíci – se vší silou snažila již řadu let brzdit reformní proud a vrátit vše ke starým pořádkům. Stojí zato ohlédnout se do tohoto historického dramatu a laskavý čtenář si snadno dosadí do našeho příběhu dnešní jména i názvy.  

V roce 1612 si po smrti Rudolfa II. po mnohaletém úporném úsilí – díky spleti intrik – konečně nasadil císařskou korunu jeho bratr Matyáš. Po nástupu na trůn okamžitě začal likvidovat vše, co Rudolfa připomínalo a jeho odkaz se snažil neúspěšně překrýt vlastními činy. Ziskem trůnu ale jakoby Matyáš ztratil vizi i motiv a zrazovat ho začalo i jeho zdraví. Konflikt protestantů a katolíků nabírá obludných rozměrů a zemi chybí kontinuita vlády. Krok za krokem tak tlačí Matyáše ze scény Ferdinand Štýrský a v roce 1617 mu Matyáš korunu předává. Protestantská opozice je na vážkách v jeho podpoře, ale nakonec se nechá získat slibem respektování Rudolfova Majestátu z roku 1609, zaručujícího trvání náboženských svobod. A tak je 29. června 1617 Ferdinand II. v chrámu sv. Víta korunován za českého krále. 

Když v listopadu téhož roku odebírá dekretem českým stavům moc, napětí vrcholí a čeká se na jiskru. Tím místem odkud 23. května 1618 vyletí a zažehne požár, je okno kanceláře místodržících na Pražském hradě. Celá akce trvá jen dvacet minut, její následky třicet let! 

Vraťme se však o rok zpět, do listopadu 1617. Po předchůdci Ferdinanda II., Matyášovi, zbyla na Pražském hradě jen vstupní fortelná brána s jeho jménem a po Rudolfu II. méně fortelný dokument o náboženské svobodě, zvaný Majestát. Ortodoxní katolík Ferdinand II. ale vládne pevnou rukou a nikoho nenechává na pochybách, že si do vlády mluvit nenechá. Sliby o zachování Majestátu zruší tím, že dokument jednoduše přestřihne a vyhodí z okna. Tak jako se v dešti začínající zimy rozpíjejí na pergamenu slova, ztrácí se i jejich význam, jenž měl mít platnost věčnosti: „...aby jak stav panský, rytířský, tak Pražané, horníci a jiná města s lidmi poddanými náboženství své pod obojí volně a svobodně beze všech překážek vykonávati mohli.“ 

Jak bylo řečeno, vše nabralo spád 23. května 1618, kdy dveře kanceláře místodržících, purkrabího Martinice a soudce Slavaty, rozrazila delegace protestantských stavů ve snaze vyjádřit hrubou nespokojenost politice Ferdinanda II. Úředníci, dožadující se – jako v Čechách obvykle – klidu na práci, jsou uchopeni a s výkřiky: Ať vám pomůže vaše Panna Marie!, vstoupí do dějin tím, že jsou z nich vyhozeni oknem. Sekretář Fabricius, servilně se snažící nadřízeným pomoci, je vyhozen za nimi! Let, který vstoupí do dějin jako třetí pražská defenestrace ukáže, jak jsou cesty Boží nevyzpytatelné. Okno, jímž všichni tři pánové vyletí, je vysoko, ale oni vyváznou jen se šrámy. Že by přece jen zásah Panny Marie? Nikoliv, to jen pod okny tlející hromada odpadků jim zachránila život a sekretář Fabricius poté získá za servilitu bonus šlechtického titulu a přídomek von Hohenfall - z Vysokého pádu. 

600 let od první pražské defenestrace: Z okna Novoměstské radnice vyhodili 30. července 2019 šest konšelů-kaskadérů.VIDEO ČTK

Defenestrace protestantské vzbouřence posílila, a když se připojila i Morava, Slezsko i rakouské země, je oheň na střeše habsburského domu. Císař v zájmu rekatolizace říše zavádí absolutismus, ale povstalci jej ve vídeňském Hofburgu obklíčí a trvají na návratu náboženských svobod. Ferdinand II., přes přízvisko Krvavý, jež mu dá později historie, byl v zásadě člověkem laskavým a přátelským. Pokud ale chtěl, aby koruna na jeho hlavě měla vyšší hodnotu než pánský klobouk, musel vzbouřence zkrotit. Jako rigorózní katolík byl také o své misi upřímně přesvědčen. Nakonec se dostal z obklíčení do Frankfurtu n.M., kde byl kurfiřty jednomyslně zvolen císařem Svaté říše římské. Jedním z nich je i Fridrich Falcký, podržte v paměti na chvíli to jméno. Zkušený politik Ferdinand ví, že ani volba či koruna, ale jen meč ho ochrání. Zatímco však sbírá peníze na vojsko, Češi jej prohlásí za sesazeného a českým králem zvolí na základě předvolebních slibů – Fridricha Falckého – toho, který nedávno zvolil Ferdinanda II. za svého císaře. Nakonec sedí Fridrich Falcký na Pražském hradě jen do příchodu posla se zprávou, že na Prahu táhne 25 000 Ferdinandových mužů. Ke střetu dojde 8. listopadu 1620 poblíž Prahy na místě zvaném Bílá hora. Vojsko Fridricha Falckého je bleskově rozprášeno, ten vezme vlastní nohy na ramena a skočí do kočáru, za kterým se jen zapráší. Ztratí tak trůn a získá posměšný přídomek Zimní král, o čemž je koneckonců v katedrále sv. Víta obří dřevoryt. 

Stavovské povstání je tedy po třech letech na hlavu poraženo a v případě popravy sedmadvaceti vůdců na Staroměstském rynku 21. června 1621 i doslova. Celou noc Ferdinand II. váhá, zda rozsudky podepsat, ale nakonec souhlasí. Jeviště pro kruté divadlo nebylo postaveno zbytečně a slavnost, jejíž návštěvnost předčila očekávání, může začít. Nejlepší místa zaujali představitelé církve, katolické šlechty i těch, kteří stihli od protestantů zběhnout. Pro bohaté měšťany je místo v hledišti potvrzením prestiže, jsou proto slavnostně oblečeni, jak se na tak velkou společenskou událost sluší. V rozích rynku hlučí městská luza – žebráci, kejklíři, kapsáři i prostitutky. Všichni spojeni nikoliv vírou a radostí z jejího vítězství, ale vzrušením ze zážitku. Čtyři meče ztupí ten den kat Jan Mydlář. Výkony mistra, pacholků i utrpení odsouzenců, to vše je odměňováno aplausem a výkřiky úžasu i hrůzy. Nestačí, že jsou vzbouřenci sťati. Jejich těla jsou čtvrcena a hlavy – nabodnuté na kopích – zdobí věže Karlova mostu ještě dlouhou řadu let poté. A kdykoliv spadnou na zem, jsou vraceny zpět! 

Děje se tak do roku 1631, kdy s vojskem Sasů vstoupí do Prahy i čeští protestantští exulanti, kteří uspořádají smuteční slavnost, při níž jsou hlavy sňaty z věží a mají být pietně uloženy. Nejvíc se angažuje bývalý městský písař Mikuláš Diviš. Není divu! Sám byl 21. června 1621 součástí exekuce, byť vyvázl jen trestem přibití za jazyk k šibenici. Památka popravených má být uctěna tím, že Mikulášem označené lebky jsou přeneseny do chrámu sv. Týna, kde budou nazítří uloženy jako svátosti stavovského povstání. Jenže jak v napínavém morytátu se rakve s lebkami do rána ztratí a nenajdou je později ani císařští, kteří nechtějí, aby se z nich staly relikvie. Poslední zprávou o nich je výpověď jednoho z duchovních chrámu, který přísahal, že rakve s lebkami byly oné noci roku 1631 odneseny neznámými muži do Karolina a vícekrát je nikdo nespatřil. Tu a tam se objevovaly mýty o jejich úkrytu. Jedním z nich měl být kostel sv. Salvátora, patřící v době popravy luteránům. Ale ani pátrání v roce 1921 (!) žádný úspěch v hledání nepřineslo.

Stavovské povstání bylo začátkem třicetileté války i zrodu českého historického mindráku o vyhnání českého krále Habsburky a 300 letech poroby. Pravdou je, že onen český král, který byl tehdy vyhnán, byl ve skutečnosti Němec jako poleno.    

A to je vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík 





Diskuse ke článku