Oceňovaná scenáristka a režisérka BEATA PARKANOVÁ (39) o své rodině vyprávěla už ve snímcích Chvilky a Slovo, za druhý z nich jako teprve třetí žena od roku 1990 získala cenu za režii na filmovém festivalu v Karlových Varech. Poté, co k písňovému soundtracku ke Slovu napsala všechny texty, zkouší další uměleckou parketu: divadlo. V Činoherním klubu uvedla autorskou inscenaci Milá Evičko, milý Luďku, v níž zpracovala dopisy svých prarodičů a dědečkovy deníky z psychiatrické léčebny.
O svých prarodičích jste vyprávěla i ve filmu Slovo, kde se jmenovali Věra a Václav. Jsou to titíž jako Evička a Luděk?
Ano, jsou to babička s dědou z máminy strany, ale jestli by se v tom filmu a hře poznali, neumím říct. Ale v Milá Evičko, milý Luďku je linka k nim kratší a přímější než ve Slovu: jsou to skutečně jejich dopisy a dědovy deníky. Jsou to jejich slova. Vždycky se mi těžko odpovídá na otázku, nakolik jsou moje filmy autobiografické. Říkávám, že nejvíc autobiografické jsou v tom, jak jsem je natočila, sestříhala, jaký mají rytmus, jak v nich pracuju s herci – tam se odkrývám víc než ve scénáři. A podobně je to asi i s postavami.
Nakolik jste zůstala korespondenci a deníkům věrná?
Absolutně. Neměnila jsem vůbec nic, jen toho materiálu bylo šíleně moc, protože oni si psali opravdu hodně. Když jsem dopisy přepsala do počítače, bylo toho 120 stran, deníků taky úplně neuvěřitelné množství. A já věděla, že do divadelní hry se vejde sotva patnáctina. Bylo to nejtěžší psaní, do jakého jsem se kdy pustila, hlavně kvůli rozhodování, co vybrat.
Probíhala při takovém bolestném výběru nějaká cenzura? Z definice jde o látku velmi intimní…
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
