Od prvního dne, kdy se Václav IV. po smrti otce Karla IV. ujal 29. listopadu 1378 vlády v zemích Koruny české i ve Svaté říši římské, ocitl se zároveň ve víru těžko řešitelných problémů. V roce 1380 dopadla na zemi morová epidemie, jež přinesla masivní pokles počtu obyvatel a říši rozkolísalo i papežské schizma, v němž měla církev dva papeže – v Římě Urbana VI. a v Avignonu Klimenta VII., spjatého s francouzským dvorem. Pražský arcibiskup Jan z Jenštejna podporoval papeže římského, zatímco král se zaujetím jasného postoje váhal. Pod tlakem francouzské diplomacie dokonce odložil římskou jízdu za císařskou korunou, aby jeho cesta nebyla vykládána jako podpora římskému papeži. Bylo to první z jeho nejhorších rozhodnutí.
Nikdy už se k římské jízdě neodhodlal a upřímně řečeno, dějiny mu už ani další příležitost neposkytly. Spletitý svět vysoké politiky králi Václavovi k srdci nepřirostl a on před ním unikal do světa svých zálib. Mnoho času trávil na hradech kolem Rakovníka a Křivoklátu, které poskytovaly nejen zázemí Václavově lovecké vášni, ale sloužily i k jeho posezením s vrstevníky. Mezi vyvolená místa patřily hrady Karlštejn, Křivoklát, Žebrák a později i nově vybudovaný a reprezentativně zařízený Točník.
Mezi jeho cíle patřily i dnes již neexistující tvrz v Záběhlicích u Prahy či v krčských lesích skrytý Nový hrad. Z hlubokých krčských hvozdů zbyl ale dnes jen lesopark jednoho z pražských obvodů a z hradu málo znatelné ruiny. Královo prodlévání v lesích patřilo k novému životního stylu, ale Václav se na svých hradech nevěnoval jen lovu či popíjení. Za dlouhých večerů, bez obav z indiskrece, byly vedeny i otevřené debaty o filozofických a teologických otázkách, mj. o existenci očistce. V kruhu svých oblíbenců se Václav cítil nejlépe a mnozí, jimž historikové dali pojmenování milci, udělali v královských službách oslnivou kariéru. Inu, nic nového v českých politických luzích a hájích!
Přesto bylo možné označit prvních dvanáct let Václavovy vlády jako úspěšné. Nevlastnímu bratru Zikmundovi pomohl získat uherskou korunu, druhý nevlastní bratr, vévoda Jan Zhořelecký, díky Václavovi držel část Horní i Dolní Lužice a Braniborska a bratranci Jošt s Prokopem vládli jako markrabata na Moravě. Václav sám, pod jehož svrchovanost mimo zemí Koruny české patřilo i Slezsko, si dobře vedl i v německých oblastech říše a stále tedy platilo, že Lucemburkové jsou přední evropskou dynastií.
Zvrat rozpoutal v roce 1393 králův konflikt s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, který snil svůj sen o odstranění papežského schizmatu a obnově postavení, které církev měla v Evropě 13. století. Jenže svět, v němž moc stála na rovnováze panovníka, církve a šlechty zvolna mizel a světská moc panovníka a šlechty začínala mít navrch. Dějinné soupeření světské a církevní mocí nabylo v českých poměrech – jako obvykle – podoby osobního střetu, v tomto případě mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna.
Oba muži k sobě chovali hlubokou a upřímnou nelibost. Přesněji řečeno, absolutně se nesnesli, neboť každý byl zcela jiný. Zatímco Václav nejraději lovil v křivoklátských lesích a bavil se s přáteli, arcibiskup po překonání moru obrátil mysl k Bohu. Opustil, jak sám tvrdil: „…radosti pozemského světa i příboje touhy…“ a jejich zbytky překonával na hrádku Helfenburk askezí a sebetrýzněním. V komůrce se přivazoval k lavici, volnou rukou bičoval tělo a ve chvílích mystického vytržení skládal duchovní písně. Král si o tom myslel své a nechuť k arcibiskupovi i církevním institucím dával okázale najevo. Vrcholem bylo, když se z Pražského hradu, kde sídlila i metropolitní kapitula, přestěhoval do nově zbudovaného sídla v místě dnešního Obecního domu u Prašné brány a neúčastnil se vysvěcení kněžiště Svatovítské katedrály.
Bylo jasné, že vzájemná nenávist obou mužů musí jednou najít ventil. Stalo se tak v roce 1394, ale respekt k funkcím, které zastávali, jim zprvu nedovolil vést útok přímo a odskákali to jiní. První střety se odehrávaly sice nepřímo, ale se stoupající intenzitou a brutalitou. Ještě něco měly společné – boj o moc a peníze – bez ohledu na to, zda šlo o právní spory, územní provokace, bránění svobodné plavbě či spory o místa na Karlově univerzitě. Spouštěcím mechanismem finále pak bylo, když Jan z Jenštejna zmařil králův úmysl založit nové biskupství v západních Čechách, kterým chtěl oslabit moc pražské arcidiecéze.
Rozzuřený a cholerický král Václav si Jana z Jenštejna i jeho nejbližší spolupracovníky pozval ke slyšení, s tím, že jim bylo slíbeno slušné zacházení. Opak se ale ukázal být pravdou! Na jednání, které mělo sjednat smír, přišel král značně opilý a vzteky bez sebe. Marně před ním arcibiskup několikrát prosebně poklekl a scény, které se odehrávaly, postrádaly jakoukoliv důstojnost, jež by odpovídala postavení účastníků. Dalo by se říci, že atmosféra byla hodna spíš krčmy nejhorší pověsti. Ve chvíli, kdy král nařídil zadržené odvést na Hrad, podařilo se Janovi z Jenštejna v chaosu uprchnout.
Do výslechu na Hradě zasahoval král osobně, dokonce napadl děkana pražské kapituly taseným mečem a zranil jej na hlavě! Bezmocný vztek přivedl Václava k šokujícímu kroku, když ze zadržených byli losem (!) vybráni k mučení generální vikář a nejbližší arcibiskupův spolupracovník Jan z Pomuku – nyní Nepomuku – a Mikuláš Puchník. Nikomu nebylo ani za mák jasné, jakou informaci chce král získat mučením zatčených, ale šlo spíš o královské vylévání si vzteku nad tím, že byl Václavův záměr s novým biskupstvím zmařen.
Výsledkem šetření nakonec bylo jen to, že Jan z Pomuku mučení nepřežil. Na králův příkaz proto svrhli katovi pacholci mrtvé vikářovo tělo 20. března 1393 z Kamenného mostu do Vltavy, aby zahladili stopy. Jeho jediným proviněním bylo, že z titulu funkce a arcibiskupova příkazu podepsal dokument, který krále rozběsnil. Všichni, co přežili, museli podepsat glejt, že žádné násilí na nikom pácháno nebylo.
Jenže! Tělo vydala řeka u staroměstského břehu a skandál byl na světě! Umučený vikář byl pochován v kostele sv. Kříže Většího, který stával na Starém Městě pražském v místech dnes nazývaném Na Františku a později byly jeho ostatky přeneseny do Svatovítské katedrály. Vlastním životem žijící legenda a církevní „marketing“ udělaly časem z Jana z Pomuku ochránce zpovědního tajemství královny Žofie před chorobně nedůvěřivým a žárlivým králem Václavem IV. Pravda, jak vidíme, ale byla prostší.
Jan z Pomuku nic neřekl jen proto, že nic nevěděl. Tedy nic, co by nevěděli všichni ostatní! Nikoliv tajná láska královny, ale boj o moc a peníze byl příčinou smrti Jana z Pomuku. Jako vždy, jako dnes! V roce 1729 bylo dosaženo jeho svatořečení a pro Pomukovy ostatky byla vytvořena nádherná pohřební schránka, kterou je dnes možné vidět za oltářem svatovítské katedrály na pravé straně její hlavní lodě.
Jan z Jenštejna se z úkrytu na hradě Supí Hora vrátil do Prahy ještě jednou, když král nad událostmi projevil lítost. Vzápětí ale arcibiskup pochopil, že sebevětší ústupky – mocenské či hmotné – Václava nezmění a okamžitě poslal římskému papeži obsáhlou stížnost na královo řádění. Bonifác IX. ale potřebuje spíš Václava a tak je arcibiskupovo udání uloženo ad acta – tj. do šuplíku. Metropolita tak raději plnil královy příkazy, ale nakonec rezignoval a zmizel. Nejprve do Roudnice n. L. a odtud do Říma, kde zcela zapomenut kolem roku 1400 zemřel.
Václav IV. se ze skandálu poučil a již nikdy nedovolil, aby na pražský arcibiskupský stolec usedl někdo, s kým by neměl přátelské vztahy. Nespokojení preláti ale dál roznášeli po Evropě pomluvy o králi katu, který mučí věrné syny církve a jehož krutost je rovna krutosti císaře Nerona. Odtud pramení i pověsti o přátelství Václava IV. s mistrem popravčím. Porážka Jana z Jenštejna byla ale pro Václava vítězstvím Pyrrhovým, neboť zmíněné události jeho pověsti rozhodně neprospěly.
Místo na Karlově mostě, odkud byl nebohý Jan z Nepomuku svržen do Vltavy, patří k nejatraktivnějším turistickým zastavením. Dotyk rukou na desce s vypodobením vikářovy likvidace jako toho, kdo udržel zpovědní tajemství o královnině nevěře, jim má pomoci s věrností, věčnou láskou, brzkým návratem do Prahy a bůhví s čím ještě. Jakoby splnění všeho, co si přejeme, nezáleželo jen na nás samotných a naší volbě!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
