Tradoval se za bolševika vtip, v němž se poučenější občan snaží přivést kamaráda k pochopení principu funkce tehdejších sdělovacích prostředků: „Víš, jak se jmenoval Lenin? Uljanov! A Stalin? Džugašvili! Trockij? Bronštejn! Víš, kdy byla Velká říjnová socialistická revoluce? V listopadu! A takhle je to se vším!“, končil exkurz poučující. Stejné je to i s jedním z nejvýznamnějších dnů našich dějin, dnem konce 2. světové války v Evropě. Dlouho vedli historici spory, zda je jim 9. květen nebo 8. květen. Do roku 1951 byl ve hře i termín 5. května, začátek Pražského povstání, které skončilo kapitulací německých vojsk v Československu. Pravda je jak v onom vtipu dána úhlem pohledu na to, co chceme slavit. Začněme tedy od konce.
V ranních hodinách 9. května 1945 přijíždějí ve směru od Drážďan do již osvobozené Prahy tanky Rudé armády jako důkaz vítězství Sovětského svazu. V ulicích je s nimi slaví i občané města a ztráty na životech působí jen střety s posledními nacistickými fanatiky. Děje se tak ve chvíli, kdy Pražské povstání po krvavých bojích české policie, Obrany národa, obyvatelstva i jednotek ROA generála Vlasova donutilo německou skupinu armád Střed polního maršála Schörnera již 8. května v 16:00 ke kapitulaci.
Nejen to, v noci 7. května přijela do Prahy kolona vozidel tzv. velichovské mise US Army. Její velitelé jednali i s povstalci, ale ráno 8. května kolona pokračovala přes Hradec Králové do Lázní Velichovky, aby doručila Schörnerovi bezpodmínečnou kapitulaci Třetí říše. Zkusme tedy hledat v dnešním ohlédnutí Zpětného zrcátka odpovědi na položené otázky.
Politický vizionář Winston Churchill varuje již 1. dubna 1945 Dwighta Eisenhowera, amerického velitele spojeneckých vojsk, před dalším vývojem slovy: „Považuji za krajně důležité podat Rusku ruku co nejdál na východě. Vídeň je pro nás ztracena, Praha však ne. Váš postup podél údolí Labe včetně Prahy je reálný během tří týdnů“. A nemýlí se! Již 12. dubna – v den, kdy umírá prezident USA Roosevelt – je 1. US Army na březích Labe na linii Wismar – Schwerin. Churchill znovu navrhuje využít situaci k nátlaku na Stalina, s ohledem na budoucí bolševizaci střední Evropy. Již od 12. dubna probíhají intenzivní jednání o definitivní demarkační čáře amerických a sovětských vojsk, která je nakonec stanovena na linii Linec – České Budějovice – Plzeň – Karlovy Vary. Stane se tak přes zmíněné Churchillovy intervence i odpor generála Pattona, kteří prosazují posunutí linie až na čáru Vltava – Labe. Týden poté, 18. dubna, překračuje první americká jednotka hranice ČSR a 25. dubna osvobozuje Cheb. Patton je připraven postupovat dál do Čech, ale 28. dubna přijímá rozhodnutí předsedy sboru náčelníků George Marshalla: „Pro politické cíle nebudou riskovány životy Američanů!“ Patton zuří, postoupí až k Rokycanům, ale při pozdějším volání Prahy o pomoc se musí tvářit jako hluchý. Komunisté, ve velení povstaleckého štábu striktně odmítají jakoukoliv pomoc, která není označena rudou hvězdou. Určení sfér vlivu je zřejmé!
Praha Stalina až do vypuknutí povstání nezajímá. Hlavním zadáním je dobytí Berlína a ulovení Hitlera. Až pražské události z 5. května a Eisenhowerova nabídka pomoci povstalcům probudí rudou krajtu z letargie. Přijit o vzácný skalp Stalin nemíní! Plán operace Praha, který počítal až s termínem 7.- 12. května, je bleskově upraven a tanky maršála Rybalka vyrážejí z Berlína. Je tedy dnem „výročí osvobození, konce války či vítězství“ den příjezdu ruských tanků do Prahy – 9. květen? Má se právě tento den slavit jako „Den vítězství“? Jasno v tom dlouho nemá ani československá politická reprezentace. Svou roli sehraje až puč v únoru 1948, a tak až v roce 1951 se poslanci shodli, že slavit se bude 9. květen - jako „Den osvobození Československa Sovětskou armádou“.
Rychlejší než Leljušenkovy tanky jsou vozidla, bleskově se stahující nejen od Berlína, ale i z Ostravy a jiných míst v zemi. Mají důležitější úkol než osvobodit Prahu. Podle seznamů pochytat, unést či na místě vraždit emigrantské antibolševické elity a další „nepřátele“ Sovětského svazu. Jedním z vrcholů zvůle je zatčení generála Sergeje Vojcechovského, československého občana, již 12. května! Pro komando Směrš je bývalý carský důstojník, příslušník čs. legií, později bojující s bolševiky i v řadách armády admirála Kolčaka, výjimečný cíl. Umučen v gulagu umírá 7. dubna 1951, vhozen do hromadné hřbitovní jámy č. 4-36. Stejný osud potkal stovky dalších, stejně jako tisíce zajatců, Stalinem považovaných za zrádce, kterým se podařilo přežít nacistické koncentráky. Je naší hanbou, že československá vláda proti únosu Vojcechovského, ani tisíců dalších ruských, ukrajinských emigrantů nikdy neprotestovala, ač byli ve většině našimi občany!
Vyhlášením „Dne osvobození Československa Sovětskou armádou“ je z dějin americká armáda vymazána a její pomníky a pamětní desky likvidovány. Parádní kousek se podařil soudruhům v Klatovech, kde byla na radnici 4. července 1946 instalována pamětní deska připomínající osvobození města americkou armádou. V noci 2. října 1950 je tajně stržena a roztavena v místním Keramostroji a na její místo je usazena deska připomínající osvobození Československa Rudou armádou (sic!). V roce 1968 vytvoří sochař Holakovský duplikát původní desky, který je umístěn vedle desky „Rudé armády“. Tím ale příběh nekončí! Zanedlouho, v roce 1972, byla deska znovu v noci tajně odstraněna a na její místo instalována deska s unikátním textem, připomínajícím: „Na tomto místě byla umístěna pamětní deska připomínající účast armády USA v boji proti fašismu v druhé světové válce. Byla sejmuta na protest proti brutální agresivní válce americké armády proti vietnamskému lidu. Klatovy 1972“… Původní deska byla znovu instalována na své místo až 6. května 1990 a zatím na něm zůstává!
V roce 1951 se komouši rozhodli slavit „Den osvobození Československa Sovětskou armádou“ proto, že v případě oslav „konce 2. světové války v Evropě“ by nemohli vygumovat ostatní státy protinacistické koalice. Ale kdy vlastně 2. světová válka v Evropě skončila, 9. května nebo 8. května? To vysvětlí pokračování našeho kvízu.
Začátkem května 1945 se se vzdala všechna německá vojska bojující s Brity, ustaly i boje v Itálii a místo boje s Američany německé jednotky raději přebíhaly do zajetí. Jen východní fronta se utápěla v krvi, protože padnout do zajetí Sovětů bylo pro Němce horší než bojovat. Pokusy o vyjednání separátního míru ale západní spojenci odmítli a dál požadovali bezpodmínečný konec bojů na všech frontách. Generál Eisenhower dokonce hrozil, že uzavře demarkační linie a nepřijme do zajetí jediného německého vojáka. Debaty, kdo z představitelů Třetí říše má kompetence kapitulaci podepsat, vedly jen k dalšímu zdržení. Nakonec admirál Dönitz udělil oprávnění k podpisu generálu Jodlovi a za spojence měli dokument podepsat generálové Smith (USA), Susloparov (SSSR) a Sevez (RF). Susloparov text poslal ke schválení Stalinovi a až poté, co nepřicházela odpověď, podepsal dokument sám.
Stalo se tak v Remeši 7. května ve 2 hodiny a 41 minut ráno, s tím, že v platnost měla kapitulace vstoupit 8. května minutu před půlnocí. Problém nastal, když po podpisu dorazil z Moskvy Stalinův rozkaz: „Nic nepodepisovat!“ Podpis kapitulace Německa v Remeši se totiž Stalinovi jevil jako vítězství Američanů, a proto trval na podpisu nové kapitulace v Berlíně za účasti nejvyššího sovětského velení 8. května. Signatáři byli polní maršál Keitel, generál admirál Georg von Friedeburg a generálplukovník Stumpff za Německo, maršál Sovětského svazu Žukov, americký generál Spaatz, britský vrchní letecký maršál Tedder a francouzský armádní generál de Lattre de Tassigny. Vinou průtahů Francie, která trvala, aby na dokumentu byl i francouzský podpis, skončila ceremonie až 43 minut po půlnoci a na světě byl a jwe další problém. Zatímco v USA a ve většině Evropy byl v tu chvíli ještě 8. květen, v Moskvě byl vzhledem k časovému posunu už 9. květen. Proto má 2. světová válka v Evropě dva konce – 8. květen, uznávaný západními spojenci a slavený většinou evropských zemí a 9. květen, uznávaný Sovětským svazem jako Den vítězství!¨
Takové jsou odpovědi na 76 let staré otazníky, zůstává však několik dalších. Bylo naše tehdejší osvobození opravdu osvobozením nebo jen přechodem z jedné okupace do druhé, mnohem delší? Bylo vítězství spojenecké koalice nad nacismem vítězstvím všech nebo byli někteří ještě vítěznější? Vskutku ukončily podpisy v Remeši a Berlíně světovou válku nebo jen vytvořily přestávku pro přeskupení sil před válkou další, tak jako v případě podpisů z 11. listopadu 1918 v Compiegne?
Odpověď záleží jen na nás!
