nahoru

Vladimír Mertlík: Před sto lety se zrodilo rudé zlo. Duch komunistické strany tu straší pořád

Vladimír Mertlík 17. května 2021 • 18:00
Vladimír Mertlík: Před sto lety se zrodilo rudé zlo. Duch komunistické strany tu straší pořád
foto: ČTK

V ohlédnutích Zpětného zrcátka se střídají témata třeskutě aktuální s eseji, týkajícími se historie i značně vzdálené. Přesto bývá jejich odraz stejně živý jak dnešní aktualita. Není divu! Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy a historie nikde nezačíná ani nekončí. I zítřejší budoucnost bude pozítří včerejší minulostí!

Dnešní ohlédnutí za sto let starými událostmi je také takové. Ač z účastníků nikdo nežije, následky neseme dodnes. Pravidelně si připomínáme 28. říjen 1918, 30. září 1938 a 15. březen 1939, stejně jako 8. květen 1945, 25. únor 1948, 21. srpen 1968 i 1969 či 17. listopad 1989. Stranou zůstává černé výročí naší moderní historie – 15.–16. května 1921. Tehdy se v karlínském Národním domě zrodila Komunistická strana Československa – síla, která po sto let své další existence byla a hlavní příčinou tragických událostí našich dějin i desetiletí jejich následků.

Půl roku předtím si Československá sociálně demokratická strana dělnická nadělila v prosinci 1920 jako vánoční dárek generální stávku. Jejím cílem nebyl boj za práva pracujících, ale bitva dvou frakcí partaje o prachy a majetek. Vše začalo policejním obsazením sídla strany ve prospěch vedení, když Lidový dům neoprávněně užívala již delší dobu marxistická frakce. Ta namísto přijetí soudního rozhodnutí o vyklizení budovy vyhlásila generální stávku. Požadovala demisi vlády, vznik dělnických rad, které budou spoluřídit podniky a další ultimáta. Došlo i k násilným střetům, když se zbolševizovaná lůza pokusila násilím převzít moc. Vláda byla nekompromisní! Bylo vyhlášeno stanné právo, povoláno vojsko, zatčeno 3 000 povstalců a rudý pokus o státní převrat byl potlačen. Události ukončily pochyby o rozdělení strany a přinesly jasno – díky střetu se socpanáčkové do ruda vybarvili. 

Ustavující sjezd KSČ nebyl ještě z hlediska vývoje ještě tím pravým ořechovým bolševickým. Pět set šedesát devět delegátů zastupovalo asi tři sta padesát tisíc zatím spíše zdivočelých sociálních demokratů než komunistů. Předsedou sjezd zvolil dnes neznámého Václava Štrunce, místopředsedy Bohumíra Šmerala s Václavem Bolenou a programovým cílem byla koaliční vláda s levicí agrárníků. Skromné začátky! Přesto byla KSČ jednou z největších komunistických stran na světě! Květnový sjezd ještě nebyl procházkou v růžovém resp. rudém sadu. Rozpory jsou znovu o směřování strany a není divu. Mimo socradikálů se přidávají i anarchokomunisté okolo Zdeňka Nejedlého a českoslovenští komunisté v Rusku. Pěkná parta! KSČ přijala „Dvacet jedna podmínek Kominterny“ a žádostí o přijetí se vydala pod dozor Moskvy. Je tak historickým faktem, že 16. května 1921 se v této zemi zrodilo zlo! 

Partajní válka má ještě dohru v bitvě o stranický deník Právo lidu a když KSČ v září 1921 spor prohraje, vychází 1. číslo Rudého práva. Aspoň víme, kdo je kdo! Ale víme to opravdu? Přestože KSČ vyhlásila v roce 1925 proces bolševizace a přimknutí se ke Komunistické internacionále, končí ve volbách druhá s 934 223 hlasy a 41 mandáty! To není nejlepší vysvědčení pro naše předky.

Výhonky těchto kořenů zla jsou tu stále a méně pečlivý pozorovatel je považuje za neškodné. Často se Zpětnému zrcátku v diskuzích o stavu společnosti dostává i od lidí, kteří s kritikou souhlasí souhlasného kývnutí, ale také omluvy: „Za to můžou komunisti, to oni ty lidi zkurvili!“ 

„A kdo to byl, ty komunisti! Odkud se vzali, odkud přiletěli? Z vesmíru jako Vetřelci?!“, ptá se Zpětné zrcátko a nedostává odpověď. Komunisté…nebyli to snad naši sousedé, známí či dokonce příbuzní – nebyli jsme to nakonec my sami? Nejdřív pátá kolona mladé republiky; pak kolaboranti s nepřítelem; po jeho porážce vraždící kreatury, opojené mocí; později oportunisté, soudruzi z prospěchu či zbabělosti a také my ostatní, v lepším případě předposraná mlčící většina. S nadutou pýchou se smějeme severokorejcům, vzlykajícím nad smrtí svých tyranů a vrahů. Kam odtekly potoky našich slz nad největším člověkem, učitelem národů a po Maovi druhém největším masovém vrahovi, generalissimu Josefu Vissarionoviči Stalinovi. Kdo se oddá panychidě za Klému, pilného žáka na univerzitě masových vražd, jemuž jen syfilida zabránila pokračovat v díle ocelového Stalina. To Stalin – největší sousoší v Evropě – stál na pražské Letné pevně ještě sedm let, i když už i v zemi, kde zítra znamená včera, věděli, že byl masový vrah! Jsme my to ale pašáci! 

Jenže my to měli těžké! Jalta! Tam nás Západ prodal podruhé, zvoní v českých uších další z  mýtů o nevyhnutelné tragice českých dějin. Kdo tedy mohl za permanentních více než 10% a téměř milion voličů KSČ v 1. republice? Volil v roce 1946 Západ nebo my, když KSČ získala 43,25% (!) díky slibu, že „bude líp“? Byl snad v tom únorovém nečase 1948 na Václaváku mezi 150.000 pracujících, rolníků a pokrokové inteligence Winston Churchill, když se Kléma „právě vrátil z Hradu“? To Konrád Adenauer či Charles de Gaulle žádali pro – většinou opět židovské - „psy psí smrt“ a aplaudovali jejich klátícím se nohavicím na šibenicích? Pověsili snad váleční štváči z Wall Street Horákovou na drát a Mašínovou zahrabali do kompostu? Kde jsme byli v říjnu 1956, když Budapešť masakrovaly sovětské tanky a z nebe bombardovaly letadla s rudou hvězdou maršála Žukova až z ní zůstaly stejné trosky, jako z Berlína. 

Ale bolševik je spravedlivý – fašista jako fašista – uvidíte za dvanáct let, nevděčníci! Ale my mazaní – na rozdíl od Maďarů – do tanků diskuzí, vtipnými obrázky a hesly „Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil!“ To si bolševik – v té době už měl na účtu desítky milionů mrtvol – cvrnknul do kaťat! Ještě že tu byli naši miláčci představitelé – jeden, co vraždil sedláky, když nechtěli do JZD, druhý, co střílel vlastní vojáky, když nechtěli běžet přes minová pole, a v únoru 1948 pro jistotu tanky a armádou Prahu obklíčil i třetí, s indiánským jménem Ten, co do bazénu šipky skáče a pak obuškový zákon podepíše, než si s ním rodná strana prdel vytře. „Jsme s vámi, buďte s námi!“ – patnáct milionů idiotů s lidskou tváří!  

Jak málo stačilo, abychom byli ochotni se za půl kila vepřových jater ohnout nejen pod řezníkův pult, ale ohnout i své hřbety a páteře dětí. Kritika této kritiky ohebnosti české páteře je prý jen nedůstojným sebemrskačstvím. Je signifikantní, že těm, jimž vadí pohled bez mýtů a lží na naše dějiny, nevadí masturbace o zlatých českých ručičkách, všech Češích muzikantech, největším smyslu pro humor, geniálním Švejkovi či označení neschopnosti organizace za genialitu improvizace. Kolik chcíplo koz v sousedních zahrádkách na chorobou zvanou „záplotní závist“. 

Když jsme v listopadu 1989 volali: „Nejsme jako oni!“, mysleli jsme to upřímně, jen nám nikdo neřekl, že bůček chutná líp než svoboda! Někteří se kojili nadějí, že komunisty netřeba zakazovat, prý vymřou. Nevymřeli, jen se – na rozdíl od nás – poučili! Místo vizáže fanatických bojovníků nasadili masky bodrých strejců a tet, kterým jen občas ujede huba a něco Semelovou. Skutečnost je ale jiná! Už zase se „právě vrátili z Hradu“! Namísto skladů zbraní – jako v únoru 1948 – skladují bankocetle za občasné povolení uzdy a vodítka vládě, kterou si oni vybrali a my jim ji zvolili – jako v roce 1946. Je to tradice. Však pohleďte na oponu Zlaté kapličky, stojí tam: Národ sobě! 

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík

Justiční vražda Milady Horákové v číslech a datechVIDEO Martin Bartkovský





Diskuse ke článku