nahoru

Husův „List přátelům“ z 25. června 1415 platí i dnes. Každý náš nádech je politika

Vladimír Mertlík7. července 2020 • 16:20
Jan Hus na hranici - ilustrační kresba
Jan Hus na hranici - ilustrační kresba
• foto: 
archiv Vladimíra Mertlíka

Minulé Zpětné zrcátko se zabývalo mýty v českém veřejném prostoru, které českou historii deformují a vytvářejí národní mindrák. Je-li Bílá hora jednou z velkých událostí obklopenou mýty, pak dnes se chce Zpětné zrcátko ohlédnout za jednou z největších osobností českých dějin Janem Husem.

Počátkem 15. století v Praze již dlouho sílilo napětí a propast mezi přívrženci a odpůrci reformních konceptů mistra Jana Husa se prohlubovala. Jan Hus byl od roku 1402 správcem a kazatelem v Betlémské kapli na Starém Městě. V souladu s názory anglického myslitele Johna Wyclifa prosazoval nápravu církve a společnosti podle Božího zákona jako nejvyšší normy křesťanského života obsažené v Písmu svatém. Podporovala jej většina českých kolegů na pražské univerzitě a Husovo mínění, že reformu zbohatlé církve by měl provést panovník, král Václav IV. velmi vítal.

Hus se tedy těšil oblibě na královském dvoře a jeho kázání navštěvovala i královna Žofie a množství pražských obyvatel – převážně Čechů. Zato němečtí mistři a studenti na pražském vysokém učení i většina pražských německých měšťanů Husovy názory odmítala. Může se zdát podivné, proč s reformou církve, která by v době probíhající společenské krize měla vyhovovat všem, souhlasili hlavně Češi. Jde ale o antagonismus jen zdánlivě nečekaný. Za záhadou je skryt jen politický marketing, jak bychom dnes řekli. Zprvu velkou část pražských obyvatel problém církevní reformy vůbec nezajímal a prvním, kdo si uvědomil, že je třeba dát reformnímu proudu náboj navíc, byl Jeroným Pražský. Ten, který nakonec následoval mistra Jana až na hranici. Byl to on, kdo Husovi poradil, aby v kázáních záměrně zdůrazňoval, jak etničtí Češi trpí pod nadvládou německých přistěhovalců, a vytvořil dojem, že církevní reforma přinese změnu i tohoto stavu.

Součástí této politické kampaně bylo i vytváření dojmu, že bez změn ve složení městské rady a dalších orgánech není možná ani změna a náprava církve. Německy mluvící obyvatelé pražských měst, kteří vkládali naděje do těsných svazků s říší, nijak netěšila změna politických poměrů. Cítili měnící se poměr sil ve prospěch českého živlu na králově dvoře a děsila je hrozba, že církev prohlásí Wyclifovy články za kacířské. To by Prahu, jejíž mezinárodní pověst se trvale zhoršovala, uvrhlo do ještě většího hospodářského chaosu.

Navíc v době, kdy neustále zvyšující se daně a devalvace groše už tak právem budily obavy. Proto když před konáním církevního koncilu v Pise hrozilo, že němečtí zástupci pražské univerzity nebudou na vrcholném fóru hájit královo stanovisko, zasáhl Václav IV. nekompromisně. V lednu 1409 Dekretem kutnohorským změnil poměr hlasů na pražském vysokém učení ve prospěch českých učitelů a studentů a tím univerzitu zcela odevzdal pod kontrolu Husovy skupiny. Většina německých pedagogů i studujících opustila na protest Prahu a část z nich se podílela na založení univerzity v Lipsku. Po Evropě pak rozšiřovali zprávy, že král Václav podporuje wyclifsko-husitské kacířství neodpovídající závaznému křesťanskému učení.

Král Václav měl na mezinárodní scéně příjemnější starosti. Když v roce 1410 zemřel jeho rival, římský král Ruprecht III. Falcký, ucítili Lucemburkové příležitost získat zpět vládu nad německými oblastmi říše. Jejich jednota ale byla ta tam a namísto spojenectví spolu začali soupeřit. Vyhráli všichni a nikdo! Při volbě nejprve menšina kurfiřtů zvolila do čela říše Zikmunda. Pak se volba opakovala a pět kurfiřtů zvolilo za římského krále moravského markraběte Jošta. K tomu je třeba připočíst, že Václav IV. se římského královského důstojenství nikdy nevzdal. To Evropa ještě nezažila! Měla nejen tehdy tři papeže, ale i tři římské krále, ke všemu z jednoho rodu.

Složitost poměrů zjednodušil Jošt, když v lednu 1411 v Brně zemřel. Bylo to poprvé v životě, kdy věci nekomplikoval, jak bylo vždy jeho zvykem. Škoda že se toho nedožil! Druhým, kdo pochopil situaci, byl Václav IV. Ubývaly mu fyzické síly, nevydával se již na Žebrák, Točník či Křivoklát a na Karlštejně byl naposledy v roce 1412. Dal si vystavět půvabný Nový hrad v nynějším Krčském lese blízko pražských hradeb. Důvěrný spis jeho osobního lékaře prozrazuje, že král byl v jednapadesáti letech impotentní. Naděje na dědice se definitivně zhroutila, což otvíralo cestu na český trůn Zikmundovi. Václav IV. proto souhlasil, aby vládu v říši vykonával mladší a dynamičtější Zikmund. Když v roce 1414 v Cáchách přijal korunu římského krále, jako by se čas vrátil do roku 1400, Lucemburkové byli zpátky na koni!

Českou budoucnost Zikmund, nyní uherský a římský král, podrobně nepromýšlel. Nechtěl jen opakovat základní Václavovu chybu a uzavřít se do české kotliny. Jako římský král považoval za aktuálnější úkol řešení otázek, které znepokojovaly celé západní křesťanstvo – reformu církve a odstranění trojpapežství. Jeho zásluhou byl do říšského města Konstanz na břehu Bodamského jezera svolán reformní církevní koncil, který měl tíživé problémy odstranit. Sněm zasedal od listopadu 1414 až do jara 1418 a mimo jiné posuzoval i oprávněnost názorů Jana Husa, který se na koncil sám dobrovolně vypravil.

Po příchodu do města se ubytoval v domě dnes nesoucím – tak jako celá ulice ve středu města – Husovo jméno. Ještě před Zikmundovým příjezdem byl však Hus zatčen a uvězněn, ale i tak mu římský král vymohl trojí veřejné slyšení, což bylo u osoby podezřelé z kacířství něco nevídaného. Když ale Hus odmítl své názory odvolat, byl odsouzen k trestu smrti upálením a 6. července 1415 zemřel na hranici před hradbami města a jeho popel byl vsypán do jezera. O jedenáct měsíců poté byl tamtéž upálen i Jeroným Pražský, nejvěrnější z Husových souputníků. Dnes místo upálení připomíná uprostřed klidné činžovní čtvrti velký památník zvaný Husův kámen.

Kostnický koncil je v očích generací českých dítek vnímán jako cosi strašlivého. Platí to ale jen tehdy, pokud ho vnímáme Husovou či českou optikou. Z pohledu historie byl koncil – díky Zikmundově skvělé diplomacii – mimořádně úspěšný. Přiměl k abdikaci všechny tři papeže a zvolil nového, jediného Svatého otce Martina V. Rozhodl také, že církev bude reformována, i když pod dohledem k tomu určených institucí. Završení kostnického koncilu se stalo Zikmundovým absolutním triumfem. Celá Evropa v něm viděla nového Šalamouna či Justiniána i pokračovatele Karla IV. Splnil tak svůj cíl a vrátil Lucemburkům ztracenou moc a slávu!

I Husův příběh je důkazem kontroverznosti historických mýtů, byť byly vytvořeny v dobrém úmyslu, vždyť i „cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly“!

Pokud jsme překvapeni, že za mýtem o čistém boji za pravdu je v pozadí politika, nelitujme. Život, každý jeho nádech, je politika, ať chceme či ne. Daleko důležitější je, že ony politické cíle byly podepřeny bojem za pravdu. I proto platí Husovo: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti.“ I proto byla jednou z největších bolševických drzostí a lží snaha přivlastnit si ho!

„Jeden doktor mi řekl, že ať bych ve snaze podvoliti se koncilu učinil cokoli, všechno je mi dobré a dovolené, a dodal: „Kdyby koncil řekl: ‚Ty máš jenom jedno oko,‘ ačkoli máš dvě, musil bys s koncilem vyznati, že tomu tak jest.“

Řekl jsem mu: „I kdyby mi to celý svět říkal, já, maje rozum, jehož nyní užívám, nemohl bych to říci bez odporu svědomí,“ napsal Jan Hus v textu „List přátelům v Kostnici, z žaláře“, datováno cca dne 25. června 1415.

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější