nahoru

Vladimír Mertlík: Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod!

Vladimír Mertlík 23. února 2021 • 12:00
Vladimír Mertlík: Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod!
foto: reprofoto Twitter Jiří Ováček

Ve čtvrtek 25. února si připomeneme 73. výročí komunistického puče, který vrhnul Československo hospodářsky, ekonomicky, společensky i morálně daleko zpět před akt podepsání Mnichovské dohody a díky jemuž vzniklý režim začal vzápětí masakrovat občany vlastního národa jen za pouhé vyjádření jiného pohledu na svět.

Váha tendencí, které tehdy onu katastrofu způsobily, není ani dnes bezvýznamná a dnešní postup tohoto viru, proti němuž je covid-19 jen neškodná rýmička, je stejný. Svět kolem nás je naštěstí poněkud jiný – aspoň zatím – a je na nás, jak ještě dlouho a zda trvale. Je totiž na nás, zda chceme naslouchat vlastnímu zdravému rozumu a paměti či vábivým hlasům Sirén i vytí Hejkalů – ať již z Pražského hradu či Strakovy akademie – české dějiny jsou varováním. Tak dlouho volali zdejší velikáni ducha po okamžiku, kdy se kůň ruského kozáka napije z Vltavy, až se nám to splnilo. Měl velkou žízeň – téměř půl století – a rád by si cucnul zas. 

A chce-li se pan prezident učit v Číně jak řídit zemi a nakládat s lidskými právy, budiž mu to dopřáno libovolně dlouho, třeba i přes trvalou stáž. Lidem se zdravým rozumem ale stačila jako obrázek stavu věcí jedna státní návštěva ze země Konfucia. Zatím nás na našem vlastním dvorku mlátili tyčemi od fanglí – to, jak uvádějí v život závazný státní slib: „Jedna země – dva systémy“, lze vidět v živých přenosech z Hong Kongu. Pokud něco našemu vrchnímu veliteli armády uniklo, když si zrovna převlékal pyžámko, může si to na YouTube pustit znovu. Není třeba akademické vzdělání, aby i jedinec s průměrnou inteligencí osla věděl, že v historii stále platí, že nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy. 

V posledních dnech ale ani dnešní domácí situace není nijak klidná. Déle než týden už probíhá v zemi občanská válka, jejíž případné přízvisko „krvavá“ by nebylo nijak nadsazené, vezmeme-li v úvahu, kolik lidských životů nás její průběh stojí. Vypukla ve chvíli, kdy z komatu se probravší opozice – či to, co z ní zbylo – nečekaně zatrhla vládní koalici – či tomu, co z ní zbylo – pokračovat v její zvrácené splendid isolation, tedy řízení zřícení státu bez zodpovědnosti. K narušení vládního bohorovného klidu stačilo, že vláda přes opozici neprosadila další nové natažení krycí maskovací sítě s názvem „nouzový stav“. Opozice tím ohrozila i „privat byznys goverment“ všem „strakám z nábřeží i na ně napojeným ekonomickým a hospodářským tasemnicím bez ohledu na jejich politické zabarvení. Konec nouzového stavu vyvolal mnohem větší paniku než počty nakažených, umírajících či mrtvých neboť jejich grafy jsou pod rozlišovací schopnost současného vedení státu a daleko za vnímáním grafů volebních preferencí obyvatel Strakovy akademie, které se navíc řítí zcela opačným směrem než grafy covidu-19. Blíží se podzimní volby a covid, který měl v první řadě přinést Andreji Babišovi popularitu sv. Václava, patrona české země, způsobil efekt zcela opačný. Premiér se – přiznejme mu sice – že v situaci výjimečně těžké odkopal jako chaotik. Místo, aby strategicky řídil schopný tým, snažil se být nejprve všude, u všeho a za vším v očekávání sklizně pozdější slávy Spasitele. Když se ukázalo, že kiksy jeho zcela nekompetentního týmu jen zhoršuje svými stejně nekompetentními zásahy, a když lid přestaly uspokojovat vládní úplatky, navíc poskytované podle nečitelného, až kumpánsky podezřelého systému, nepomohly ani horečné výměny kohokoliv za kohokoliv ve snaze, aby lid dostal své obětiny.

Jak Zpětné zrcátko konstatovalo v předešlých ohlédnutích, výsledkem bylo, že první, kdo opustil palubu – jak krysy – byli přirozeně komouši. Má-li laskavý čtenář dojem, že nakonec aktuálně prozřeli i socani, žije v hlubokém omylu. Již déle než čtyři roky není žádným tajemstvím, že sociální demokracie prošla v menšinové vládě, za podpory pohrobků rudého kolaborantského režimu, vývojem od původní podoby fíkového listu, kryjícího ohanbí návratu vlády komunistů jen do dnešní funkce toaletního papíru pro potřeby těch, co skutečně vládnou. Přesto znovu a znovu ochotně nabízela – kdykoliv bylo třeba – další dílek z ruličky existence, jakoby nevěděla, že na konci zdánlivě nekonečné role je skryta jen tenká prázdná rulička z nepoužitelného kartonu. Pokud se vedení socanů při hodnocení vlivu socanů na vládu inspirovalo vahou a významem toaletního papíru za komoušů, kdy jeho nedostatek tehdejší režim pomáhal porazit, pak je třeba, aby si „přátelé a přítelkyně“ v Lidovém domě uvědomili, že Narpasan i jeho nové formáty jsou pro život lidu této země nezbytné, sociální demokracie – zvláště ve své současné podobě nikoliv! 

Jaké důsledky mohou vzejít pro socany z tohoto chování lze zjistit dalším prostým ohlédnutím za dějinami. Stačí se ohlédnout na jejich zradu politiky ve zmíněných dnech  února 1948, kdy to byli pod vedením Zdeňka Fierlingera právě oni – s nimi tehdy nečekaně i Jan Masaryk – kdo nepřidáním se k hromadné demisi zmařil snahu o pád Gottwaldovy vlády a poslední možnost zastavit komoušský puč. Hanebnou úlohu prezidenta Beneše Zpětné zrcátko již zobrazilo několikrát v minulosti. Trvalo pouhé tři měsíce, než se součinnost ČSSD s KSČ změnila na sloučení a spolupráce na kopulaci, při níž dalších více než čtyřicet let byli socani těmi, kdo musí držet… Nejen hubu a krok.

Dnešní vzpoura Hamáčka a jeho party je jen pokusem zachránit si vnitrostranickou kůži před dubnovým socanským sjezdem i podzimními volbami a zároveň pokusem uloupnout si poslední perníček. Poté, co si opozice, personifikovaná svými hejtmany, nechtěla nechat na hrbu vyhubení většiny obyvatelstva a sevření vlády uvolnila, stalo se přesně to, co se dalo předpokládat. Místo využití poslední možnosti nápravy a z toho plynoucí vlastní záchrany se ctěná vládní koalice začala řezat hlava nehlava o velekšeft s testováním žactva. Malér propálil premiér, který mohl jen těžko unést, že ho předběhl Hamáček a ukázal tak v plné nahotě, proč vláda nouzový stav bezpodmínečně potřebuje. Jeden a půl tiskové strany mfDnes přináší informace o tom, co všechno přinese zrušení tendru, který vlastně tendrem nebyl, tvrzení typu: „kdybych to byl býval věděl, tak bych sem byl býval nechodil“ i vzájemná udání kdo co věděl tehdy a kdo ví prd ještě teď… Ze všeho stačí citovat základ: Tendr netendr vyhrála „britská“ firma s jedinou jednatelkou a společností, základním jměním 1 000,- Kč! Firma, která funguje pouhé čtyři roky a jejíž hlavní náplní činnosti byla dosud přeprava koňského semene! No, vida! A hned je jasné, proč jim nedávno nově okovaný hřebec Hamáček dal přednost! 

Mimo stranických rojnic, útočících po celé frontové linii se vyskytlo i několik hrdinů sólistů. Shrňme, že ministr Blatný vyhrožuje národu lock downem, zavřením hranic, zákazem vycházení, nařízením nosit roušky a respirátory i při spaní a na záchodě. Totéž navrhuje i exministr plukovník Prymula, pokud zrovna nevolá „Góóól“ na fotbale. Ministr Havlíček sází na obchodníky a slibuje jim místo zavření naopak otevření obchodů, plováren i lahváče na oslavu vítězství nad koronáčem. Semelová slibuje otevření hrobu Gottwalda a Maláčová příplatek 6 000,- Kč všem občanům, jakmile přijde na to, za co. Ještě si do voleb užijeme – Přes spáleniště, přes krvavé řeky, půjdou hřmící pluky neochvějně dál! Pamatujte, že tohle není zdaleka Poslední bitva, co vzplála, dejme se na pochod! 

A to je dnes vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.