nahoru

Bílá Hora: Porážka „českých“ stavů a vítězství českého mindráku

Vladimír Mertlík 1. července 2020 • 13:30
Pieter Snayers : Bitva na Bílé hoře
Pieter Snayers : Bitva na Bílé hoře
• foto: 
Archív

Červen lze označit jako měsíc českých historických mýtů, poznamenávajících české dějiny a jejich interpretaci, mýtů, které Zpětné zrcátko již víckrát zmínilo i ve svých knihách. Kritický pohled k jejich zneužívání bývá v mediálním prostoru označován jako sebemrskačství, ale Zpětné zrcátko se domnívá, že opak je pravdou.

Tradičním českým pohledem na dějinné události je spíš „samožerský“. Jedním z nejhlubších mýtů je popis ozbrojeného střetu, nadneseně zvaného Bitva na Bílé hoře, i následků. Obecné povědomí, že porážka stavovského vojska umožnila Habsburkům uchvátit český trůn a uvrhla české země na tři sta let do „žaláře národů“, nelze označit jinak než jako historický analfabetismus. Nástup Habsburků na český trůn se odehrál o více než tři sta let dříve, legálně, bez násilí a za zcela jiných konotací.

Když v roce 1306 volbou české šlechty nastupuje na český trůn první z Habsburků Rudolf III., děje se tak ve chvíli, kdy během jednoho roku zemřeli Václav II. i Václav III., poslední Přemyslovci, po kratičkém intermezzu vlády Jindřicha Korutanského. Rudolf III. Habsburský je zvolen poté, co českým pánům slíbil, co mohl, a jako bonus pojal za manželku vdovu po Václavu II. Elišku Rejčku. Shoda trvá jen do chvíle, než začne nabádat domácí šlechtu k šetrnosti a trvá na výběru daní. To ještě nikdy nikomu v Čechách slávu nepřineslo!

Trnem v oku českých pánů jsou i Rudolfovi cizí rádci, neb platí dodnes, že česká pastva je jen pro české hřebce. Část šlechty se proto vzbouřila, Rudolf se vydal rebely ztrestat, ale delikátní záležitost během obléhání Horažďovic nasměrovala dějiny jinam. Rudolf III. Habsburský onemocní úplavicí a v létě 1307 umírá. Je pohřben v hrobce českých králů pod katedrálou sv. Víta na Pražském hradě. Jen málokdo si všimne, že za katafalky Přemysla Otakara II., Karla IV., Václava IV., Jiřího z Poděbrad se krčí bohatě zdobený zašlý sarkofág s ostatky členů habsburského rodu. A kdo že v tu chvíli ví, kde je Bílá hora! 

Je paradoxem dějin, že po sto čtyřiceti letech oslnivé éry Lucemburků, vynechme jen další jepičí pokus Jindřicha Korutanského, to bude právě Lucemburk – Zikmund – poslední velký císař zlaté éry středověku a věčný soupeř Habsburků, kdo se přičiní o jejich návrat na výsluní a na český trůn. Byl to sice Zikmund, kdo po nepříliš úspěšné vládě Václava IV. vrátil Lucemburkům úctu a respekt! Jenže měl problém s potomky, nebo spíš s tím, že nejsou. Tedy byli by, ale nebyli by z lože manželského. Vlastně byli by i z lože manželského, ale samé holky! A to se nepočítá! I Zikmundův syn by tu vlastně byl... Pravda, jen adoptivní, Albrecht II. Habsburský. No a co!? Když ho zasnoubíme, uvažoval Zikmund, s vlastní dvouletou dcerou Alžbětou – je to doma! A co je doma, to se počítá! Zikmund měl s adoptivním synem i zetěm velké plány jako s příštím českým, uherským i římským králem. Proto v říjnu 1423 udělil novomanželům do léna Moravské markrabství. Po Zikmundově smrti v roce 1437 se po složitých jednáních i bojích Rudolf opravdu ujímá všech korun a 29. června 1438 i té české! Druhý Habsburk na českém trůně! A kdo že v tu chvíli ví, kde je Bílá hora! 

Jenže co císař mínil, to Pán Bůh měnil. Za necelý rok (1439) umírá Albrecht II. v bitvě s Turky u Komárna na úplavici! Stejně jako prapředek Rudolf III. Habsburský! No, lze si představit lepší rodovou tradici!

Trvá to dalších sto osmdesát let, než události 23. května 1618 naberou spád a dveře kanceláře místodržících, purkrabího Martinice a soudce Slavaty, rozrazí rozzuřená delegace protestantských stavů, protestující proti politice Ferdinanda II. Oba pánové, dožadující se klidu na práci, jsou uchopeni a za výkřiků: Ať vám pomůže vaše Panna Marie!, vstoupí do dějin tím, že jsou z nich vyhozeni oknem! Sekretář, jistý Fabricius, který se servilně snaží nadřízeným pomoci, je vyhozen za nimi. Jde o český krajový zvyk, však připomeňme vyhození novoměstských radních na ostří halaparten o dvě stě let dříve v roce 1419. Nynív roce 1618 pod okny chybí halapartny, ale důsledky defenestrace budou dvakrát delší a mnohem strašnější. Druhá pražská defenestrace ale ukáže i to, že cesty boží jsou nevyzpytatelné. Zmíněné okno, jímž pánové vyletěli, je docela vysoko, ale přesto vyváznou jen se šrámy. Jde snad opravdu o zásah Panny Marie? Ó, nikoliv! To jen pod okny tlející hromada odpadků jim zachránila životy! Sekretář Fabricius získá za servilitu bonus v podobě šlechtického titulu a povolení užívat přídomek von Hohenfall – z Vysokého pádu. Česká poučka: Víš-li kam, vlez jim tam!

Defenestrace posílila vzbouřenecké tendence protestantských stavů a rázem byl oheň na střeše habsburského domu. Ferdinand II., který zavádí ústavní absolutismus, je ve vídeňském Hofburgu obklíčen povstalci, kteří trvají na návratu náboženských svobod. Chtěl-li Ferdinand, aby královská i císařská koruna na jeho hlavě měla větší hodnotu než pánský klobouk, musel vzbouřence zkrotit. Navíc byl jako rigorózní katolík o své misi upřímně přesvědčen. V chaosu událostí se nakonec dostává z obklíčení do Frankfurtu n. M., kde je všemi kurfiřty jednomyslně zvolen císařem Svaté říše římské. Jedním z nich je Fridrich Falcký – podržte to jméno v paměti! Zatímco Ferdinand sbírá peníze na vojsko, Češi jej prohlásí za sesazeného a českým králem zvolí na základě předvolebních slibů, věřte nevěřte, Fridricha Falckého. Ano! Toho, který před nedávnem zvolil Ferdinanda za svého krále a císaře. Fridrich ale na Pražském hradě nesedí dlouho, jen do chvíle, než se dozví, že ku Praze táhne 25 000 Ferdinandových mužů. K prvnímu i poslednímu střetu, honosně zvanému bitva, dojde mezi nimi a oddíly protestantů 8. listopadu 1620 na okraji Prahy, na místě zvaném Bílá hora. Stavovské vojsko je bleskově rozprášeno a Fridrich Falcký skočí do kočáru, za kterým se na Karlově mostě jen zapráší. Ztratí tak trůn, ale získá ironický přídomek Zimní král. Však je o tom v katedrále sv. Víta obří dřevoryt.

Stavovské povstání je tedy po třech letech na hlavu poraženo a v případě popravy 27 vůdců na Staroměstském náměstí 21. června 1621 doslova. Celou noc Ferdinand II. váhá, zda rozsudky podepsat, ale nakonec souhlasí. Jeviště pro kruté divadlo nebylo postaveno zbytečně. Vše je připraveno jako velkolepá slavnost a dlužno přiznat, že návštěvnost předčila očekávání. Nejlepší místa zaujali představitelé církve, katolické šlechty i těch, kteří stihli od protestantů včas zběhnout. Také bohatí měšťané, pro něž je místo v hledišti potvrzením prestiže. Všichni slavnostně oblečeni, jak se na velkou společenskou událost sluší. V rozích náměstí pak městská lůza – kejklíři, kapsáři a prostitutky, všichni spojeni nikoliv vírou a radostí z jejího vítězství, ale mrazivým vzrušením z očekávaného zážitku. Čtyři meče spotřeboval kat Jan Mydlář ten den! Výkony kata, jeho pacholků i chování odsouzenců je odměňováno aplausem a výkřiky úžasu i hrůzy. Nestačí, že jsou vzbouřenci sťati. Jejich těla jsou čtvrcena a hlavy nabodnuté na tyčích zdobí věže Karlova mostu řadu let poté.

Je tomu tak až do roku 1631, kdy v armádě Sasů, kteří obsadí Prahu, bojují i čeští protestantští exulanti. Ti uspořádají smuteční slavnost, při níž jsou hlavy slavnostně sňaty z věží a pietně uloženy. Nejvíce se angažuje bývalý městský písař Mikuláš Diviš. Není divu! Sám byl 21. června 1621 jedním z protagonistů exekuce, byť vyvázl jen s trestem přibití za jazyk k šibenici. A to se vyplatí! Památka popravených má být uctěna tím, že označené lebky jsou přeneseny do sv. Týna, kde mají být uloženy jako svátosti stavovského povstání. Jak v napínavém morytátu se rakev s lebkami do rána ale ztratí. Nenajdou ji ani císařští, kteří nechtějí, aby se z lebek staly relikvie. Poslední relevantní informací je výpověď duchovního chrámu, který přísahal, že rakve byly té noci roku 1631 odneseny neznámými muži do Karolina a víckrát je nikdo nespatřil. Tu a tam se později objevovaly mýty o jejich úkrytu. Jedním z nich měl být kostel sv. Salvátora, patřící v době popravy luteránům, ale ani poslední pátrání v roce 1921 (!) úspěch nepřineslo. Porážka povstání se stala začátkem třicetileté války, ale i zrodu českého mindráku o vyhnání českého krále Habsburky a následných tři sta letech poroby.

I dnes stojí za to uvést mýty na pravou míru, včetně toho, jak se z marginální šarvátky stala bitva o české bytí. Jak se občanská válka mezi všeobecně německy mluvícími protestanty i katolíky, v níž šlo jen o přístup k moci a majetkům bez ohledu na jazyk, stala časem legendárním bojem mezi Čechy a Němci. Jak veliteli českého vojska na Bílé hoře byli téměř výhradně Němci. Jak z poloviny byli Němci i popravení „čeští pánové“ na Staroměstském náměstí. Jak z českých pánů – šlechticů – byli na popravišti tři a ostatní byli „jen“ rytíři či měšťanského stavu. A konečně, jak byl vyhnán Habsburky český král Fridrich Falcký, který byl ve skutečnosti Němec jako poleno. Vezme-li se na vědomí, že spojenci protestantských stavů byli v první řadě Sasové, nelze vyloučit úvahu, zda by vítězství nad rakouskými katolíky nepřineslo historicky jen rychlejší germanizaci zvolna se probouzejícího německého živlu. Je tedy otázkou, zda porážka na Bílé hoře byla opravdu porážkou z hlediska historie a co by tehdy vítězství vojska českých stavů přineslo těm, kteří mluvili česky.

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík  





Diskuse ke článku