nahoru

Vladimír Mertlík: Dobrá zpráva! Zeman promluvil a máme na dlouho pokoj aneb Zrádcem snadno a rychle

Vladimír Mertlík27. dubna 2021 • 14:00
Vladimír Mertlík: Dobrá zpráva! Zeman promluvil a máme na dlouho pokoj aneb Zrádcem snadno a rychle
foto: Jan Ignác Říha

Minulý týden byl plný událostí, za nimiž stojí zato se ohlédnout. A jako v klasické anekdotě by se Zpětné zrcátko mohlo zeptat: „Mám dobré a špatné zprávy, kterou chcete slyšet první?“ Dobrá, nejprve ty dobré! Komouši volili nového předsedu a výsledek potěšil všechny slušné lidi. Nechali si toho starého! Udavače Falmera, který učinil z předvoje proletariátu řiťolezce oligarchů. Místo, aby vykořisťovatele svrhl převratem či atentátem, podržel mu a tím ho i podržel. Je čas, aby si komouši nechali udělat poslední tablo do vývěsky. 

Pokud o komouších platí, že se pod Filipovým vedením stali řiťolezci oligarchy, pak u socanů je situace složitější. Ti totiž nevědí, do které řitě skočit dřív. Jejich staronový předseda, Hamáček se potácí od prohlášení typu „Mým národům“ při vyhlášení války Rusku po servilní komentář projevu Miloše Zemana větou: „Já mám pana prezidenta moc rád!“, aby vzápětí udělal kotoul nazad a prohlásil: „Prezident Miloš Zeman neměl svůj včerejší projev k vrbětické kauze dobře připravený a byla chyba ho narychlo pronášet.“ Pravda, byl to fofr, vypustit ten blábol už po týdnu! Nicméně Hamáček byl po vyznání lásky Zemanem ujištěn, že do října si ještě zavládne. Pak bude zřejmě nejlepší si udělat poslední selfíčko ve vrátnici Sněmovny. 

Andrej Babiš na tom není o moc lépe, i když jeho se příští Sněmovna bude týkat, jde jen o to v jaké roli. Ani on není schopen se ctí ustát situaci „daj-li mi tu medaili, nebo nedaj-li mi tu medaili“ a stejně jako Hamáček jde v prohlášeních a krocích ode zdi ke zdi. Smutný pohled na muže, který chtěl řídit stát jako firmu, ale nedokáže za státem stát jako za firmou.  

Teď jedna špatná i dobrá. Ta špatná: Miloš Zeman měl projev. Nestojí za komentář, namyšlený buran s vychováním řeznického psa. Urážel moderátorku, lhal jako vždy, blábolil nesmysly – také jako vždy, zradil republiku – jako od začátku. Jediné, co na projevu mohlo být zajímavé, je otázka, co na něj v Rusku mají, že z nich trousí bobky. Zvolen jako zdejší prezident, chová se jako slouha těch od vedle! Aktuálně jen visí ve vzduchu velký otazník, zda by měl být vyšetřen justičními orgány nebo psychiatrem. Jen Bůh kdy je za zlem zlý úmysl, chorobná nabubřelost či úkol od zaměstnavatele, vždyť i druhý spící agent z Prognostického ústavu je čilý jak rybička. Máme se obávat aktivizování těch dalších? Ale možná je v tom jenom chlast! A ta dobrá zpráva? Máme zase na dlouho pokoj!

Zrádcem snadno a rychle, tak by se dala nazvat brožura, kterou by jistě brilantně napsal Emanuel Moravec, a která by i dnes našla u nás své pilné čtenáře. 

Dnešní ohlédnutí chce Zpětné zrcátko věnovat druhému ze slíbených kolaborantů a velezrádců, Emanueli Moravcovi. Jedno mu nelze upřít, stejně jako Radolu Gajdovi. Přes jejich neomluvitelné selhání jim nelze upřít činy, které po nich zůstaly z doby v první polovině jejich životů a jimiž se o Československo zprvu zasloužili. Přesto po jejich životech zůstala jen hořká pachuť zrady. Co zůstane po Miloši Zemanovi? 

Významný legionář, politik, vojenský teoretik a publicista Emanuel Moravec je jednou z nejkontroverznějších figur českých dějin. To, co spojuje Moravcovy dvě poloviny života, které lze označit bílá a černá, je až chorobná ctižádost a touha po úspěchu a kariéře. Druhým rysem jeho povahy je intenzivní a maximální zapálení pro ideu a vizi, kterou je Moravec právě prodchnut, doprovázené gesty, která mají umocnit aktuální krok. Dá dokonce pochybovat, zda tak činí jen z oportunismu, když v okamžiku přehození výhybky jde za cílem až do sebezničení, což se mu také stane osudným.    

Již v osmnácti, v roce 1911, vystoupí demonstrativně z církve, aby dal najevo odpor k Habsburkům. Jako absolvent průmyslové školy je odveden hned první den války, 28. července 1914, na srbskou frontu. Později sloužil v Haliči, kde o rok později padl do ruského zajetí. V Rusku, aby mohl vstoupit do České družiny, požádal o ruské občanství, a když neuspěl, přihlásil se k 1. srbské dobrovolnické divizi. Ve funkci velitele kulometné čety byl v září 1916 zraněn a po vyléčení v březnu 1917 konečně zařazen na vlastní žádost do československých legií. Poprvé se projeví jeho chorobná ctižádost, když při zápisu ve snaze zlepšit svou pozici lže o své kvalifikaci. Lež, že je strojním inženýrem, je ale odhalena až po návratu do vlasti. Rozhodně se nevyhýbá službě v boji, je přímým účastníkem bitvy u Zborova a v červenci 1918 mu zranění při pádu z koně zabrání v návratu k jednotce. Zůstává v Omsku ve funkci velitele kulometného oddílu a publikuje své první texty z oblasti vojenství. Má úspěch, jejich úroveň zaujme generála Štefánika, který jmenuje Moravce v lednu 1919 pracovníkem politicko-informačního oddělení Ministerstva vojenství ČSR na Sibiři! Po šesti měsících povýší Moravec na velitele technického oddílu u Vladivostoku, ale zaplete se do povstání proti admirálu Kolčakovi, vůdci protibolševické opozice a budoucímu představiteli svobodného Ruska. Kdo stojí za přípravou vzpoury? Náš dobrý známý, generál Radola Gajda! Moravec vzbouřence sice zradí a slíbenou pomoc neposkytne, ale přesto je vyslýchán kontrarozvědkou a zbaven samostatného velení. Ve chvíli, kdy mu v roce 1920 hoří půda pod nohama, podstoupil lékařské testy z důvodů psychosomatických obtíží a je označen za služby neschopného. Posledním úspěchem jeho legionářského působení je svatba se sedmnáctiletou Jelenou Grigorijevnou Bekovou, která v roce 1920 s exotickým hrdinou čeká miminko. Dvanáct let poté, již v Československu, se manželství sesype, ale Moravec naváže na trend dosavadního milostného života a hned po rozvodu se žení s osmnáctiletou Ilonou Emmou Pavlou Szondyovou – s níž pro změnu čeká miminko! V té době má za sebou nedlouhou kariéru na zemském velitelství, odkud je odejit po hloubkové kontrole a zjištěných finančních nesrovnalostech. Přesto se díky odborným znalostem stává po čase vyučujícím na pražské Vysoké škole válečné a později, od října 1936, velí slavnému pražskému 28. pěšímu pluku v hodnosti plukovníka generálního štábu. Přestože má zákaz publikování, nedbá na něj. Úspěšně se vrací k literární činnosti a žurnalistice, publikuje levicově (!) orientované články v časopisu Návrat. Je považován za odborníka na vojenství i mezinárodní vztahy, ale většinu textů vydává pod pseudonymem Stanislav Yester. Nikdo, ani Emanuel Moravec sám, netuší, že vrchol jeho životních kotrmelců je ale teprve před ním. 

Je nepochybné, že pokud by pro něj bylo v prvorepublikové hierarchii místo, jež by odpovídalo mínění, které o sobě měl, nesešel by z cesty. Vždyť ještě ve třicátých letech nepokrytě podporoval politiku Hradu. Na pohřbu T. G. M., jehož měl za velkou autoritu, vedl Prahou vojenský průvod a stál u rakve čestnou stráž. V době mnichovské krize patřil k zásadním odpůrcům přijetí diktátu a na přednáškách i ve svých článcích vyzýval k ozbrojenému odporu proti Německu. V září 1938 se stal členem Výboru na obranu republiky a v této funkci se setkal s Benešem nedlouho po podepsání Mnichovské dohody. Setkání bylo pro Moravce tragickým a obrovským zklamáním a od této chvíle Beneše nepokrytě nenáviděl. Pro neskrývaně nepřátelský postoj k vládě i prezidentovi byl nucen opustit Vysokou školu válečnou. Přeložen do Památníku osvobození v Praze měl zákaz publikování, ale rozkaz neuposlechl a publikoval pod pseudonymem. 

Neméně dramatický byl Moravcův soukromý život. V říjnu 1938 se podruhé rozvedl, když se provalil jeho poměr se šestnáctiletou služebnou Jolanou Emmerovou, která se později stala jeho třetí ženou, a 14. listopadu 1938 je poslán do výslužby. 

Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava měl Moravec – z obav, že bude popraven za články v minulosti proti nacistům – namířeno do emigrace v Kostarice. Neúspěšně se pokusil vstoupit i do české armády, která je v likvidaci. O jeho kvalitách ale vědí i nacisté. Podpoří vydání jeho knihy „V úloze mouřenína – Československá tragedie 1938“ a o něco později Moravce pozvou na poznávací cestu po Německu. Z té se vrací nadšen a stává se z něj nadšený propagátor nacismu. Češi ho nenávidí, a tak má tři byty, které neustále střídá, ale jeho kariéra v tom čase na protektorátním nebi jen září! Syn Igor vstoupil do SS, mladší syn do Hitlerjugend a manželka Jolana se stává konfidentkou gestapa. Moravec je předsedou Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě a od roku 1942 i ministrem školství a lidové osvěty. Po atentátu na Heydricha jeho pozice ve vládě posílí a Hácha ani další členové vlády nemají odvahu mu odporovat. 

Jeho smrt je stejně bizarní jako jeho život. Po vypuknutí pražského povstání 5. května 1945 nasedá před sídlem svého ministerstva v Kolovratském paláci do policejního náklaďáku a odjíždí na poradu s K. H. Frankem, jak ve vzniklé situaci postupovat. Na Malostranském náměstí se auta dostala do palby povstalců, kolona jen se štěstím projela a zamířila přes Klárov na Pražský hrad. Když automobilu, ve kterém jede Moravec, dojde ve stoupání Chotkovy ulice benzin, řidič vystoupí, aby problém vyřešil. V tu chvíli se Moravec v přední kabině auta zastřelil. Jeho mrtvolu řidič odvezl do areálu bývalého biskupského gymnázia ve Winterově ulici na velitelství pražské pořádkové policie, na jehož dvoře byl Emanuel Moravec ve svých 52 letech ve spěchu zahrabán. 

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku