„Rychlý jako jaguár, silný jako medvěd,“ těmito slovy začíná animovaná pohádka Auta, která pojednává o závodníkovi Blesku McQueenovi. Repliku můžeme aplikovat na nejznámější československou závodnici Elišku Junkovou. Ta se narodila 16. listopadu 1900 a má na svém kontě několik prvenství. Její slibně rozjetou kariéru ukončilo úmrtí milovaného manžela.
Na svět přišla jako Alžběta Pospíšilová, nic tehdy nenasvědčovalo tomu, že propadne automobilismu. Platila za veselé a především velmi chytré děvče, ostatně spolužáci jí přezdívali Smíšek. Měla velký talent na jazyky, kromě češtiny ovládala němčinu a angličtinu. Později se učila i francouzsky.
Po absolvování povinné školní docházky začala pracovat, získala místo v bance jako korespondentka. Kousek od ní měl stůl jakýsi Čeněk Junek, ten měl na starost zavedení nové pobočky. Po půl roce se přesunul do Brna a Alžbětu si vzal s sebou. Důvod byl prostý, Junek chtěl mít na dalším pracovišti spolehlivé lidi a mladá dívka se mu zdála vhodná. Podobný koloběh se opakoval o několik měsíců později, tentokrát se oba stěhovali do Prahy.
Alžběta opustila hlavní město a vyrazila do Francie, protože se chtěla zdokonalit v jazyce. Po ročním pobytu v Antibes si chtěla splnit sen a podívat se na Cejlon. To jí ale nevyšlo a přesunula se do Paříže, kde se setkala s někdejším spolupracovníkem Junkem. Oba navštívili pařížský autosalon a dvojici zcela učaroval nový vůz značky Bugatti. To už se naplno rozhořel románek, který později plnil stránky prvorepublikových novin.
„Slíbil jsem náš vůz dodat do nějaké té nové asijské země,“ lamentoval údajně Ettore Bugatti, když dokončoval objednávku na model T30. Alžběta se mezitím nechala zapsat do autoškoly a překvapila svého milého řidičským osvědčením. V roce 1922 vztah přešel v manželství, Alžběta se při té příležitosti přejmenovala a z Alžběty Pospíšilové byla Eliška Junková. Mezitím její manžel dokončil transformaci Bugatti T30 na závodní speciál.
Osudové Targa Florio
Místo svatební cesty do zahraniční se věnovali přípravám na závody. Eliška začínala jako spolujezdec manžela, ale záhy se přesunula za volant. V září 1924 ovládla závod Lochotín-Třemošná, to odstartovalo její hvězdnou, ale krátkou kariéru. Dva roky nato oslnila všechny diváky, když v mezinárodní soutěži Zbraslav-Jíloviště zajela absolutně nejlepší čas. Porazila dokonce i svého manžela. Vítězství znamenalo neobvyklý primát, protože žádné jiné ženě se to ještě nepodařilo.
Elišku začaly ihned opěvovat feministky, ale závodnice se k tomu vyjádřila po svém. „Když jsem poprvé vyhrála nad muži, zvedla se vlna, aby se mnou bylo interview ve feministických časopisech,“ řekla kdysi. „Vždyť vlastně není žádný rozdíl než nepatrný mezi mužem a ženou,“ nechala se slyšet prvorepubliková celebrita.
Objevila se dokonce na startovním poli slavného závodu Targa Florio, který se jezdí na italské Sicílii. Těžký závod dojela na pátém místě a získala několik pohárů. Její vystoupení dokonce zmiňuje i kapela Vypsaná fiXa. „V Targa Florio Eliška vede, dneska už ji nikdo nedožene,“ zpívají hudebníci z Pardubic. Závodnice udržela například nejrychlejší kolo v celém závodě. Po návratu ji čekaly zasloužené ovace.
Soupeři ji sice nemohli dohonit, ale nakonec ji dohnal osud. Patnáctého července 1928 havaroval její manžel na německém okruhu Nürburgring. Po nárazu sice ještě vstal, ale poté se zhroutil kousek od vozu. Na vině bylo poranění mozku. Eliška se v ten den rozhodla, že ukončí svou závodní kariéru.
Konečně Cejlon!
V automobilovém důchodu narazila na starého známého Ettore Bugattiho. Ten ji dokonce přemlouval, aby se k závodění vrátila, ale Eliška byla rozhodnutá. Vycestovala na svůj vysněný Cejlon jako zástupce automobilky Bugatti a provedla průzkum trhu. Po návratu organizovala různé akce, stála například u zrodu Masarykova okruhu v Brně.
Ve druhé půlce života se znovu vdala, ale nechala si jméno po svém první muži. Pracovala v gumárenském průmyslu. Mimo jiné přispívala do motoristických časopisů. Seč byla váženou osobou, tehdejší režim jí nedovolil vycestovat do Itálie, kde chtěla navštívit závod Targa Florio.
Eliška Junková zemřela 17. ledna 1994, společně s ní odešla velká persona nejen automobilismu, ale také československé historie. Celé vzpomínání se hodí zakončit jejím životním mottem: „Život je krásný.“
