nahoru

Vladimír Mertlík: Matka dvou císařů

Vladimír Mertlík 25. listopadu 2020 • 06:15
Vladimír Mertlík: Matka dvou císařů
foto: Wikipedia

Hrozící vymření po meči habsburské dynastie odvrátil v roce 1711 Karel VI. Pod jeho vládou se říši daří, ale hrozí jiná katastrofa. Osm let je kolébka císařského dědice prázdná, když první naděje Leopold, zhasla v roce 1716 po šesti měsících a pak už přicházely na svět jen princezny – Marie Terezie, Marie Anna a Marie Amálie. Karel proto neponechá nic náhodě.

Kde nepomohly zákony přírodní, pomůže zákon císařský – Pragmatická sankce, jejíž obsah se dá shrnout do věty: „Kde není kluk, platí holka jako kluk.“ Následnictví po přeslici má zabránit odtržení dědičných zemí. Nejtěžší ale bude získat hráče mocenské šachovnice, aby ji uznali, proto je nejstarší slečince Marii Terezii, narozené 13. Května 1717, třeba sehnat ženicha. Ale má to háček, princezna už si vybrala. Bezhlavě se zamilovala a nedá jinak. Císaři Karlu VI. se mládenec z Lotrinska, Karel Štěpán, také líbí a nakonec souhlasí i František Štěpán Lotrinský. Tak tomu se říká láska!

Jen v pohádkách se princezny vdávají z lásky a proto, když se to Marii Terezii v roce 1736 povedlo v reálném životě, zdálo se být vše růžové. Když v říjnu 1740 císař Karel VI. umírá, jsou za pouhé dva měsíce poté z Pragmatické sankce cáry. Začne to kurfiřt Karel Albrecht Bavorský, odmítající uznat nárok Marie Terezie na český trůn. Pruský král Fridrich II. učiní Marii Terezii nabídku: Slezsko za 2 miliony zlatých plus příměří a souhlas s volbou Františka I. Lotrinského císařem. Lhůta na odpověď - 30 dnů. Když nepřichází, obsadí Fridrich II. v prosinci 1740 Vratislav a Slezsko si vezme sám. Bude se dělit rakouský apfelstrudel a nikdo nechce zůstat pozadu.

„Vévoda Lotrinský císařem?“, směje se pruský Fridrich II. „Jaká pýcha! To se ve Vídni zbláznili!? Však my jim ukážeme změnu.“ Myslí si to téměř celá Evropa, hlavně Francouzi, a tak kardinál Fleury utrousí: Habsburský dům neexistuje!

Po porážce rakouské armády v dubnu 1741 u Molvic na Odře tomu vše nasvědčuje. Francouzi uzavírají s Pruskem, Španělskem a Bavorskem smlouvu o dělení Rakouska a 26. prosince 1741 vstupují do Prahy. Češi se ukážou být spolehliví jak dubnové počasí. Fakt, že už od roku 1740 je českou královnou Marie Terezie, nezabrání české šlechtě vzdát 9. prosince 1741 hold jejímu úhlavnímu nepříteli, Karlovi Albrechtovi Bavorskému. Když je pak za dva roky v Praze korunována vítězná Marie Terezie, titíž jásají neméně nadšeně. Takový hezký český folklór! Jaký div, když královna nazve českou korunu bláznovskou čapkou.

V létě 1741 v Poszóny, dnešní Bratislavě, při korunovaci Marie Terezie uherskou královnou ukáže císařovna netušený cit pro prezentaci, když černě oblečena, s uherskou korunou na hlavě a s ročním synem Josefem v náručí vyzve uherské stavy k obraně vlasti. „Vivat, vivat!“, volají jinak věčně rebelující Maďaři. Marie Terezie se zbavuje pocitu bezmocnosti a z okouzlující princezny roku 1736, která milovala tanec a zábavu je tvrdý bojovník a politik. Pryč jsou roky her a zábav, kdy v sedmi letech tančila se sestrou Marií Annou v opeře Euristeo, ve třinácti zpívala před vznešeným publikem v kankánu či hrála v komedii Il cicisbeo consolato.

Je třeba dát do pořádku instituce i armádu, ale na změny i zachování jistot jsou třeba peníze. Jenže najít je ve státní kase je stejné, jako hledat vítr v truhle. Málo peněz znamená mizernou armádu a ještě horší státní aparát. Jo, a lid, lid je nespokojený. Ale ten je nespokojený vždy, že? Těžko se vládne!

Kurfiřt Karel VII. Bavorský, poté, co ho francouzské bodáky vynesly na český trůn čeká v lednu 1742 ve Frankfurtu n. M. na zvolení císařem Svaté říše římské, coby Karel VII. Předky má slavné, to jo, jeho dědečkem nebyl nikdo jiný než Jan III. Sobieski, polský král, který v roce 1683 osvobodil Vídeň od Turka. Marie Terezie ale provede nečekaný krok a ve chvíli, kdy Karel VII. přijímá korunu, ona obsadí Mnichov.

Život je kompromis, Marie Terezie se sice vzdává Slezska, ale císařování Karla VII. Bavorského trvá jen tři roky, než s titulem, ale bez území umírá v Mnichově v lednu 1745. Počasí 4. října téhož roku korunovaci císaře Františka I. Štěpána Lotrinského přeje. Marie Terezie se korunovace účastní jen jako divák.  Básník a diplomat Johann Wolfgang Goethe o průběhu volby císaře později napsal: „Marie Terezie, nadmíru krásná, přihlížela z okna Frauensteinského dómu. Když její manžel zdvihl v žertu obě ruce a ukázal jí říšské jablko, žezlo a rukavice, propukla v nekonečný smích. Když zamávala kapesníčkem a zdravila manžela hlasitým Vivat!, propukl lid nadšením v nepopsatelný jásot a výkřiky radosti nebraly konce.“

Kdysi roztomilá a zamilovaná dívenka dospěla ve vladařku a Františkovu snahu získat rozhodující vliv na vládu hned zkraje zabrzdí. On je císař, ale ona vládne! František se nudí, neb je člověkem pilným. Nesnáší dvorskou etiketu a tak je jeho chování – mírně řečeno – velmi neformální. Po chodbách Hofburgu se špitá cosi o hazardu a milenkách, ale po žárlivých scénách, jež nikam nevedou, císařovna zkrátí císaři vodítko. Zakládá Komisi pro mravopočestnost, bdící nad sexuální morálkou lidu i císaře! Namísto toho je ale lidu pro smích. Císař tedy obrátí pozornost jinam a projeví nevídaný podnikatelský a investiční talent, a když 1765 umírá, patří k nejbohatším lidem říše. Zůstává po něm 22 milionů zlatých – to je…to je dnes…to se dnes ani nedá spočítat!

Od jeho smrti je spoluvládcem Marie Terezie syn Josef II. Z obletovaného následníka vyrostl náladový arogantní mladík. Překvapivá je jeho svatba s Isabelou Parmskou, díky níž dochází ke spojení odvěkých nepřátel Habsburků a Bourbonů. A světe, div se! Namyšlený Josef se do krásné Isabely zamiluje, ale má to velký háček. Zamilovaná je i Isabela, jenže ne do Josefa, ale do jeho sestry Marie Kristiny, zvané Mimi! A v takovém případě pravidlo: „Co je doma, to se počítá!“, určitě neplatí. Josefova láska k Isabele i pozdější zármutek z jejího úmrtí je natolik silný, že další manželství s Marií Josefou Bavorskou císař ani nenaplní... Oslňující Mimi lesbickou Isabelinu lásku ale neopětuje ani v nejmenším. Rozmazlená princezna se zblázní do saského prince Alberta – natolik, že si sňatek s ním vynutí bez ohledu na mocenské zájmy.

Dominantním mezi dětmi Marie Terezie je Josef II. a je-li matka představitelkou tradičních hodnot, pak Josef se vidí v politice pruského krále Fridricha II.: „Ber, co je slabé!“ To mezi matku a syna přináší mrazivé vztahy a komunikaci písemnou nebo přes prostředníky.

Když v roce 1748 skončila válka o rakouské dědictví mírem v Cáchách, přišel čas změnit stát i systém. Marie Terezie ví, že nelze nechat vládnout ministry, osvícený absolutismus, to je volba! Je toho názoru, že poddaní mají umět číst a psát, a tak zavádí povinnou školní docházku. S ohledem na povinnosti lidu ale zavádí i letní prázdniny, aby děti mohly rodičům pomoci na polích. Mění justici, armáda už nespoléhá na žoldnéře, ale je stálou vlastní sílou. Je zakázán jezuitský řád. Reformy, hodné moderního státu ale stojí hodně peněz a dosud platili daně jen rolníci a řemeslníci. Marie Terezie proto zavádí nový daňový systém přivádějící k okénku berňáku i církev a šlechtu. Nechce se jim, ale musí!

Císařovna chce získat zpět Slezsko a řešení hledá v šokujícím spojenectví s Francií. Přinese to ovoce, když se v roce 1770 hledá pro francouzského krále Ludvíka XVI. nevěsta. Co dcera císařovny, Marie Antoinetta? No fajn! Že to za 22 let nebude výhra, nikdo netuší. Do Francie se Marie Antoinetta vydává po svatbě s celou družinou. Podle zvyku na hranicích říší proběhlo předání arcivévodkyně a k tomu patří i její povinnost se svléci a nechat na místě vše rakouské, včetně psíka Mopse.

Těžké, ale ne tolik, jako když za 22 let nechá ve Francii na popravišti i hlavu.

Zastavit se dá i Turek, ale čas ne! I v případě císařovny se hlásí věk a zdraví – revmatismus, vysoký tlak a srdeční problémy. Císařovně Marii Terezii je 63 let, když 29. listopadu 1780 umírá poté, co se nachladila na lovu bažantů. Patnáct let čekal Josef II. a jen se díval na figury dramatu Velmocenská politika, které hrály tak, jak za jejich nitky tahala maminka. Ve čtyřiceti je plný energie jak přetopený kotel a bude na něm, jak s ní naloží. Bylo to dlouhých 15 let, během nichž Josef II. vládl společně s matkou, císařovnou Marií Terezií či spíš jen přihlížel, jak se vládne. Jakmile se mu tedy po její smrti otevřela brána dějin, na nic nečekal a spustil smršť reformních kroků. Navázal na její snahu vytvořit ze Svaté říše římské monarchii, která překročila práh moderních dějin. Stojí za to si tuto skutečnost připomínat a je si dnes z čeho se učit. Nevzdělanci a hlupáci mají proti čemu protestovat.

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík  





Diskuse ke článku